Přeskočit na obsah

Jan Dokulil

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o katolickém knězi. O učiteli, muzejníku a národopisci pojednává článek Jan Dokulil (učitel).
Jan Dokulil
Narození13. července 1910
Mastník
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. února 1974 (ve věku 63 let)
Boskovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníSvitávka
Alma materGymnázium Třebíč (do 1929)
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (1929–1930)
Povoláníbásník, překladatel, spisovatel, katolický kněz, archivář, knihovník, duchovní a redaktor
Nábož. vyznáníkatolická církev
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Dokulil (13. července 1910 Mastník – 1. února 1974 Boskovice) byl český katolický kněz a básník, překladatel.

Život

Jan Dokulil absolvoval třebíčské klasické gymnázium roku 1929. Svá vysokoškolské vzdělání zahájil na pražské filozofické fakultě studiem angličtiny a češtiny. Po dvou semestrech ho však zanechal a započal studium teologie v Brně 1930–1935.[1][2] Byl vysvěcen 5. července 1935 na kněze a stal se kaplanem v Protivanově (1935) a pak v Třebíči v bazilice sv. Prokopa (1936). Po půlroční vojenské službě v Praze byl v roce 1937 kooperátorem v Měříně a poté v Uhřínově, kde byl roku 1941 ustanoven farářem.[3] Byl švagrem Jana Zahradníčka s nímž se blízce přátelil a který u něho na faře také bydlel. Ve 30. a 40. letech patří do skupiny spisovatelů kolem katolického časopisu Akord, jehož redakci za války přesídlí Zahradníček na jeho faru.[4] Jeho nově postavená fara v Uhřínově se stala ve 40. letech místem setkávání osobností jako Jan Čep, František Halas, Jakub Deml, Jaroslav Durych, Albert Vyskočil, Bedřich Fučík, Timoteus Vodička.[2]

Za druhé světové války se podílel na ukrývání rodiny Ludvíka Svobody[5][6] a židů před transportem.[7] Pomáhá rodinám příbuzných atentátníka Jana Kubiše za stanného práva.[2][6]

Po únoru 1948 ho totalitní režim zařadil na index nepohodlných kněží, kteří pro jasnou představu o hodnotách svobody byli pro nový pořádek nebezpeční. Byl varován, že bude zatčen, ale jako opatření si jen ve farní zahradě připravil otvor v oplocení, nebyl žádným sportovcem připraveným utíkat přes hranici. StB se jej 23. července 1950 pokusila na faře zatknout, jemu se však skutečně podařilo na poslední chvíli se štěstím opustit faru. Sedm let se skrýval v okolních vesnicích u svých dřívějších farníků. Z nich lze uvést dva roky azylu u rodiny soukromého rolníka J. Póla na samotě v obci Geršov, dále u Josefa Vochyána v Horních Radslavicích, Stanislava Tvarůžka ve Vozratíně (samoty u Střížova), Střížově, Bítovčice a od ledna 1953 u krejčího Josefa Jelínka v Kamenici. Zde na podzim 1953 těžce onemocněl a bylo již vybráno místo pro hrob, do kterého měl být, pokud by zemřel, tajně pohřben. Zachránil ho operací (za kterou byl později také vězněn) místní lékař Josef Dvořák, následné léčení a péče tajně docházejících zdravotních sester však bylo komplikováno nedostatkem penicilinu v ČSR.[2]

Byl však vypátrán, sledován a 5. září 1957[8] zatčen a 28. prosince[8] téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen okresním soudem v Jihlavě ke 12 letům vězení; prošel vězením ve Valdicích, Leopoldovem a Mírovem, zřejmě však unikl nejhorším monstrprocesům 50. let.

Na jeho trest se vztahovaly amnestie v roce 1960 a 1962, toto právo mu však nebylo přiznáno. Až 31. ledna 1965 mu byl přerušen trest ze zdravotních důvodů, na zákrok západoněmecké pobočky Amnesty International.[7]

Pokusil se obnovit svůj proces u rehabilitačního senátu v Brně, u kterého svědčila i manželka pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody a který 31. srpna 1967 předchozí rozsudek zrušil.[7] Poté se stal na čas knihovníkem Západomoravského muzea v Třebíči a archivářem spotřebního družstva Jednota Třebíč se sídlem Moravské Budějovice . Od 1. ledna 1968 získal státní souhlas pro kněžské působení a byl ustanoven administrátorem farnosti ve Svitávce. Účastnil se prací biblické komise a komise pro sestavení kancionálu.[3] Zemřel v boskovické nemocnici na obnovenou nemoc z vězení 1. února 1974 a byl pochován 7. února ve Svitávce.[2][9]

Dílo

Svou první báseň Jan Dokulil uveřejnil roku 1931 v časopise Archa.

Sbírky básní
  • Křížové dni Brno 1935
  • Tvým slovem Praha 1937
  • Lidský živote Praha 1940
  • Tváří v tvář Praha 1947
  • Verše z pozůstalosti Brno 1994
Překlady
  • starokřesťanské Hymny
  • John kardinál Newman: Maria v litaniích
  • Kateřina Emmerichová: Hořké umučení pána našeho Ježíše Krista

Ve svém díle bývá Jan Dokulil někdy zaměňován s Janem Dokulilem (1887–1957), učitelem a vlastivědným spisovatelem.[10]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Slovník Českých Spisovatelů, Nakladatelství Libri, Praha 2005.
  2. ↑ a b c d e František Malý: doslov knihy Jan Dokulil: Verše z pozůstalosti, Brno 1994
  3. ↑ a b Zejda et al., l. c., str. 35–36.
  4. ↑ Martyrium básníka a kněze Jana Dokulila. Katolický týdeník. 31.7.1994, č. 31, s. 8.
  5. ↑ Jakub Zemek OP VATIKÁNSKÝ ŠPIÓN | http://www.cormierop.cz. www.cormierop.cz [online]. [cit. 2020-01-19]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Jan Dokulil – neznámý farář, který přelstil gestapo. ČT24 [online]. [cit. 2022-04-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c FRANTIŠEK, Malý. Svědectví Bohumila Němce : rozhovor. Katolický týdeník. 31.7.1994, č. 31, s. 8. Pozn: Bohumil Němec byl spolužák a přítel Jana Dokulila a Jana Zahradníčka
  8. ↑ a b ABS, f. KS MV Jihlava, V – 1558 Brno
  9. ↑ Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 8. 
  10. ↑ Srov. Zejda et al., l. c., str. 37.

Literatura

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Dokulil&oldid=21169230“