Nikolaj Gavrilovič Černyševskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikolaj Gavrilovič Černyševskij
Nikolay Chernyshevsky.jpg
Narození 12.jul. / 24. července 1828greg.
Saratov
Úmrtí 17.jul. / 29. října 1889greg. (ve věku 61 let)
Saratov
Místo odpočinku Voskresenskoye cemetery of Saratov
Povolání filosof, novinář, romanopisec, spisovatel, literární kritik a ekonom
Alma mater Petrohradská státní univerzita
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikolaj Gavrilovič Černyševskij (rusky Никола́й Гаври́лович Черныше́вский, 12. červencejul./ 24. července 1828greg. Saratov – 17. říjnajul./ 29. října 1889greg. tamtéž) byl ruský spisovatel, filosof-utopista, revolucionář, literární kritik a publicista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Černyševskij navštěvoval saratovský seminář a roku 1846 odjel studovat do Petrohradu. Žil zde velice nuzně, nicméně navázal styky s revolučními demokraty, básníkem Někrasovem a kritikem Dobroljubovem, s nimiž vydával časopis Sovremennik.

Pro svou revoluční činnost byl roku 1862 uvězněn v Petropavlovské pevnosti; zde vytrvale psal, mimo jiné své nejslavnější dílo, román Co dělat? (název později inspiroval Lenina ke stejnojmennému pamfletu); přes zpochybňované literární kvality jej tento román proslavil a získal v Rusku nesmírný vliv, přirovnávaný až ke vlivu Marxových děl. Po vynesení rozsudku r. 1864 byl Černyševskyj poslán do vyhnanství do Jakutie na východní Sibiři. I zde pokračoval v psaní. V roce 1883 byl přemístěn do Astrachaně a o šest let později se mohl vrátit do Saratova, kde také zemřel.

V éře Sovětského svazu byl Černyševskij jakožto revoluční demokrat, nepřítel carismu, atheista a materialista vycházející z Feuerbacha vysoce ceněn; byly po něm pojmenovány nejrůznější objekty a vystavěny jeho pomníky. Proti tomuto pohledu se postavil spisovatel Vladimir Nabokov v románu Dar (1937), kde vykresluje Černyševského jako tragikomickou figurku bez talentu a uměleckého cítění; odmítá také jeho zjednodušující pohledy na literaturu (Černyševskij kritizoval např. Puškina, A. Feta a od umění požadoval realismus a angažovanost).

Dle T. G. Masarykaodpůrci Černyševského rozkřičeli jeho estetiku a estetiku jeho školy pro přepínání a z úzkosti před materialismem a utilitarismem jako nepřátelskou umění – neprávem. Černyševskij přece sám nejen napsal známý nám román, ale on právě se v nejdůležitějších otázkách života utíkal k umění!"[1]Černyševského filozofie a jeho literární činnost má úplně ráz osvícenské filozofie, a to útočné osvícenské filozofie z doby před francouzskou revolucí, Černyševskij ví, že revolucionizuje lidi, neboť chce pokračovat v revoluci Petrově a prohloubit ji – Petr je mu ideálem pro Rusko. Jako mu dává francouzské osvícenství a jeho materialismus vzor filozofický a politický, tak nacházel v Lessingovi svého učitele literárního."[2]

Profesor Radegast Parolek zhodnotil Černyševského takto: „Seznámíme-li se blíže s jeho osudem a dílem, pak nevíme, čemu se dřív obdivovat: jeho nezměrné pracovitosti a vědecké systematičnosti, jež nenechávala nic nedomyšleného, nebo jeho až neuvěřitelné sečtělosti a všestrannosti, s níž dokázal tvořit velké hodnoty paralelně v několika oborech – v kritice, beletrii, filozofii, historii a politické ekonomii. K tomu je nutné připočíst organizátorskou odpovědnost vůdce politického podzemí."[3] Jeho román Co dělat?se stal biblí několika generací".[4]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Román „Co dělat?"[editovat | editovat zdroj]

  • Co dělati?: z povídek o nových lidech. V Táboře: s. n., 1884. 1 sv. Zábavná nová bibliotéka; díl 1.
  • Co dělat?: vypravování o nových lidech: román z prvých dob nihilistického hnutí v Rusku. Překlad Josef Skalák. Praha: [s.n.], 1899. 646, ix s.
  • Co dělat?. Přeložil Josef France. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1949. 417, [3] s. Klasikové; sv. 7.
  • Co dělat?: z příběhů o nových lidech. 3. vyd., ve Svobodě v překl. Franceově 2., rev., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1951. 377, [3] s. Klasikové sv. 7.
  • Co dělat?: z příběhů o nových lidech: román. Přeložil Jaroslav Hulák. 5. vyd. Praha: SNKLHU, 1954. 473, [2] s. Klub čtenářů; sv. 20 [i.e. 18].
  • Co dělat?: z příběhů o nových lidech. Přeložil Jaroslav Hulák. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 470, [3] s. Členská knižnice nakl. Svoboda.

