Přeskočit na obsah

Alfred Montenuovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alfred 2. kníže Montenuovo
Portrét ve slavnostní dvorské uniformě z roku 1902
Portrét ve slavnostní dvorské uniformě z roku 1902
Nejvyšší císařský hofmistr
Ve funkci:
1909 – 1917
Předchůdcekníže Rudolf z Lichtenštejna
Nástupceprinc Konrád Hohenlohe
Narození16. září 1854
Vídeň
Úmrtí6. září 1927 (ve věku 72 let)
Vídeň
Místo pohřbenírodová hrobka Batthyány-Montenuovo
ChoťFrantiška Kinská z Vchynic a Tetova (od 1879)
RodičeVilém Albrecht z Montenuovo a Juliana Batthyányová
DětiFerdinand Fürst von Montenuovo
Julie z Montenuova
Marie z Montenuova
Franziska Prinzessin von Montenuovo
PříbuzníJulia Prinzessin von Montenuovo[1], Marie Prinzessin von Montenuovo[1] a Franziska Prinzessin von Montenuovo[1] (vnoučata)
Alma materUniverzita v Bonnu
Univerzita Heidelberg
Profesepolitik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
velkokříž Královského řádu Viktoriina
kříž Řádu Františka Josefa
CommonsAlfred, 2nd Prince of Montenuovo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfred 2. kníže Montenuovo (Alfred Adam Vilém Jan Maria 2. kníže z Montenuova / Alfred Adam Wilhelm Johann Maria 2. Fürst von Montenuovo) (16. září 1854, Vídeň – 6. září 1927, Vídeň) byl rakouský šlechtic a dvořan s blízkými příbuzenskými vztahy k rodině Habsburků. Po otci byl dědicem titulu knížete (1895) a na konci vlády Františka Josefa zastával funkci císařského nejvyššího hofmistra (1909–1917).

Životopis

Zámek Margarethen am Moos (Dolní Rakousko)

Pocházel z německého šlechtického rodu Neippergů, který od roku 1864 užíval italskou podobu příjmení Montenuovo s knížecím titulem.[2] Byl vnukem generála Adama Alberta Neipperga (1775–1829) a jeho druhé manželky, arcivévodkyně Marie Luisy (1791–1847), bývalé francouzské císařovny. Narodil se ve Vídni jako jediný syn rakousko-uherského generála knížete Viléma Albrechta Montenuova (1819–1895) a jeho manželky Juliany, rozené hraběnky Batthyány-Strattmann (1827–1871).

Palác Montenuovo ve Vídni

Alfred studoval soukromě, po maturitě na prestižním Skotském gymnáziu ve Vídni pokračoval ve studiích práv na univerzitách v Bonnu a Heidelbergu, která ale nedokončil. Po dosažení plnoletosti převzal správu statků zděděných po matce a od mládí se pohyboval v prostředí císařského dvora, kde dosáhl čestných hodností c. k. komořího (1881) a tajného rady (1896).[3] V letech 1896–1897 byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Otty, poté byl od roku 1898 po boku knížete Rudolfa z Lichtenštejna druhým nejvyšším hofmistrem. Nakonec byl po Lichtenštejnově úmrtí jmenován prvním císařským nejvyšším hofmistrem (1909–1917). Mezitím se stal také členem rakouské Panské sněmovny, kde získal doživotní (1899) a později i dědičné členství (1907). Ačkoli se z přísně genealogického hlediska sám nemohl pyšnit ukázkovým rodokmenem[pozn. 1], ve vysokých úřadech byl striktním zastáncem starého dvorského ceremoniálu (tzv. španělská etiketa) a přísného dodržování hierarchie. V posledních letech života císaře Františka Josefa měl tak rozhodující podíl na izolaci starého mocnáře nejen vzhledem k širší veřejnosti, ale i k mladším generacím císařské rodiny.[4] To se projevilo především v nepřátelském vztahu vůči následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi. Z titulu své funkce byl Montenuovo organizátorem následníkova prohlášení o rezignaci na dědické nároky pro potomstvo (tzv. renunciace, 1900) těsně před jeho sňatkem s hraběnkou Žofií Chotkovou[5] Svůj poměr k následníkovi trůnu a jeho manželce dal Montenuovo najevo později především organizací pohřbu po atentátu v Sarajevu.[pozn. 2][6] Po úmrtí císaře Františka Josefa v listopadu 1916 setrval Montenuovo formálně ještě několik měsíců ve funkci nejvyššího hofmistra, vystřídán byl až v únoru 1917. Po zániku monarchie žil v soukromí, pobýval střídavě na svých statcích a ve Vídni. Zemřel na následky infarktu v září 1927 ve věku nedožitých 73 let ve svém paláci ve Vídni, pohřben byl na panství Bóly v Maďarsku.

