Přeskočit na obsah

Augustín Ráth

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Augustín Ráth
Rektor Univerzity Komenského
Ve funkci:
1921 – 1922
PředchůdceKristián Hynek
NástupceJozef Hanuš
Děkan Právnické fakulty UK v Bratislavě
Ve funkci:
1921 – 1921
Předchůdcefunkce vznikla
NástupceKarel Laštovka
Ve funkci:
1923 – 1924
PředchůdceKarel Laštovka
NástupceOtakar Sommer
Ve funkci:
1927 – 1928
PředchůdceBohuš Tomsa
NástupceKarel Laštovka
Narození2. června 1873
Ružomberok
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. března 1942 (ve věku 68 let)
Bratislava
SlovenskoSlovensko Slovensko
ChoťRůžena roz. Kolářová
DětiOlgerd, Mahuliena provd. Krčméry, Ilja a Askold
Profeseprávník, advokát, profesor, děkan a soudce
PodpisAugustín Ráth, podpis
CommonsAugustín Ráth
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Augustín Ráth, plným jménem Kazimír Augustín Ráth[1] (2. června 1873 Ružomberok – 12. března 1942 Bratislava), byl slovenský právník, advokát a profesor občanského práva, rektor Univerzity Komenského v Bratislavě a první děkan její právnické fakulty. Patřil k nejvýznamnějším slovenským právním teoretikům meziválečného období se zaměřením na filosofickou a sociologickou problematiku právní vědy. Specializoval se na slovenské zvykové a rodinné právo, sepětí práva a morálky a studium orientálních a judaistických právních pramenů. Používal také literární pseudonym Kazimír Konšel[2][3], a jméno se v tisku objevuje ve variantách August, Gustav.

Život a působení

[editovat | editovat zdroj]

Otec, též Augustin, byl zámečnický mistr, matka Lukrécia (1853–1891) pocházela ze známého ružomberského rodu Krčméry. Augustín studoval na církevních gymnáziích v Ružomberoku, Levoči a Egeru (maturitu složil roku 1891). Absolvoval právnickou fakultu na univerzitě v Kluži a roku 1897 byl na fakultě státních a právních věd budapešťské Královské uherské univerzity po složení rigorózních zkoušek promován doktorem práv. Praxi advokátního koncipienta vykonal v Martine a Myjavě. V roce 1899 složil advokátské zkoušky a v Námestově převzal po tehdy padesátiletém Pavolu Országhovi Hviezdoslavovi advokátní praxi, kterou zde vykonával deset let. Manželka Augustina Rátha později vzpomínala na dům P. O. Hviezdoslava ve Slovenském denníku.[4] Kromě právní činnosti zde Ráth založil politicko-společenský měsíčník Orava.[5][6][7] Při volbách do uherského národního sněmu v roce 1906 jako kandidát Slovenské ľudové strany za dolnokubínský volební okres a blízký spolupracovník Andreje Hlinky obdržel 1224 hlasů oproti 1454 hlasům maďarského protikandidáta Csitáriho.

Byl členem představenstva Úvernej banky v Ružomberku,[8] ve své době jediném ryze slovenském bankovním domě, která se z lokálního úvěrového ústavu vypracovala na přední místo slovenských bank. Kolem roku 1910 se stala Úverná banka největší slovenskou bankou, závislou na pražské Živnobance.

V kanonickém procesu zastupoval Andreje Hlinku v jeho sporu[9][10] s biskupem Alexandrem Párvym[11]. Z důvodu finančních problémů Ľudových novín, v nichž působil, se redakce tohoto listu v dubnu 1910 přestěhovala na popud Andreje Hlinky do Bratislavy a noviny byly přejmenovány. Předsedou redakce se stal A. Hlinka, dále v ní působil Ján Vojtaššák a hlavním redaktorem těchto nových Slovenských ľudových novín se stal až do března 1911 A. Ráth.[12][13][14] V roce 1912 ze Slovenské ľudové strany vystoupil.

