Henri de Saint-Simon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Henri de Saint-Simon
Claude Henri de Saint-Simon.jpg
Narození 17. října 1760
Minas
Úmrtí 19. května 1825 (ve věku 64 let)
Paříž
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Manžel(ka) Sophie Bawr (od 1801)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrabě Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon [klód ánri rúvroa d'sen simon] (17. října 1760, Paříž – 19. května 1825, Paříž) byl francouzský utopický socialista, šlechtic, který se z odporu ke kapitalismu zřekl svého majetku.

Patří k trojici tzv. utopických socialistů (Owen, Fourier, Saint-Simon), na něž kriticky navázali marxisté.[1]

Saint-Simon předpověděl ideu světového míru, rozvoj vědy, technologický pokrok spjat s pokrokem sociálním a tak fenomén zlatého věku umístil do budoucnosti (na rozdíl od svých předchůdců jako Rousseau, Morelly a Mably, kteří zlatý věk spojovali s bukolický časy přírodní nevinnosti). Saint-Simon požadoval aby bylo ve společnosti dostatek jídla pro každého, ubytování, ošacení a především právo a povinnost pracovat. Ovlivnil politiku, sociologii, ekonomii a především zakladatele pozitivismu Augusta Comta. Zdůrazňoval dosažení maximální míru štěstí pro všechny členy společnosti (antonymum kultu chudoby).[2] [3]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Henri de Saint-Simon byl vychován v osvícenském duchu.[zdroj?] V 17 letech vstoupil do armády a jako dobrovolník se účastnil bojů v americké válce za nezávislost. Armádu opustil v 25 letech. Po Velké francouzské revoluci se vzdal šlechtického titulu, aby demonstroval, že si všichni mají být rovni. Věnoval se obchodu, zejména s nemovitostmi, a získal „slušný“ majetek. Později si stěžoval, že výnosy měly být použity k založení školy vědeckého zdokonalování.[4]

Pro emigraci jeho rodinných příslušníků, styky s hrabětem Redernom, který mu poskytl 500 tisíc franků se stal pro jakobíny podezřelý a byl zatčen (ve svých pamětech vzpomíná, že se mu ve vězení zjevil sám Karel Veliký, který byl podle tradice jeho dávným předkem). Propuštěn byl až během vlády Direktoria.[2] [3]

Saint-Simon byl dítětem osvícenství, které zrodilo myšlenku pokroku, zdokonalování člověka, ale sám už spadal do začínající éry romantismu. Nastávající století nazýval érou reformátorů.[2] Podle Saint-Simona je úkolem filozofů "vymýšlet nejlepší společenskou organizaci pro dobu, v níž žijí, že naléhají, aby byla přijata vládnoucími i ovládanými a zdokonalená tak, jak je schopná; když dospěje k hranicím zdokonalení, zboří ji, aby vybudovali novou z materiálu nahromaděného na všech stranách lidmi, pracujícími ve speciálních vědních oborech. "[5]

Historik o něm napsal „spojily se v něm věda a fanatismus“, neboť byl považován za člověka povahy velmi složité - hýřil a dobrodruh, filosof a prorok, který sám sebe pokládal za Mesiáše a obnovitele křesťanství, člověk slavný, ale dožívající život jako žebrák, vydržovaný několik let svým bývalým sluhou a pak přáteli, ale až do smrti přesvědčený o svém poslání k nápravě společnosti.

Saint-Simon celý život bojoval s chudobou - střídavě získával povolání, ale i bídu; pro poznání byl ochoten obětovat všechno. Prvním Saint-Simonovým spolupracovníkem byl Augustin Thierry, slavný dějepisec se kterým se seznámil na École normale a v roce 1818 se Saint-Simon seznámil s Augustem Comtem (zakladatel sociologie a pozitivismu, který se stal Saint-Simonovým komorníkem a spoluautorem mnoha jeho prací). V roce 1819 se dostává do vězení pro podezření z toho, že byl intelektuálním původcem atentátu na vévody de Berry. V obhajobě tvrdil, že společnost se musí spojit s lidem ve prospěch civilizačního hnutí. V závěru svého života, v bídě pracuje na díle Nové křesťanství, v němž zastává pozice křesťanského socialisty, tedy, že všechny společenské instituce mají usilovat o fyzické a mravní zlepšení třídy nejpočetnější a nejchudší.[2][3]

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Filosofie dějin[editovat | editovat zdroj]

Saint-Simon jako jeden z prvních utopistů umístil utopii, v kontextu maximálního využití všech možností lidstva ve prospěch obecného blahobytu do budoucna a spojil ji s vizí vëdeckotechnického pokroku.[2] Lukáš Perný uvádí, že z hlediska filosofie dějin je Saint-Simon dějinným optimistou, věří v společenský pokrok spjatý s technickým pokrokem. Podle Saint-Simona vznikne nová duchovní a světská moc, která bude usilovat o nastolení blahobytu. Předpokládá, že tak jako fyzikální jevy, možná předvídat i jevy společenské. Filozofie každé dějinné etapy určuje její sociální a politickou soustavu. Francouskou revoluci považoval za historickou nutnost, mohla dosáhnout svého vrcholu, kdyby se do ní nezapletli metafyzici a neovládli ji právníci.[2]