Ostatní spisy[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Estetické vztahy umění ke skutečnosti. Přeložil Sáva Racek. Praha: Svoboda, 1946, 181 - (ii) s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Vybrané filosofické spisy. 1. svazek. Přeložila J. Víšková. Praha: St. nakl. polit. literatury, 1953, 589 - (iii) s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Vybrané filosofické spisy. 2. svazek. Přeložil V. Bartošek. Praha: St. nakl. polit. literatury, 1953, 533 - (iii) s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Vybrané filosofické spisy. 3. svazek. 1. autoris. vyd. Přeložil D. Kochannyj. Praha: SNPL, typ. Rudé právo, 1953, 628 - (4) s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Prolog.: Román z počátku šedesátých let. 1. vyd. Přeložil Boris Hanš. Praha: SNKLHU, typ. Rudé právo a Svoboda, 1954, 463, (3) s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Co si kdo uvaří ...: Pastorale ve 3 dějstvích. Praha: ČDLJ, 1954. 65, [1] s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Co si kdo uvaří--: pastorale ve třech dějstvích. Praha: Dilia, 1960. 65 l.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. O literatuře. Přeložila Emilie Sekerová. Praha: Čsl. spisovatel, 1955, 635 - (ii) s.
  • ČERNYŠEVSKIJ, Nikolaj Gavrilovič. Antropologický princíp vo filozofii. Přeložil Miroslav Nemann. Bratislava: Pravda, 1988, 387 s. – slovensky

Pojmenováno po Černyševském[editovat | editovat zdroj]

K poctě Černyševskému se po něm od roku 1956 sídlo městského typu Černyševsk v Zabajkalském kraji v Rusku. Od roku 1958, tedy od svého vzniku, se po něm jmenuje Černyševskaja, stanice petrohradského metra, která se zároveň jmenuje i podle nedalekého Prospektu Černyševského. Jmenuje se po něm také asteroid (2783) Chernyshevskij, který objevil v roce 1974 z Krymské astrofyzikální observatoře Nikolaj Stěpanovič Černych.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Чернышевский, Николай Гаврилович na ruské Wikipedii.

  1. MASARYK, Tomáš Garrigue. Rusko a Evropa: Studie o duchovních proudech v Rusku. 2. díl. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1996, 493 s. ISBN 80-901971-6-7. [Citovaný text je na str. 51.]
  2. MASARYK, Tomáš Garrigue. Rusko a Evropa: Studie o duchovních proudech v Rusku. 2. díl. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1996, 493 s. ISBN 80-901971-6-7. [Citovaný text je na str. 43.]
  3. PAROLEK, Radegast a HONZÍK, Jiří. Ruská klasická literatura: (1789-1917). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1977, 629 s. [Citovaný text je na str. 217.]
  4. PAROLEK, Radegast a HONZÍK, Jiří. Ruská klasická literatura: (1789-1917). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1977, 629 s. [Citovaný text je na str. 223.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEL´ČIKOV, Nikolaj Fedorovič. Nikolaj Gavrilovič Černyševskij. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1950. 108, [8] s. Životy; sv. 2.
  • BEL´ČIKOV, Nikolaj Fedorovič et al. N.G. Černyševskij, bojovník za svobodu. Překlad Vojtěch Holeček a Milan Jariš. První vydání. Praha: Mír, 1950. 132 stran.
  • BOURA, Ferdinand. N.G. Černyševskij - filosof materialista a revolucionář. Praha: ČSAV, 1957. 88, [2] s. Rozpravy Československé akademie věd. Řada společenských věd; roč. 67, 1957, seš. 1.
  • CETL, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Nikolaj Gavrilovič Černyševskij – demokratický revolucionář" je na str. 508–514.]
  • FILIPEC, Jindřich. Kapitoly o díle N. G. Černyševského. Praha: Rovnost, 1951, 99 s.
  • JIRÁSEK, Josef. Přehledné dějiny ruské literatury. 2. díl. 2. vyd. Brno: Josef Stejskal, 1946. 227 s. [Viz str. 7–13.]
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Stať o románu „Co dělat?" je na str. 184–185.]
  • MASARYK, Tomáš Garrigue. Rusko a Evropa: Studie o duchovních proudech v Rusku. 2. díl. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1996, 493 s. ISBN 80-901971-6-7. [Viz str. 39–51.]
  • PAROLEK, Radegast a HONZÍK, Jiří. Ruská klasická literatura: (1789-1917). 1. vyd. Praha: Svoboda, 1977, 629 s. [Viz str. 217–227.]
  • RAZUMOVSKIJ, N. Pedagogické ideje N. G. Černyševského. 1. vyd. Přeložil Josef Pelíšek. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1951, 455 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]