Friedrich Engels

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Bedřich Engels)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Engels. Tento článek je o německém filosofovi Friedrichu Engelsovi. Další významy jsou uvedeny na stránce Engels (rozcestník).
Friedrich Engels
Friedrich Engels v roce 1877
Friedrich Engels v roce 1877
RegionZápadní filosofie
Obdobífilosofie 19. století
Narození28. listopadu 1820
Barmen
Pruské královstvíPruské království Pruské království
Úmrtí5. srpna 1895 (ve věku 74 let)
Londýn
Spojené království Velké Británie a IrskaSpojené království Velké Británie a Irska Spojené království Velké Británie a Irska
Škola/tradicemarxismus
Oblasti zájmupolitická filosofie, ekonomie, třídní boj, kapitalismus
Význačné idejeodcizení a vykořisťování dělníků, historický materialismus
Alma materBerlínská univerzita
Významná dílaKomunistický manifest, The German Ideology a Socialism: Utopian and Scientific
VlivyHegel, Feuerbach, Stirner, Smith, Ricardo, Rousseau, Goethe, Fourier, Hess, Morgan, Hérakleitos
PodpisPodpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Friedrich Engels, v českém prostředí někdy uváděný jako Bedřich Engels (28. listopadu 1820 Barmen, Pruské království5. srpna 1895 Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska), byl německý politický filosofekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost prvnídruhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe a jeho spolupracovníkem na prakticky všech významných dílech z oblasti filosofie, ekonomie a o teorii komunismu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině, která vlastnila textilní továrnu. Už na základní škole projevoval velké nadání pro jazyky, literaturu, poezii a jiná umění. Byl tělesně zdatný a celoživotně se věnoval sportu. Studoval na gymnáziu, ale studium na otcovu žádost nedokončil, aby se mohl věnovat obchodu. Po škole nějakou dobu pracoval v otcově továrně, potom u brémské obchodní společnosti. Byl velmi pracovitý, ve volném čase studoval historii, filozofii a literaturu. V roce 1839 začal spolupracovat s časopisem radikální literární skupiny Mladé Německo, kam přispíval články proti útlaku dělnické třídy a náboženskému pokrytectví boháčů (Dopisy z Wuppertalu). [1]

V době, kdy absolvoval vojenskou službu, navštěvoval přednášky Friedricha Schellinga na Berlínské univerzitě, kde se sblížil s mladohegelovci. V roce 1841 napsal studie Schelling o Hegelovi, Schelling a zjevení a Schelling – filosof v Kristu, kde vystoupil proti jeho reakčně mystické filozofii. Následně se začal hlásit k revolučním demokratům.

Po vojenské službě odjel do Manchesteru, kde pracoval v podniku, jehož spolumajitelem byl jeho otec. Zde se začal zajímat o životní podmínky dělníků, o místní chartistické hnutí, utopický socialismus a britskou ekonomii. Posílal své články do německých novin a v listopadu 1842 se poprvé sešel s Karlem Marxem v redakci Rheinische Zeitung v Kolíně nad Rýnem.[1]

Roku 1844 mu vyšel v Německo-francouzských ročenkách, které vydával Karel Marx, Nástin kritiky politické ekonomie. V době pobytu v Anglii Engels dokončil již započatý příklon k materialismu a od revolučního socialismu ke komunismu.[2] V roce 1844 Anglii opustil, navštívil Marxe a setkání s ním se změnilo v trvalé tvůrčí přátelství. Společně s ním vystoupil proti mladohegelovcům. Tomuto tématu věnovali spis Svatá rodina. V roce 1845 napsal Postavení dělnické třídy v Anglii. Ve stejném roce s Marxem vypracovali kritiku pohegelovské německé filosofie – kniha Německá ideologie.

V té době žil Engels v Bruselu a Paříži, kde společně s Marxem získal vliv ve Svazu spravedlivých, který se pod jejich vlivem přeměnil ve Svaz komunistů. Při té příležitosti sestavili Zásady komunismu, z něhož se vyvinul Manifest komunistické strany. Ten vyšel v roce 1848.