Od listopadu roku 1909[15] až do vypuknutí války v roce 1914 vykonával advokátskou praxi v Bratislavě (dnes již neexistující Cesta arcikňaza Fridricha č. 12). Během první světové války působil jako sedriální soudce v Novém Sadě, Valjevě a Kruševaci, i jako vojenský soudce na obsazených srbských územích. Byl vyznamenán rytířským stupněm řádu Františka Josefa s vojenskou dekorací.[16] Po první světové válce působil od roku 1919 na žádost srbochorvatské strany jako sekční ředitel na bělehradském ministerstvu spravedlnosti, kde měl na starosti legislativu a organizaci soudnictví nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.[17] Za své zásluhy byl vyznamenán řádem sv. Sávy. Následně působil v Československo-jihoslovanské lize.[18]

V nové Československé republice krátce působil na ministerstvu spravedlnosti, věnoval se řešení právního dualismu a roku 1920 byl ministrem Vavrem Šrobárem povolán jako sekční šéf na ministerstvo unifikací,[19] v Praze bydlel v Dittrichově ul. č. 24, 2. patro (dnes č. 22). Téhož roku se habilitoval na české právnické fakultě a už o rok později (jmenován T. G. Masarykem dne 20. 5. 1921) se jako řádný profesor občanského práva vrátil do Bratislavy, aby se zde stal prvním děkanem Právnické fakulty Univerzity Komenského.[20] Tuto funkci vykonával ve třech obdobích (1920–1921, 1923–1924, 1927–1928), jako proděkan působil v letech 1924–1925 a 1928–1929. Mezi roky 1921–1922 byl také rektorem[21] celé univerzity, následně pak v letech 1922–1923 působil jako prorektor. V letech 1929–1930 uspořádal přednáškové turné po USA.

Celý zbytek života pilně přednášel a působil v právních vědách a udržoval na Slovensku čilý společenský život.[22] Zemřel po delší chorobě 12. března 1942.[23] Pochován je v rodinném hrobu v Bratislavě-Ružinově, sektor 22, č. 696.[24] Po politických změnách v roce 1948 slovenští vládní představitelé odmítli žádost univerzity o zhotovení a umístění Ráthovy busty ve vstupní hale Komenského univerzity.

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Udržoval čilé styky s představiteli české, slovansky orientované, inteligence a dne 10. 2. 1900[25][26] se v Praze oženil s učitelkou[27], překladatelkou, publicistkou a etnoložkou Růženou, roz. Kolářovou[pozn. 1] (30. srpna 1872 Praha[29] – 22. října 1959 Bratislava), dcerou profesora slovanských jazyků Josefa Koláře (1830–1910).[30] Byla členkou výboru ženského spolku Živena[31] při Muzeálnej slovenskej spoločnosti.

Z jejich manželství se narodily čtyři děti. Nejstarší syn Olgerd Blažej Ráth (3. února 1901 Námestovo – 23. února 1921 Praha), student medicíny na Karlově universitě[32], pohřben v Praze v rodinném hrobu Ráthova tchána Josefa Koláře.[33]

Druhá v pořadí byla dcera Mária ad Nives Margelona, „Mahuliena“ (4. srpna 1902 – 21. března 1943, pohřb. Ružomberok[34]), studovala právo, provdala se v roce 1922 za MUDr. Karola Krčméryho (5. března 1887 Dumbrăveni – 18. března 1934 Trnava, pohřb. Ružomberok), tragicky zesnulého primáře Župní nemocnice v Trnavě. Mahuliena Krčméry byla také předsedkyní ve Slovenském katolickém skautingu SKS.[35]