Politická filosofie[editovat | editovat zdroj]

Saint-Simon se snažil najít recept, jak zajistit blaho společnosti, a to pomocí důsledně promyšlené organizace. Formy této organizace se u Saint-Simona v průběhu let měnily. Zprvu viděl Saint-Simon prostředek k reorganizaci ve vědě a výrobě. Přišel také s konceptem tzv. Newtonovy rady. Každý, kdo by se finančně podílel na jejím vytvoření, měl právo navrhnout tři matematiky, fyziky, chemiky, fyziology, literáty, malíře a hudebníky. Tato rada měla za úkol dále smiřovat dvě existující třídy - vlastníky a proletariát. Výkon vlastnictví se tak dostal do rukou těchto vyvolených. S tím, kdo se nepodrobí plánování, se mělo nakládat jako s dobytkem.[6]

Jako jádro sociálně politického systému života společnosti vidí práci, pro niž používá francouzské slovo „industrie“, které ovšem znamená i píli, vynalézavost a končeně průmysl. Pro společnost jsou nejdůležitější banky a komunikace. Z toho vyvozuje, že by se mělo vymýtit všechno příživnictví na ní a především úcta k oněm příživníkům. Tím myslí šlechtu a i ve svých dílech uvažuje o tom, že nahradit 30 000 šlechticů by bylo velmi snadné, zatím co úbytek 10x menšího počtu nejlepších učenců, řemeslníků, obchodníků a umělců by znamenal katastrofu.

Dobrá vláda podle něj vládne co nejlevněji, co nejméně, co nejlepšími lidmi a co nejpokojněji. Úkolem vlády však má být starat se hlavně o rozvoj blahobytu v zemi. Vyjadřuje tu jakousi touhu po vládě meritokracie s liberálně-sociálními sklony.

Společenský vývoj pokládal za přísně determinovaný a hnací sílu viděl v pokroku vědy, morálky a náboženství. Podle Saint-Simona měl vzniknout nový společenský řád, v němž by zůstalo zachováno soukromé vlastnictví, politika, která by splynula s ekonomikou a plánovitě by organizovala vše, když vládnoucí postavení by měli vědci a průmyslníci (továrníci, pracující, obchodníci).

Ve druhé fázi se Saint-Simon zaměřil na nejpočetnější a nejchudší třídu společnosti - proletariát. Dle něho bylo na politických spisovatelích: "...přesně určit, jakým směrem se má nynější společnost dát, a přinutit ji, aby se skutečně tím směrem vydala.''.

Společnost by měli řídit "industriálové" ve tříkomorovém systému (inženýři, umělci, matematici, fyzici a biologové a nejbohatší podnikatelé). Saint-Simon také představil jakousi "diktaturu výrobců", kdy pracující "budou vydávati zákony, oni stanoví, jaké pořadí budou zastávati navzájem ostatní vrstvy, Každé z nich určí takové místo, které bude odpovídati službám, které ona prokáže výrobě." [7]

Nové křesťanství[editovat | editovat zdroj]

V kontextu religiózních východisek a vztahu náboženství a vědy je to se Saint-Simonem složité, na první pohled vyznívá Saint-Simon jako vzor pozitivistů i marxistů v otázce pokroku jakou materialista a vědeckotechnický průkopník. Ovlivněn radikálním osvícenstvím a antifeudálnou revoltou byl skutečně zpočátku materialisticky založen; až na konci života (1825) přichází s konceptem nového křesťanství, které ovlivnilo i směřování jeho učení u jeho žáků. Saint-Simon věří ve své zralé fázi, že evropské státy se sjednotí pod křesťanskou vlajkou ve svazu evropských národů.[2]

Roku 1825 vyšlo jeho dílo "Nové křesťanství", jehož základní a v podstatě jedinou myšlenkou bylo, že lidé se k sobě mají chovat jako bratři. Dle Saint-Simona: "Náboženství má vésti lidstvo k velikému cíli: co nejrychleji zlepšit osud nejchudších tříd." Ovšem společnost bylo nutné opět zorganizovat. Opět zde měli vědci, umělci a průmyslníci řídit lidstvo jako jeho generální ředitelé. Nové křesťanství mělo být povoláno k tomu, aby zajistilo umění, vědám a průmyslu přední místo mezi posvátnými vědami. Papež zde byl označen za kacíře, protože v Papežském státě nezaložil továrny. [8]

Federace[editovat | editovat zdroj]

Saint-Simon, podobně jako Kant navrhoval normativní federativní model uspořádání evropské společnosti a vzhledem k jeho konceptu světové asociace pracujících jej lze také zařadit k eurocentristům.[2]

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Saint-Simon ovlivnil celou řadu vzájemně protichůdných osobnosti: historiografie Augustina Thierry (saint-simonista), Hippolyta Carnota (bratr významného fyzika Nicolas Carnota), La Fayette (bojoval s ním v americké revoluci), liberála Johna Stuarta Milla, pozitivistů Auguste Comte, anarchisty Pierra Proudhon, revolučního demokrata Alexandra Gercena a mnoha dalších.[2][3]

