Henri de Saint-Simon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Henri de Saint-Simon
Narození 17. října 1760
Paříž
Úmrtí 19. května 1825 (ve věku 64 let)
Paříž
Místo odpočinku Hřbitov Père-Lachaise
Manžel(ka) Sophie Bawr (od 1801)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Henri de Saint-Simon

Hrabě Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon [klód ánri rúvroa d'sen simon] (17. října 1760, Paříž – 19. května 1825, tamt.) byl francouzský utopický socialista, šlechtic, který se z odporu ke kapitalismu zřekl svého majetku. Mezi představitele podobného směru socialistického utopismu počítáme také R. Owena, Ch. Fouriera nebo vnuka Louise Saint-Simona.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Saint-Simon se narodil v Paříži roku 1760 a byl vychován v osvícenském duchu. V 17 letech vstoupil do armády a jako dobrovolník se účastnil bojů v americké válce za nezávislost. Armádu opustil v 25 letech. Po Velké francouzské revoluci se vzdal šlechtického titulu, aby demonstroval, že si všichni mají být rovni, ale jen o vlásek unikl gilotině. Věnoval se obchodu, zejména s nemovitostmi, a získal si slušný majetek. Později si stěžoval, že výnosy měly být použity k založení školy vědeckého zdokonalování.[1]

Saint-Simon se snažil najít recept, jak zajistit blaho společnosti, a to pomocí důsledně promyšlené organizace. Formy této organizace se u Saint-Simona v průběhu let měnily. Zprvu viděl Saint-Simon prostředek k reorganizaci ve vědě a výrobě. Přišel také s konceptem tzv. Newtonovy rady. Každý, kdo by se finančně podílel na jejím vytvoření, měl právo navrhnout tři matematiky, fyziky, chemiky, fyziology, literáty, malíře a hudebníky. Tato rada měla za úkol dále smiřovat dvě existující třídy - vlastníky a proletariát. Výkon vlastnictví se tak dostal do rukou těchto vyvolených. S tím, kdo se nepodrobí plánování, se mělo nakládat jako s dobytkem.[2]

Ve druhé fázi se Saint-Simon zaměřil na nejpočetnější a nejchudší třídu společnosti - proletariát. Dle něho bylo na politických spisovatelích: "...přesně určit, jakým směrem se má nynější společnost dát, a přinutit ji, aby se skutečně tím směrem vydala.''. Společnost by měli řídit "industriálové" ve tříkomorovém systému (inženýři, umělci, matematici, fyzici a biologové a nejbohatší podnikatelé). Saint-Simon také představil jakousi "diktaturu výrobců", kdy pracující "budou vydávati zákony, oni stanoví, jaké pořadí budou zastávati navzájem ostatní vrstvy, Každé z nich určí takové místo, které bude odpovídati službám, které ona prokáže výrobě." [3]

Roku 1825 vyšlo jeho dílo "Nové křesťanství", jehož základní a v podstatě jedinou myšlenkou bylo, že lidé se k sobě mají chovat jako bratři. Dle Saint-Simona: "Náboženství má vésti lidstvo k velikému cíli: co nejrychleji zlepšit osud nejchudších tříd." Ovšem společnost bylo nutné opět zorganizovat. Opět zde měli vědci, umělci a průmyslníci řídit lidstvo jako jeho generální ředitelé. Nové křesťanství mělo být povoláno k tomu, aby zajistilo umění, vědám a průmyslu přední místo mezi posvátnými vědami. Papež zde byl označen za kacíře, protože v Papežském státě nazaložil továrny. [4]

Historik o něm napsal „spojily se v něm věda a fanatismus“, neboť byl považován za člověka povahy velmi složité - hýřil a dobrodruh, filosof a prorok, který sám sebe pokládal za Mesiáše a obnovitele křesťanství, člověk slavný, ale dožívající život jako žebrák, vydržovaný několik let svým bývalým sluhou a pak přáteli, ale až do smrti přesvědčený o svém poslání k nápravě společnosti.