Třetím dítětem byl JUDr. Eliáš Martin Ráth, „Ilja“ (12. listopadu 1904 Námestovo – 25. září 1987 Bratislava), poválečný diplomat v Londýně a v sekretariátu OSN v New Yorku. Vystudoval práva a historii v Bratislavě.[pozn. 2] Eliáš dále studoval v letech 1924–1925 v USA (Indiana University Bloomington) a roku 1928 v Londýně (London school of economics and political sciences). Před přerušením diplomatických styků s Vatikánem v roce 1950 vykonával složitou funkci posledního československého diplomata (chargé d’affaires) u Svatého stolce. Po stažení do Československa mu byla jako nečlenovi KSČ ukončena také jeho kariéra v diplomatických službách.[38]

Nejmladším synem byl JUDr. Askold Servác Ráth[39] (13. května 1907 Bratislava – 1982), který se věnoval také básnictví.

Publikační a spolková činnost

[editovat | editovat zdroj]

Augustin Ráth byl prvním předsedou Učenej spoločnosti Šafárikovej[40][41][pozn. 3] a vykonával také funkci předsedy slovenské odbočky Státovědní společnosti. Od 29. června 1924 byl zakládajícím členem Slovenské župy Ústřední jednoty československých šachistů, jejíž předsedou byl Dr. Vavro Šrobár.

Augustin Ráth působil v mnoha unifikačních a zkouškových komisích (pro státní zkoušky, pro jednotné soudcovské a notářské zkoušky, pro absolventy bývalých maďarských právnických fakult v Bratislavě a Košicích, stavební komisi Univerzity Komenského).

V roce 1907 zpracoval[42] pro Ottův slovník naučný heslo Moderní ústava. Dále napsal:

  • Otáznik k sbieraniu slovenského obyčajového práva[43] (1906–1907)
  • Moja programová reč vo volebnom okrese novobanskom v aprili 1906 (Námestovo, 1906, 16 s.)
  • Práva a povinnosti medzi mužom a ženou v Uhorsku (Praha: Alois Wiesner, 1906, 59 s.)
  • Úver hypotekárny a zmenkový (1911)
  • Maličkosť z terminológie (1919)
  • Socializácia súkromného práva (1921)
  • Predslov k slávnostnej promócii doktora honoris causa pána prezidenta Dr. Edvarda Beneša na univerzite Komenského v Bratislave (1937)

Význam

[editovat | editovat zdroj]