Saint-simonismus[editovat | editovat zdroj]

Jeho následovníci přeměnili jeho učení v náboženskou sektu. Saint-Simon je považován zároveň za ideového otce ekonomicko-filozofického směru, Saint-simonizmu, který se rozvíjel v časopisech l'Industrie (1816), La politique (1818) a L'Organisateur (1819-20). Rozvíjely ho Enfantin, Rodrigues, d'Eichthal, Bazard, Buchez a další autoři.[2]

Přesto, že St-Simon nesoustředil svoji kritiku společenského řádu na odmítání soukromého vlastnictví, bylo v jeho nauce dost na to, aby jeho stoupenci vystupovali jako odpůrci soukromého vlastnictví a dědického práva. „Škola St.-Simonova“ by však mohla být spíše popsána slovem církev, neboť šířila nauku St.-Simonovu jakožto „náboženství“, měla svého velekněze (hledala též velekněžku), měla i náboženské obřady a orgie. Nejvíce v ní vynikli Saint-Simonovi tajemníci, budoucí významný historik Augustin Thierry, budoucí zakladatel sociologie Auguste Comte a jeho žáci Saint-Amand Bazard (1791-1832) a Barthélemy Prosper Enfantin. Díky nim měly Saint-Simonovy myšlenky trvalý vliv na francouzské i evropské myšlení až dlouho do 20. století.

St.-Simonisté také dospělí k přesvědčení, že „vykořisťování člověka člověkem“ (což je jejich termín) je organickou vadou společnosti, nikoli pouze „pochybením“ některých jejích jednotlivců. Bazard se dokonce pokusil o jakousi filosofii dějin, které mu zosobňují boj vykořisťovatelů s vykořisťovanými, čímž se vlastně stává v tomto směru Marxovým předchůdcem.

St.-Simon a jeho škola jsou však i přesto předchůdci Marxe [zdroj?] v několika směrech. Jednak v tom, že počínají studovat vývoj hospodářské soustavy a pochopí ji jako organizované vykořisťování pracujících ze strany lenochů (trubců), z něhož Bazard už načrtnul jakousi skicu „třídního boje“ v dějinách; a jednak v tom, že vidí ideál společenského zřízení v kolektivismu - Marx ovšem viděl v kolektivismu nikoli ideál, ale nutný důsledek vývoje.

Kolektivismus školy St. Simonovy má však jiný základ než marxismus. St.-Simonisté patří k socialistům, kteří svoje reformní plány zakládají zcela vědomě na pilíři náboženství.

Je ale třeba říci, že škola St-Simonova byla svou dobou významným střediskem, jež přitahovalo takové duchy, jako byl August Comte, zakladatel positivní filosofie a sociologie, Ferdinand Lesseps, stavitel Suezského průplavu, také bratři Péreirové, zakladatelé banky Crédit mobilier, první moderní banky zakladatelské, a ovlivnilo jiné znamenité Francouze z prvé poloviny devatenáctého století.

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • SAINT-SIMON, Claude-Henri de Rouvroy. Výbor z díla. Překlad Stanislav Lyer. Praha: Orbis, 1949. 158 s. cnb000715218. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Claude-Henri de Rouvroy de Saint-Simon na francouzské Wikipedii a Henri de Saint-Simon na německé Wikipedii.

  1. Bedřch Engels - Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ. www.marxists.org [online]. [cit. 2019-08-11]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j PERNÝ, Lukáš. Triumvirát utopického socializmu: Charles Fourier, Saint-Simon, Robert Owen. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-08-05 [cit. 2019-08-11]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. a b c d SAINT-SIMON, H. de.: Výbor z díla. Praha: Orbis, 1949
  4. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha: Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.  s. 7
  5. SAINT-SIMON, H. de.: Výbor z díla. Praha: Orbis, 1949, s. 23
  6. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha: Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.  s. 8-9 a 11
  7. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha: Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.  s. 10-2
  8. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha: Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.  s. 10-2

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CETL, Jiří, et al. Průvodce dějinami evropského myšlení. Praha: Panorama, 1985. 634 s. cnb000027282. Kapitola „Henri de Saint-Simon – prorok průmyslové společnosti", autor Petr Horák, s. 460–468. 
  • FISCHER, Josef Ludvík. Saint-Simon a August Comte: příspěvek k dějinám sociologického racionalismu. Praha: Orbis, 1925. 175 s. cnb000583319. 
  • GIDE, Charles; RIST, Charles. Dějiny nauk národohospodářských od doby fysiokratů až po naše dny. Překlad Jan a Milada Koudelovi. 2. vyd. Díl 1. V Praze: Jan Laichter, 1928. 434 s. cnb002031712. Kapitola „Saint-Simon, Saint-Simonisté a vznik kolektivismu", s. 271–312. 
  • KREJČÍ, Emil. Saint-Simon. Praha: Orbis, 1949. 34 s. cnb000676077. 
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 22. V Praze: J. Otto, 1904. 1002 s. cnb000277218. Heslo „Saint-Simon" a „Saint-simonismus", s. 519–520. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]