Zinaida Nikolajevna Gippius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zinaida Nikolajevna Gippius
Zinaida Nikolajevna Gippius v roce 1914fotografie: Karl Bulla
Zinaida Nikolajevna Gippius v roce 1914
fotografie: Karl Bulla
Narození 20. listopad greg.
/ 8. listopad 1869jul., Beljov,
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 9. září 1945 (ve věku 75 let)
Paříž
FrancieFrancie Francie
Povolání básnířka, spisovatelka, kritička
Národnost ruská
Literární hnutí symbolismus
Manžel Dmitrij Sergejevič Merežkovskij
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zinaida Nikolajevna Gippius (Merežkovskaja) (rusky: Зинаи́да Никола́евна Ги́ппиус (po muži Мережко́вская) 20. listopad greg. / 8. listopad jul. 1869, Beljov, Tulská gubernie (Белев – Тульская губерния), Rusko - 9. září 1945, Paříž, Francie) byla ruská symbolistická básnířka, spisovatelka, kritička a autorka divadelních her.

Život[editovat | editovat zdroj]

Zinaida Nikolajevna Gippius v mužských šatech, 1897
zleva: Zinaida Gippius, Dmitrij Filosofov, Dmitrij Merežkovskij, asi 1914
zleva: Dmitrij Filosofov, Dmitrij Merežkovskij, Zinaida Gippius, Vladimír Zlobin, přelom let 1919-1920

Narodila se v německé rodině, která se usadila v Rusku. Její otec byl právník ve státní službě, její matka byla dcerou policejního náčelníka v Jekatěrinburgu. Zinaida byla nejstarší ze čtyř dcer. Po přestěhování do Moskvy se záhy projevila u otce začínající tuberkulóza. Rodina se poté často stěhovala, aby pro něho nalezla příhodné podnebí a co nejlepší lékařskou péči. V roce 1881 otec zemřel. Matka poté žila s dcerami v Moskvě, Jaltě a Tiflisu (dnes Tbilisi). Vzhledem k tomuto častému stěhování měla Zinaida nesystematické domácí vzdělání. Velmi se ale zajímala o literaturu, poezii, hudbu, malířství, tanec a jízdu na koni.

V roce 1889 se provdala za spisovatele Dmitrije Sergejevič Merežkovského. Po svatbě přesídlili do Petrohradu , kde vedla ve svém bytu přední literární salon. Jeho návštěvníky byli například: Andrej Bělyj, Nikolaj Berďajev, Alexandr Alexandrovič Blok, Valerij Brjusov, Vjačeslav Ivanovič Ivanov, Vasilij Rozanov, Fjodor Sologub a další. Po roce 1905 emigrovala spolu s manželem na dva roky do Paříže.

V roce 1920 emigrovala do Paříže, kde v roce 1945 zemřela.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Debutovala v roce 1888 v symbolistickém časopisu Severnyj vestnik (rusky: Северный вестник). První literární kritiky otiskuje v časopisu Mir iskusstva (Мир иску́сства) v letech 1899-1901. S manželem vydávali časopis Nová cesta (Новый путь). V tomto časopisu otiskl své první verše např. Alexandr Alexandrovič Blok.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Novyje ljudi (Новые люди, 1896, Noví lidé), povídky
  • Zerkala (Зеркала, 1898, Zrcadla), povídky
  • Zlatocvet (Златоцвет, 1898, Zlatý květ)
  • Treťja kniga rasskazov (Третья книга рассказов, 1902, Třetí kniha povídek)
  • Alyj meč (Алый меч, 1906, Rudý meč), povídky
  • Čortova kukla (Чертова кукла, 1911, Čertova loutka)

Básně[editovat | editovat zdroj]

Drama[editovat | editovat zdroj]

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Živyje lica (Живыя лица, Živé tváře, 1. díl 1925, 2. díl 1926)
  • Dmitrij Merežkovskij ,(Дмитрий Мережкоский, 1951)
  • Petrohradské deníky 1914-1919 (Петербургские дневники 19141919, 1982)

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Pod pseudonymem Anton Krajnij (Антон Крайний nebo Крайный) vydávala velmi zaujaté kritiky. Výběr z nich vyšel později pod názvem:

  • Literaturnyj dněvnik (Литературный дневник. 18991907), výběr kritik, vyšlo 1908

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SVATOŇ, Vladimír. heslo Gippiusová, Zinaida Nikolajevna. In Milan Hrala a kol.. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha : Odeon, 1978. Svazek I (A-K), s. 408.
  • Miroslav Staněk: Doslov in: Svatý hřích, 2002