Augustín Ráth byl svého času jediným slovenským profesorem práva. Stal se tak zakladatelem slovenské teorie soukromého práva, zabýval se právními dějinami a otázkami právní filosofie. Byl významně slovensky vlastenecky orientován, buditelsky pracoval pro slovenský lid a spolupracoval Andrejem Hlinkou, se kterým se však později názorově rozešel. Je zmiňován Karlem Čapkem v monografii Hovory s T. G. Masarykem: „Koncem devadesátých let byla schůze Slováků v Martine; oposice, mladší křídlo, Šrobár, Makovický, Ráth, zašli ke mě na Bystričku; mluvil jsem s nimi o slovenském programu, o práci kulturní a politické – z toho vznikla revue Hlas; to bylo v roce devadesát osm.“[44] Byl rozhodným zastáncem myšlenky společného československého státu[28] a vymezoval se proti nucenému odchodu Čechů ze Slovenského státu. Stejně rozhodně odmítal myšlenky komunismu. V současnosti[kdy?] se bádání o jeho životě a odkazu věnuje zejména doc. PhDr. Jozef Vozár, CSc., ze Slovenské akademie věd, autor monografie Augustín Ráth. Prvý slovenský rektor Univerzity Komenského v edici Významní slovenskí právníci[45] a publikace Významní slovenskí právnici z Liptova.[46]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jozef Beňa v Antologii československé právní vědy v letech 1918–1939 chybně uvádí rodné příjmení Kollárová.[28]
  2. ↑ Jeho diplom o absolvování právnického studia z ledna 1927 je nejstarším v originále zachovaným dokladem o vzdělání, vydaným Právnickou fakultou UK, a v roce 2013 byl archívním odborem Ministerstvem vnitra SR zapsán do Klenotů slovenských archivů pod č. KSA/2013-107.[36][37]
  3. ↑ Tu založili převážně čeští profesoři Univerzity Komenského v Bratislavě 2. prosince 1926, tajemníkem byl prof. Albert Pražák. Po nuceném odchodu českých pedagogů v roce 1939 společnost zanikla, ale záhy ještě v létě 1939 ji nahradila Slovenská učená spoločnosť, jež se stala základem při vzniku SAVU a od roku 1953 Slovenské akademie věd.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Křestní matrika kostela Sv. Ondřeje, Ružomberok. [s.l.]: [s.n.] S. svazek VII., strana 226. 
  2. ↑ Obzor časopisov (str. 295). Prúdy: revue mladého Slovenska [online]. [cit. 2018-02-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ VOPRAVIL, Jaroslav. Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. 1540 s. S. 174. 
  4. ↑ RÁTHOVÁ, Růžena. Rozpomienky na dom Hviezdoslava v Námestove. Slovenský denník [online]. 1921-11-12 [cit. 2018-02-21]. Dostupné online. 
  5. ↑ Ze Slovenska. S. 2. Našinec [online]. 1905-12-20 [cit. 2013-03-03]. S. 2. Dostupné online. 
  6. ↑ Literatura - Orava. S. 376. Samosprávný obzor [online]. 1905-11-24 [cit. 2013-03-03]. S. 376. Dostupné online. 
  7. ↑ Pronásledování Slováků. S. 4. Národní politika [online]. 1907-03-06 [cit. 2018-03-03]. S. 4. Dostupné online. 
  8. ↑ DERFIŇÁK, Patrik. Annales historici Prešoviensis. Anno 2005. [online]. Prešov: Universum, 2005 [cit. 2018-03-02]. Kapitola Začiatky posobenia Úvernej (Slovenskej) banky v rokoch 1879-1918, s. 158. Dostupné online. ISBN 80-89046-27-4. 
  9. ↑ Masakr v Černové otevřel Slovákům dveře do světa!. epochaplus.cz [online]. [cit. 2020-02-26]. Dostupné online. 
  10. ↑ CHALUPECKÝ, Ivan. Proces Andreja Hlinku proti biskupovi Alexandrovi Párvymu. [s.l.]: Slovenský historický ústav v Ríme - Trnavská univerzita v Trnave, 2008. ISBN 978-80-8082-238-5. S. 171–183. 
  11. ↑ Rímskokatolícka cirkev :: Spišská diecéza. dieceza.kapitula.sk [online]. [cit. 2020-02-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-09. 
  12. ↑ Poznámky (str. 149). Prúdy: revue mladého Slovenska [online]. [cit. 2018-02-22]. Dostupné online. 
  13. ↑ HERTEL, Maroš. Adepti moci a úspechu [online]. Bratislava: Historický ústav SAV, 2016 [cit. 2013-03-02]. Kapitola Vzostupy a pády Floriána Tománka, s. 27–29. Dostupné online. ISBN 978-80-224-1503-3. 
  14. ↑ RÁTH, August. Milým čitateľom !. S. 1. Slovenské ľudové noviny [online]. [cit. 2018-03-05]. S. 1. Dostupné online. 
  15. ↑ Preloženie pravotárskej kancellárie. S. 2. Národnie noviny [online]. 1909-11-16 [cit. 2018-03-04]. S. 2. Dostupné online. 
  16. ↑ Vyznačenie. Národné noviny [online]. 1918-01-28 [cit. 2013-03-03]. Dostupné online. 
  17. ↑ ŠTEFÁNIK, Igor. Dr. August Ráth v Srbsku. S. 2. Národné noviny [online]. 1922-09-27 [cit. 2018-03-03]. S. 2. Dostupné online. 
  18. ↑ Z činnosti ústředí LIgy a místních odborů. S. 33. Československo-jihoslovanská liga [online]. 1922-03-01 [cit. 2018-03-03]. S. 33. Dostupné online. ISSN nS37712. 