Během svého dlouholetého působení u císařského dvora získal řadu vyznamenání nejen v Rakousku, ale také od zahraničních panovníků. Byl rytířem Řádu železné koruny I. třídy (1897) a nositelem velkokříže uherského Řádu sv. Štěpána (1908). V roce 1900 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Majetek

Ještě jako nezletilý zdědil po matce v roce 1871 velkostatek Margarethen am Moos v Dolním Rakousku nedaleko od Vídně[7] a Németbóly v jižních Uhrách poblíž Pécse. Další dědictví v Horním Rakousku (Peuerbach, Schmiding) prodal v letech 1881–1882. Letním sídlem byl zámek v Margarethen am Moos, jinak rodina pobývala ve vídeňském paláci v ulici Löwelstrasse č. p. 6.

Rodina

Knížecí erb rodu Montenuovo

V roce 1879 se ve Vídni oženil s hraběnkou Františkou Marií Stefanií Kinskou z Vchynic a Tetova (1861-1935), dcerou knížete Ferdinanda Bonaventury Kinského. Františka jako Alfredova manželka užívala titul princezny, od roku 1895 kněžny Montenuovo. Mezitím se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, v roce 1905 obdržela Alžbětin řád I. třídy.[8] Za první světové války se také angažovala ve vedení rakouského Červeného kříže. Z jejich manželství se narodily čtyři děti:

  • 1. Juliana Rosa Františka (1880–1961), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, I. ∞ Dionýs Maria (Dénes) hrabě Drašković z Trakošćanu (1875–1909), c. k. komoří, nadporučík, dědičný člen uherské Sněmovny magnátů, II. ∞ 1914 Karel Bedřich kníže z Oettingen-Wallersteinu (1877–1941), dědičný člen horní komory parlamentu v Bavorsku a Württembersku, majitel velkostatků Hluboš a Zbraslav
  • 2. Marie (1881–1954), dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1909 František Maria hrabě Ledebour-Wicheln (1877–1941), c. k. komoří, major
  • 3. Ferdinand Bonaventura František Alfred 3. kníže Montenuovo (1888–1951), ∞ 1927 Ilona baronka Solymossyová (1895–1988)
  • 4. Františka de Paula Marie Luisa (1893–1972), ∞ 1918 Leopold Vilibald Maria princ z Lobkowicz (1888–1933), c. k. komoří, nadporučík, majitel velkostatků Dolní Beřkovice a Vintířov

Prostřednictvím své manželky získal příbuzenské vazby na významné představitelé vysoké šlechty v Čechách, jeho švagry byli kníže Karel a hrabě Ferdinand Kinští, kníže František Josef z Auerspergu nebo rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Otakar Černín.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Alfredův otec Vilém Albrecht Montenuovo se narodil v roce 1819 z nemanželského poměru Adama Alberta Neipperga s arcivévodkyní Marií Luisou, která byla v té době formálně ještě stále manželkou bývalého francouzského císaře Napoleona I. Napoleon I. zemřel v roce 1821 a téhož roku se Marie Luisa za Adama Alberta Neipperga provdala. Rok 1821 jako datum narození syna Viléma Albrechta byl také uváděn oficiálně po celé 19. století a často je takto nesprávně citován dodnes. Přes tyto nesrovnalosti založil kníže Alfred Montenuovo na příbuzenském vztahu k arcivévodkyni Marii Luise svou kariéru u dvora císaře Františka Josefa.
  2. ↑ Odlišné pojetí vztahu knížete Montenuova a následníka trůnu se objevuje v podobě soukromých vzpomínek příbuzných. Montenuovo byl mimo jiné několikrát hostem na zámku Konopiště.

Reference

  1. ↑ a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ Jan Županič: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 161–162 ISBN 80-86781-08-9
  3. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Wien, 1918; s. 341, 348 dostupné online
  4. ↑ Jan Županič: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 26 ISBN 80-86781-08-9
  5. ↑ CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 537–538 ISBN 978-80-7106-977-5
  6. ↑ ŠKUTINA, Vladimír. Český šlechtic František Schwarzenberg. Praha: Rozmluvy, 1990. 271 s. ISBN 0-946352-71-2. 
  7. ↑ Přehled majetku knížete Alfreda Montenuova in: Schematismus und Statistik des Großgrundbesitzes in den Erzherzogtümern Nieder- und Oberösterreich und im Herzogtume Steiermark; Praha, 1908; s. 141 dostupné online
  8. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Wien, 1918; s. 325, 335 dostupné online

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alfred_Montenuovo&oldid=21238508“