Nikolaj Někrasov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikolaj Někrasov
Nikolay Vissarionovich Nekrasov.jpg
Narození 1. listopadu 1879
Petrohrad
Úmrtí 7. května 1940 (ve věku 60 let)
Moskva
Místo odpočinku Donský hřbitov
Alma mater Petersburg State Transport University
Ocenění Řád rudého praporu práce
Politická strana Konstitučně demokratická strana
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikolaj Vissarionovič Někrasov (rusky Николай Виссарионович Некрасов, 20. říjnajul./ 1. listopadu 1879greg., Petrohrad, Ruské impérium7. května 1940, Moskva, SSSR) byl ruský politik a poslední generální guvernér Finského velkoknížectví.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Nikolaj Někrasov se narodil v rodině kněze. V roce 1902 promoval v dopravním inženýrství a odjel do ciziny pro poznání. Do Ruska se vrátil v roce 1904 a stal se vedoucím Tomského technického institutu.

Kadet[editovat | editovat zdroj]

V roce 1905, na konci revoluce, se Někrasov stal členem Konstitučně demokratické strany a začal působit v Jaltě. Za Kadety byl zvolen do 3. a 4. Dumy.

V letech 19091915 byl Někrasov členem ústředního výboru Kadetů. Vystoupil z něho poté, co viděl většinovou ochotu k větším pravomocem vlády během první světové války.

V roce 1916 byl Někrasov zvolen zástupcem předsedy Dumy. Již tehdy byl přesvědčen, že car Mikuláš II. vede zemi k vojenské porážce a revoluci. Začal tak spolupracovat s bývalým předsedou Dumy Alexandrem Gučkovem a průmyslníkem Michailem Tereščenkem, kteří chtěli přesvědčit cara, aby se vzdal trůnu. Jeho třináctiletý syn Alexej by pak usedl na trůn a Mikulášův bratr Michail by se stal dočasným regentem.

Ministr[editovat | editovat zdroj]

V prozatímní vládě roku 1917 se Někrasov stal ministrem dopravy. Přimlouval se za přijetí umírněných socialistů do vlády (menševici a eseři). Na začátku června vyjednával s ukrajinským prezidentem Mychajlem Hruševským, kterému udělil větší míru autonomie. Nesetkal se však se souhlasem svých spolupracovníků, kteří neměli zájem řešit spory s národnostními menšinami.

Dne 8. června se Někrasov stal náměstkem premiéra Alexandra Kerenského a zároveň ministrem financí. Během Kornilovova puče podporoval Kerenského, ale zároveň prohlašoval, aby Kerenskij odstoupil, že tak vyvede zemi z krize. Za to byl Někrasov vyloučen z vlády.

Generální guvernér Finska[editovat | editovat zdroj]

17. září se Někrasov stal Generálním guvernérem Finska, kdy nahradil Franze Alberta Seyna. Někrasov byl mnohem umírněnější než jeho předchůdci a navrhoval Finsku větší autonomii, v lepším případě úplnou nezávislost.

Ráno 25. října přijel Někrasov do Petrohradu, aby projednal návrh Finské nezávislosti s Kerenským. Zjistil však, že bolševici přepadli Zimní palác a prozatímní vládu svrhli (tzv. říjnová revoluce).

Pozdější život[editovat | editovat zdroj]

Někrasov, na rozdíl od jiných ministrů, neemigroval a zůstal v Rusku (což se mu později stalo osudným), nejčastěji pod jinými jmény. Během občanské války nebyl vůbec aktivní a nevzdoroval bolševikům. V roce 1919 odešel do Kazaně.

Po válce byl zatčen a 2 měsíce vězněn. Po propuštění vedl normální život až do dalšího zatčení v roce 1930. Byl obviněn ze spolupráce s menševiky a odsouzen k 10 letům vězení. Předčasně byl propuštěn roku 1933.

Potřetí byl zatčen roku 1939, odsouzen k trestu smrti a zastřelen 7. května 1940.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolai Vissarionovich Nekrasov na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]