  19. ↑ Prof. JUDr. Augustín Ráth [online]. Univerzita Komenského v Bratislavě [cit. 2016-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-09. (slovensky) 
  20. ↑ GAJDOŠOVÁ, Martina. Quid leges sine moribus ? (Metamorfózy vývoja štátu a práva v dejinách) [online]. Trnava: Trnavská univerzita, právnická fakulta, 2014 [cit. 2018-03-21]. Kapitola Počátky právnického vzdalávania žien na Slovensku, s. 212, 218, podkapitola: Právnické vzdelávanie na Slovensku. Sborník z: Medzinárodná online vedecká konferencia venovaná životnému jubileu prof. JUDr. Dr. h. c. Petra Mosného, CSc.. Dostupné online. ISBN 978-83-7490-744-6. 
  21. ↑ První slovenská Magnificence. Lidové noviny [online]. 1921-06-26 [cit. 2018-02-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ Zlomené pero - na výrořie narodenín. S. 3. Národnie noviny [online]. 1933-06-07 [cit. 2013-03-03]. S. 3. Dostupné online. 
  23. ↑ Univ.prof.Dr. Augustín Ráth zomrel. S. 5. Slovák [online]. 1942-03-13 [cit. 2018-03-1]. S. 5. Dostupné online. 
  24. ↑ Umístění rodinného hrobu http://www.cintoriny.sk/cintorin/mapa.php?prve=1&idh=24007737&ID_Obec=166&ID_Cintorin=24&identify=1&MAX_BODY_X=1920&MAX_BODY_Y=1200 Archivováno 30. 5. 2020 na Wayback Machine.
  25. ↑ Kniha oddaných kostela Sv. Štěpána v Praze od r. 1899, s. 163 [online]. [cit. 2018-02-21]. Dostupné online. 
  26. ↑ Chýrnik. S. 4. Národné noviny [online]. 1900-02-13 [cit. 2013-03-03]. S. 4. Dostupné online. 
  27. ↑ České učiteľky na Slovensku. Dom a škola, str. 317 [online]. [cit. 2018-02-21]. Dostupné online. 
  28. ↑ a b BEŇA, Jozef. Augustín Ráth. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 293–297.
  29. ↑ Matrika pokřtěných, kostel Panny Marie Vítězné, kniha 9, pag. 87, 3. zápis [online]. [cit. 2018-02-21]. Dostupné online. 
  30. ↑ Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920) [online]. Archiv hlavního města Prahy [cit. 2018-02-20]. Dostupné online. 
  31. ↑ Naše slávnosti. S. 2. Národnie noviny [online]. 1911-08-03 [cit. 2018-03-03]. S. 2. Dostupné online. 
  32. ↑ Zprávy osobní a rodinné. Úmrtí. S. 6. Národní politika [online]. 1921-02-24 [cit. 2018-03-01]. S. 6. Dostupné online. 
  33. ↑ Olšanské hřbitovy [online]. [cit. 2018-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-01. 
  34. ↑ P. LABURDA OP, Aquinas. Dozretá duša. Smer. 1943, roč. 3, čís. 5. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-02-22. 
  35. ↑ MILLA, Michal. Hlinkova mládež 1938–1945. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-89335-04-6. S. 16. 
  36. ↑ GRÓFOVÁ, Mária. Archív Univerzity Komenského má svoje prvé dva "klenoty". S. 9. Naša univerzita [online]. Univerzita Komenského v Bratislave, leden2014 [cit. 2018-03-26]. Roč. 60, čís. 5, s. 9. Dostupné online. 
  37. ↑ PAVLÍKOVÁ, Lenka; VRTEL, Ladislav. Klenoty slovenských archívov. [s.l.]: Veda, 2013. 232 s. ISBN 978-80-224-1335-0. 
  38. ↑ PEHR, Michal. Slovenský diplomat Ilja Rath v československých službách u Svatého stolce. Únor 1948 a konec československého diplomatického zastoupení u Svatého stolce. Historický časopis. Vedecký časopis o dejinách Slovenska a strednej Európy [online]. Historický ústav SAV, 2017 [cit. 2018-03-01]. Vol. 65, č. 2, s. 335-351. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  39. ↑ Denné zvesti - promócia. S. 5. Slovák [online]. 1932-06-26 [cit. 2018-03-01]. S. 5. Dostupné online. 
  40. ↑ Výroční schůze Šafaříkovy učené společnosti. Lidové noviny [online]. 1934-03-18 [cit. 2018-02-27]. Dostupné online. 
  41. ↑ Jednota československé vědy. Poslání Učené společnosti Šafaříkovy. Lidové noviny [online]. 1938-05-11 [cit. 2018-02-27]. Dostupné online. 
  42. ↑ Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl [online]. Praha: J. Otto, 1907 [cit. 2018-03-05]. Kapitola Nově přibylí spolupracovníci, s. 1c. Dostupné online. 
  43. ↑ Otazník k sbieraniu slovenského obyčajového práva. S. 139–140. Národopisný věstník českoslovanský [online]. 1907 [cit. 2013-03-03]. Roč. 2, s. 139–140. Dostupné online. ISSN 1801-9269. 
  44. ↑ ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Fragment, 2006. 306 s. ISBN 8025307522. Kapitola Život a práce : Slovensko, s. 99. 
  45. ↑ VOZÁR, Jozef. Augustín Ráth. Prvý slovenský rektor Univerzity Komenského. 1.. vyd. [s.l.]: VEDA, vydavateľstvo Slovenské akademie ved, Bratislava, 2018. 240 s. ISBN 978-80-224-1711-2. 
  46. ↑ VOZÁR, Jozef. Významní slovenskí právnici z Liptova. 1.. vyd. [s.l.]: VEDA, Slovenská akadémia ved, Bratislava, 2016. 208 s. ISBN 9788022414715. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rektoři Univerzity Komenského v Bratislavě

