Přeskočit na obsah

Ignác František Platzer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ignác František Platzer
Narození16. července 1717 nebo 6. června 1717
Plzeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí27. září 1787 (ve věku 70 let) nebo 27. srpna 1787 (ve věku 70 let)
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníMalostranský hřbitov
Povolánísochař, kreslíř, řezbář a výtvarník
DětiJosef Platzer
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zápasící Giganti (Titáni, gladiátoři) – volná kopie soch na pylonech vstupní brány do prvního čestného nádvoří Pražského hradu (kopie)

Ignác František Platzer (6. července 1717 Plzeň[1] – 27. září 1787 Praha) byl česko-rakouský sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.

Život

Vyšel ze západočeské řezbářské rodiny Jana Benedikta Platzera a studoval na vídeňské akademii v ateliéru Georga Rafaela Donnera. Roku 1744 byl už usazen v Praze na Hradčanech v domě čp. 109/IV na Pohořelci. Dvakrát se oženil, poprvé s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi (1701–1743) a založil velkou rodinu s velmi produktivní dílnou, která trvala díky třem generacím jeho potomků až do závěru 19. století. Platzerova dílna se později přestěhovala do Loretánské ulice a nakonec do ulice Nebovidské a Saské na Malé Straně. Na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil po roce 1773 tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem.

Je pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích.

Rodinná tradice

Po smrti nejstaršího syna, který vystudoval Akademii a byl určen jako pokračovatel Ignáce Platzera, převzal sochařskou dílnu jeho syn Ignác Michal (1757–1826), zvaný též Ignác II. Po josefínských reformách nastal obecný útlum umělecké aktivity a proto se věnoval převážně náhrobní plastice. Druhý syn Josef byl malíř architektury.[2] Dcera Anna se provdala za pražského malíře Karla Zimmermanna. Sochařskou dílnu dále převzali synové Ignáce Michala Platzera – František Ignác Jan (1799–1853) a Ignác Karel (1858–1895) a vnuk, rovněž sochař, Robert Platzer (1831–1868). Posledními majiteli dílny byli Jan Platzer a jeho matka, po jejichž smrti dílna roku 1907 zanikla.[3][4] Modely a formy na drobnou figurální plastiku byly postoupeny Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze.

Dílo

Ze zachovaného souboru vynikajících kreseb a modelů Ignáce Františka Platzera lze vyvodit, že jeho dílo, poučené vídeňským manýrizujícím klasicismem Georga Rafaela Donnera a Paula Trogera, se v pražském prostředí zprvu přizpůsobilo zdejším požadavkům a načas se vrátilo k expresivnějšímu baroknímu a rokokovému pojetí. Pozdější posilování klasicistních tendencí je v jeho díle trvale provázeno rokokovými prvky, zejména pokud jde o reliéfní ornamenty, drapérie nebo např. návrh kované mříže.[5]

Celé soubory řezeb a kamenné plastiky vyšly z jeho ateliéru např. pro zámky v Dobříši a v Hoříně, pro kláštery na Zbraslavi a v Teplé, pro Pražský hrad.

Výzdoba paláců

Výzdoba zámeckých parků

Výzdoba kostelů a klášterů

  • Praha, chrám sv. Víta: sochy čtyř ctností (1771) kolem náhrobku sv. Jana Nepomuckého, ve stříbře provedl Jiří W. Seitz (1771); vnější kamenný epitaf k náhrobku se sochou sv. Jana Nepomuckého a andělem; 
  • Praha, Malá Strana, kostel sv. Mikuláše – čtyři sochy Církevních Otců Východu (sv. Řehoř Veliký, sv. Řehoř Naziánský, sv. Basileos, sv. Jan Zlatoústý), bíle štafírované dřevořezby v nadživotní velikosti, pod kupolí před hlavním oltářem;
  • Praha, Staré Město, kostel sv. Klimenta, oltářní sochy
  • Praha, Staré Město, kostel sv. Jakuba
  • Český Brod, kostel sv. Gotharda, hlavní oltář se sochami sv. Petra a sv. Pavla (1780)
  • Tábor, děkanský kostel, sv. Donát, sv. Florián před kostelem
  • Teplá – klášter, kostel premonstrátů - náhrobek blahosl. Hroznaty, oltářní plastiky a reliéfy
  • Praha, Staré Město, Klementinum, Pomník matematika Josefa Steplinga v nádvoří

Galerie

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Plzeň I. vnitřní město
  2. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Platzer, Ignác.
  3. ↑ Blažíček O J, Ignác Platzer, skici, modely a kresby z pražské sochařské dílny pozdního baroku, Národní galerie v Praze 1980, s. 8
  4. ↑ Národní archiv, Konskripční seznamy pražského policejního ředitelství.
  5. ↑ Preiss P, Ignác Platzer, skici, modely a kresby z pražské sochařské dílny pozdního baroku, Národní galerie v Praze 1980, s. 12–47
  6. ↑ Pomníky a sochy – stránky Pražské informační služby]
  7. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Peruc – zámek, s. 371–372. 

Literatura

  • Poche Emanuel, Sochařské kresby Platzerů, Umění XV, s. 231-242, Praha (Štenc) 1943
  • Oldřich J. Blažíček: Sochařství baroku v Čechách, Plastika 17. a 18. věku, SNKLHU Praha 1958
  • Zdeňka Skořepová, O sochařském díle rodiny Platzerů. Praha 1958.
  • Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. NKLHU Praha 1958, s. 241-242.
  • Oldřich J. Blažíček: Tři expozice českého baroku, in: Umění XVIII, Praha 1970/71
  • Oldřich J. Blažíček: Ignác František Platzer, in: sborník Umění věků, Praha 1956, s..
  • Ottův slovník naučný, heslo Platzer, Ignác. Sv. 19, str. 869.
  • Prokop H. Toman: Nový slovník čsl. výtvarných umělců, díl II., Praha 1950.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ignác_František_Platzer&oldid=20574614“