Přeskočit na obsah

Revoluční demokratismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Revoluční demokratismus je ideologie, která se rozvíjela v Rusku, Polsku, Bulharsku, Srbsku, v Čechách a na Slovensku, v Maďarsku a v Rumunsku v 19. století a v Číně koncem XIX. a počátkem XX. století, i v řadě jiných zemí.[1] Formování a vývoj revolučně demokratické ideologie v Rusku jsou spojeny se jmény Bělinského, Gercena, Ogarjova, Černyševského, Dobroljubova, Pisareva a dalších činitelů ruského osvobozenského hnutí. Revoluční demokraté byli přívrženci a hlasateli idejí utopického rolnického socialismu.[2]

Utopický socialismus ruských revolučních demokratů se podstatně liší od utopických socialistických teorií západoevropských myslitelů — Thomase Mora, Campanelly, Saint-Simona, Fouriera a Owena. Ruští revoluční demokraté s k vědeckému komunismu přiblížili více než tito myslitelé. V protikladu k západoevropským utopickým socialistům, typiským reformistům, byli ruští materialisté XIX. století revolucionáři.[3] Podle přesvědčení Gercena, Ogarjova, Černyševského a Dobroljubova musí socialismus vyrůst bezprostředně po revolučních přeměnách v zemi z rolnických občin a z „pracovních družstev“.[2]

Teoretickými zdroji filozofie ruských revolučních demokratů byly Lomonosovův, Radiščevův a Feuerbachův materialismus a Hegelova dialektika.[4] Při vysvětlování přírodních jevů ruští revoluční demokraté vystupovali jako materialisté a dialektici. Nejdůkladněji zkritizoval idealismus u jeho nejvýraznějšího představitele — Hegela — N. G. Černyševskij.[5] Ruští revoluční demokraté nevedli v otázce poměru mezi materiálnem a duchovnem nesmiřitelný boj jen s idealisty, nýbrž i s vulgárními materialisty, kteří odmítali aktivní úlohu vědomí a snažili se redukovat psychické jevy na hmotné fyzikální a chemické procesy.[6]

Ruští revoluční demokraté dobře znali učení západoevropských utopických socialistů. Při kritickém přepracování těchto učení dospěli k závěru, že socialismus vyžaduje zásadní revoluční přeměny.[7] Ideje utopického socialismu se tak u nich spojovaly s výzvou k sociální revoluce.[8]

Představiteli revolučně demokratického hnutí na Ukrajině byli Taras Ševčenko, Lesja Ukrajinka, Ivan Franko aj.[9] Pod vlivem ruských revolučních demokratů se vytvořil světový názor K. Kalinowského v Bělorusku.[10] Nejvýznamnějším stoupencem ruských revolučních demokratů v Arménii byl Mikael Nalbanďan.[11] K revolučním demokratům patřili také Antanas Mackevičius v Litvě,[11] Petr Ballod v Lotyšsku,[12] Edward Dembowski v Polsku,[13] Svetozar Marković v Srbsku[14] atd.

Karl Marx a Friedrich Engels ve svých raných pracích také zastávali pozice revolučního demokratismu.[15]

  1. Dějiny filosofie, s. 376.
  2. a b Dějiny filosofie, s. 313.
  3. Makarov, s. 190.
  4. Makarov, s. 178.
  5. Makarov, s. 179.
  6. Makarov, s. 180.
  7. Dějiny filosofie, s. 313–314.
  8. Dějiny filosofie, s. 314.
  9. Dějiny filosofie, s. 354.
  10. Dějiny filosofie, s. 356.
  11. a b Dějiny filosofie, s. 357.
  12. Dějiny filosofie, s. 363.
  13. Dějiny filosofie, s. 364.
  14. Dějiny filosofie, s. 369.
  15. Ojzerman 1978.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]