Kristián Hynek 1919–1921 • Augustín Ráth 1921–1922 • Josef Hanuš 1922–1923 • Stanislav Kostlivý 1923–1924 • Karel Laštovka 1924–1925 • Miloš Weingart 1925–1926 • Otakar Sommer 1926–1927 • Jiří Brdlík 1927–1928 • Albert Pražák 1928–1929 • Kristián Hynek 1929–1930 • Albert Milota 1930–1931 • Dobroslav Orel 1931–1932 • Viktor Reinsberg 1932–1933 • Bohuš Tomsa 1933–1934 • Antonín Kolář 1934–1935 • Bohuslav Polák 1935–1936 • Vratislav Bušek 1936–1937 • Václav Chaloupecký 1937–1938 • Ján Lukeš 1938–1939 • Alojz Ján Chura 1939 • Michal Šeliga 1939 • Vojtech Tuka 1939–1942 • Emanuel Filo 1942–1944 • František Valentin 1944–1945 • Daniel Rapant 1945 • Anton Štefánek 1945–1946 • Karel Kizlink 1946–1947 • František Nábělek 1947–1948 • Anton Gala 1948–1949 • Karol Rebro 1949–1950 • Igor Hrušovský 1950–1953 • Andrej Sirácky 1953–1956 • Július Šefránek 1956–1959 • Michal Topoľský 1959–1962 • Vojtech Filkorn 1962–1966 • Bohuslav Cambel 1966–1969 • Emil Huraj 1969–1976 • Ján Kvasnička 1976–1985 • Ladislav Melioris 1985–1989 • Miroslav Kusý 1990–1991 • Juraj Švec 1991–1997 • Ferdinand Devínsky 1997–2003 • František Gahér 2003–2011 • Karol Mičieta 2011–

Univerzita Komenského v Bratislavě
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Augustín_Ráth&oldid=24395779“