Centrální masiv moldanubický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Centrální masiv moldanubický (centrální masiv Českomoravské vysočiny) je největší hlubinné těleso Českého masivu. Z velké části leží mimo území České republiky, v Rakousku a Bavorsku. Jeho stáří nebylo jednoznačně určeno. Někteří autoři jej považují za hercynský, jiní za starší, snad až předkambrický (assyntský).[1]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Skládá se ze dvou větví, které vybíhají z ústředního tělesa ve Waldviertelu. Jedna větev má směr SSV–JJZ a tvoří střed Českomoravské vysočiny. Táhne se od Světlé nad Sázavou přes Novou Bystřici a Gmünd až k Dunaji. Druhá větev vybíhá z Waldviertelu k SZ na Šumavu a sahá až k Řeznu (Regensburg). Je daleko méně souvislá než větev českomoravská. Skládá se z četných větších i menších, laločnatě omezených těles, která jsou však v hloubce nepochybně spojena.[1]

Horninové typy[editovat | editovat zdroj]

Centrální masiv intrudoval do hotových krystalických břidlic – břidličných rul, které metamorfoval na cordieritické ruly a částečně je i migmatizoval. Jsou v něm zastoupeny různé horninové typy v dílčích tělesech, je však méně pestrý než středočeský pluton. Jeho horniny jsou geneticky příbuzné, charakteristický je pro ně vysoký podíl K2O. Hlavní typy, seřazené podle stáří jsou:[1]

1. typ[editovat | editovat zdroj]

  • Olivínovce – zjištěny jen jako uzavřeniny v žulách ve Waldviertelu.
  • Gabra – drobné pně v cordieritických rulách u Korolup sz. od Podhradí nad Dyjí.
  • Diority – v podobě čočkovitých těles v rulách, hlavně v Rakousku. Kry dioritů bývají uzavřeny v mladších žulách.[1]

2. typ[editovat | editovat zdroj]

Z žulových hornin je nejstarší weinsberská žula. Je porfyrovitá, s tlustě tabulkovitými vyrostlicemi draselného živce, biotitická. Je rozšířena hlavně v Rakousku, na naše území zasahuje v horském masivu Luzného na Šumavě. Odrůdou weinsberské žuly je rastenberská žula, blízká syenitu s amfibolem i pyroxenem. Tvoří samostatné těleso východně od centrálního masivu, jihovýchodně od Gmündu. V Česku se jí velmi podobá třebíčský syenit. [1]

3. typ[editovat | editovat zdroj]

Freistadtský granodiorit (mladší než weinsberská žula). Jeho těleso leží mezi Kaplicemi a Freistadtem. Na naše území zasahuje málo, tvoří tak zvaný ševětínský granodiorit (Ševětín u Hluboké nad Vltavou). v tělese freistadtského granodioritu jsou zastoupeny světlé, středně zrnité horniny, které svým složením kolísají od tonalitu a trondhjemitu až k žule, bohaté plagioklásem.[1]

4. typ[editovat | editovat zdroj]

Mauthausenská žula je biotitická až dvojslídná intruzivní hornina, která je rozšířena patrně pouze mimo území Česka, v Rakousku při Dunaji. Její odrůdou je žula scherdingská.[1]

5. typ[editovat | editovat zdroj]

Eisgarnská žula je nejmladším typem a tvoří téměř celou českomoravskou část centrálního masivu. U nás se nazývá číměřská (Zoubek, podle Číměře u Jindřichova Hradce), nebo mrákotínská (Koutek, podle Mrákotína západně od Telče) žula. Je to světlá, středně zrnitá až jemnozrnná dvojslídná hornina s vyrostlicemi tence tabulkovitého draselného živce. Nejsevernějěí oddělená část centrálního masivu západně od Havlíčkova Brodu má název melechovský (světelský ) masiv. Petrograficky je shodný s číměřským typem. Je rozdělován na jemnozrnější žulu lipnickou a hrubozrnější žulu melechovskou (světelskou). Číměřské žule je velmi příbuzná žula plöckensteinská, vystupující v oblasti Plechého (Pleknštejna) na Šumavě. Nepatrně mladší diferenciát číměřské žuly, který v ní tvoří těleso východně a severovýchodně od Nové Bystřice je žula landštejnská (100 km2 – Zoubek). je hrubozrnnější a bohatší muskovitem.[1]

6. typ[editovat | editovat zdroj]

Poměrně chudý žilný doprovod (aplity, pegmatity, žulové porfyry, méně i lamprofyry) vystupuje i mimo masiv v krystalických břidlicích moldanubika a moravika.[1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i SVOBODA, Josef Fr.; VĚDEČTÍ REDAKTOŘI: VLADIMÍR ČECH, KAREL ŽEBERA, IVO CHLUPÁČ. Naučný geologický slovník I. díl A - M.. První. vyd. Praha: Ústřední ústav geologický, Československá akademie věd, 1960. 704 s. S. 164, 165. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • WALDMANN, Leopold. Geologie von Österreich. [s.l.]: [s.n.], 1951. 
  • ZOUBEK, Vladimír. Věstník SGÚ 24. Praha: [s.n.], 1949. S. 193 – 195. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]