Společenský vývoj pokládal za přísně determinovaný a hnací sílu viděl v pokroku vědy, morálky a náboženství. Podle Saint-Simona měl vzniknout nový společenský řád, v němž by zůstalo zachováno soukromé vlastnictví, politika, která by splynula s ekonomikou a plánovitě by organizovala vše, když vládnoucí postavení by měli vědci a průmyslníci (továrníci, pracující, obchodníci). Jeho následovníci přeměnili jeho učení v náboženskou sektu.

Jako jádro sociálně politického systému života společnosti vidí práci, pro niž používá francouzské slovo „industrie“, které ovšem znamená i píli, vynalézavost a končeně průmysl. Pro společnost jsou nejdůležitější banky a komunikace. Z toho vyvozuje, že by se mělo vymýtit všechno příživnictví na ní a především úcta k oněm příživníkům. Tím myslí šlechtu a i ve svých dílech uvažuje o tom, že nahradit 30 000 šlechticů by bylo velmi snadné, zatím co úbytek 10x menšího počtu nejlepších učenců, řemeslníků, obchodníků a umělců by znamenal katastrofu.

Dobrá vláda podle něj vládne co nejlevněji, co nejméně, co nejlepšími lidmi a co nejpokojněji. Úkolem vlády však má být starat se hlavně o rozvoj blahobytu v zemi. Vyjadřuje tu jakousi touhu po vládě meritokracie s liberálně-sociálními sklony.

Přesto, že St-Simon nesoustředil svoji kritiku společenského řádu na odmítání soukromého vlastnictví, bylo v jeho nauce dost na to, aby jeho stoupenci vystupovali jako odpůrci soukromého vlastnictví a dědického práva. „Škola St.-Simonova“ by však mohla být spíše popsána slovem církev, neboť šířila nauku St.-Simonovu jakožto „náboženství“, měla svého velekněze (hledala též velekněžku), měla i náboženské obřady a orgie. Nejvíce v ní vynikli Saint-Simonovi tajemníci, budoucí významný historik Augustin Thierry, budoucí zakladatel sociologie Auguste Comte a jeho žáci Saint-Amand Bazard (1791-1832) a Barthélemy Prosper Enfantin. Díky nim měly Saint-Simonovy myšlenky trvalý vliv na francouzské i evropské myšlení až dlouho do 20. století.

St.-Simonisté také dospělí k přesvědčení, že „vykořisťování člověka člověkem“ (což je jejich termín) je organickou vadou společnosti, nikoli pouze „pochybením“ některých jejích jednotlivců. Bazard se dokonce pokusil o jakousi filosofii dějin, které mu zosobňují boj vykořisťovatelů s vykořisťovanými, čímž se vlastně stává v tomto směru Marxovým předchůdcem.

St.-Simon a jeho škola jsou však i přesto předchůdci Marxe [zdroj?] v několika směrech. Jednak v tom, že počínají studovat vývoj hospodářské soustavy a pochopí ji jako organizované vykořisťování pracujících ze strany lenochů (trubců), z něhož Bazard už načrtnul jakousi skicu „třídního boje“ v dějinách; a jednak v tom, že vidí ideál společenského zřízení v kolektivismu - Marx ovšem viděl v kolektivismu nikoli ideál, ale nutný důsledek vývoje.

Kolektivismus školy St. Simonovy má však jiný základ než marxismus. St.-Simonisté patří k socialistům, kteří svoje reformní plány zakládají zcela vědomě na pilíři náboženství.

Je ale třeba říci, že škola St-Simonova byla svou dobou významným střediskem, jež přitahovalo takové duchy, jako byl August Comte, zakladatel positivní filosofie a sociologie, Ferdinand Lesseps, stavitel Suezského průplavu, také bratři Péreirové, zakladatelé banky Crédit mobilier, první moderní banky zakladatelské, a ovlivnilo jiné znamenité Francouze z prvé poloviny devatenáctého století.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Claude-Henri de Rouvroy de Saint-Simon na francouzské Wikipedii a Henri de Saint-Simon na německé Wikipedii.

  1. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 7
  2. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 8-9 a 11
  3. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 10-2
  4. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 10-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]