V březnu 1848 přesídlil i s Marxem do Kolína nad Rýnem, kde vydávali Neue Rheinische Zeitung. Psali články na obranu revoluce, podporovali revoluční hnutí v celé Evropě. V roce 1849 se Engels zúčastnil lidového povstání v Bádensku. Po jeho porážce se přestěhoval do Švýcarska a poté do Anglie. Vrátil se do rodinné firmy v Manchesteru, kde žil až do roku 1870. [1] Veškeré své zisky z podnikatelské činnosti věnoval na činnost Marxe a socialistického hnutí. V té době napsal díla Německá selská válkaRevoluce a kontrarevoluce. V důsledku revoluce roku 1848 pozměnil Engels své názory na stát a komunismus. V Manchesteru se věnoval studiu jazyků a například i vojenství. Po založení První internacionály (1864) se nemohl přímo účastnit na jejím vedení, ale problémy Internacionály řešil v korespondenci s Marxem. Během osmnácti let mu napsal 1350 dopisů, které obsahovaly úvahy o nejrůznějších otázkách. [1]

V roce 1870 se přestěhoval do Londýna a usadil se v Regent’s Park Road, v blízkosti bytu Karla Marxe. Každý den se navštěvovali a diskutovali. Po Marxově smrti v roce 1883 se staral o jeho rodinu a uspořádal jeho pozůstalost. Podle Marxových zápisků dokončil 2. a 3. díl Kapitálu. [2] Věnoval se organizační práci v Internacionále a vytvořil mnoho významných teoretických prací, mezi nimi Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884). Na sklonku života zpracoval první program evropského odzbrojení s názvem Může Evropa odzbrojit? [1] Podílel se na přípravě mezinárodního socialistického kongresu v Paříži roku 1889 i na Druhé internacionále.

Friedrich Engels v zemřel na rakovinu hrtanu v Londýně v roce 1895. Na přání zesnulého bylo jeho tělo spáleno a popel byl dne 27. srpna 1895 rozptýlen do moře. Stalo se tak nedaleko přímořského města Eastbourne, kam se jezdil léčit, asi pět námořních mil od pobřeží.[3]

Pětasedmdesátiletý stařec ukončil svou velikou a požehnanou práci životní. Práce velká a požehnaná – mladý komptoarista[pozn. 1] v Manchestru z roku 1842 po smrti Marxově stal se vůdcem mezinárodní sociální demokracie, a to znamená mnohem více než dědičné funkce starého režimu. (...) Jako Marx i Engels byl filosof. Pochopili, že utlačeným a vyděděným stane se po právu, jestliže nynější společenská organisace ve svých osnovných ideách se přemění. (...) I v tom, v čem Engels se mýlil, mýlil se člověk poctivý a neobyčejný; pro lidstvo nemají význam pouze názory naprosto správné, nýbrž i částečně správné, a dokonce i pochybené mu prospívají, jestliže vytryskly z hloubi duše, bažící po pravdě a usilující o pokrok člověčenstva. A právě tu Engels je vzorem pracovníka, ano dělníka–myslitele.

Tomáš Garrigue Masaryk, Velicí mužové[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pomník Marxe a Engelse v Berlíně

Engels patřil k nejvzdělanějším mužům své doby, měl encyklopedické znalosti, ovládal více než 20 cizích jazyků. [1][2] Zabýval se filozofií, politickou ekonomií, sociologií a politologií, ke kterým přistupoval z pozice dialektického materialismu. Poukazoval na důležitost vzájemného působení přírodních a společenských věd i filozofie historického materialismu pro jejich úspěšný vývoj.

Vybrané spisy [2]

  • K bytové otázce (1873),
  • Pana Evžena Dühringa převrat vědy (1877–1878, kritika ideologa E. Dühringa, označováno jako Anti-Dühring),
  • Dialektika přírody (1873–1883, o filosofických problémech přírodních věd),
  • Vývoj socialismu od utopie k vědě (1880),
  • Kapitál 2. a 3. díl (1885, 1894), podle Marxových zápisků,
  • Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filosofie,
  • Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884).


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kontoár (dříve psáno též komptoir) je obchodní písárna. Mladý Engels v roce 1842 pracoval v kanceláři manchesterské bavlnářské firmy Ermen & Engels, Victoria Mill, jejímž spolumajitelem byl jeho otec.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f CODR, Milan; HORA, Pavel. Přemožitelé času sv. 18. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Bedřich Engels, s. 58–61. 
  2. a b c d Friedrich Engels. filosofie.kvalitne.cz [online]. [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. 
  3. GEMKOW, Heinrich et al. Bedřich Engels: životopis. Překlad Jana Šustrová a Zdeněk Dvořáček. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1982. 442 s. cnb000001496. S. 387.
  4. GEMKOW, Heinrich et al. Bedřich Engels: životopis. Překlad Jana Šustrová a Zdeněk Dvořáček. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1982. 442 s. cnb000001496. S. 43.
  5. MASARYK, Tomáš Garrigue. Velicí mužové. Praha: Státní nakladatelství, 1926. 200 s. cnb000907616. [Citovaný text je na str. 157–158; jde o výňatky z nekrologu, poprvé otištěno v roce 1895.] Dostupné též online

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]