Výživné
Výživné (obecně také alimenty) nejčastěji představuje peníze, kterými má rodič povinnost přispívat na potřeby svého dítěte, pokud není schopno samo se živit. Podle českého zákona o rodině ale mezi rodiči a dětmi platí vzájemná vyživovací povinnost, stejně jako mezi ostatními příbuznými i manželi.
Historie
Již za císaře Oktaviána Augusta (vládl od 27 př. n. l. do 14 př. n. l.) za platnosti římského práva měl otec povinnost poskytovat dětem a manželce patřičnou výživu. Přičemž v té době neměla manželka s dětmi plnu právní subjektivitu. Té se těšil pouze otec rodiny, kterému byly matka s dětmi podrobení prakticky jako otroci.
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 vláda přejala všeobecný rakouský zákoník Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (ABGB), ve které byla upravena i vzájemná práva rodičů a dětí. Otec se musel starat o výživu potomka, kdežto o jeho zdraví a výchovu matka (§141 ABGB). Otec musel také dítě vyživovat až do chvíle, než se bude samo schopno živit. V případě otcovy smrti přecházela povinnost výživy na matku, náhradně na prarodiče z otcovy strany, po nich pak na prarodiče ze strany matky. Péčí nevznikl pro rodiče žádný nárok na budoucí majetek jejich potomka. Přesto měli jejich potomci povinnost zabezpečit rodiče v případě, že by se ocitli v hmotné nouzi (srov. § 154 ABGB). Tím byl položen základ pro vyživovací povinnost dětí k rodičům. Tento nárok byl platný pouze tehdy, když rodiče nezanedbali výživu a výchovu dětí. Objevuje se tedy již situace neplnění výživného a postih za něj.
Vývoj prodělal i ve vztahu k nemanželským dětem. Za dob platnosti římského práva neměl zploditel vůči nemanželským dětem žádné povinnosti. Dítě mělo pouze matku a příbuzenské vztahy k její rodině. Za císařství se nejprve zlepšilo postavení dětí narozeným konkubínám. Ty měl otec povinnost vyživovat a mohly být legitimizovány.
Ve středověku měly práva jen nemanželské děti šlechticů. Na ně se nahlíželo jako na selské poddané a měly právo na alimenty od otce a pobývat na jeho statku. Později nemanželským dětem přibylo právo dostávat od matky a jejich rodičů výživné do doby, než budou způsobilé k práci.
Od 16. století získala nárok na výživu od nemanželského otce také matka dítěte. Vymoci si to mohla dokonce žalobou. Území od území se však tato práva mohla dle nařízení různých pánů lišit.
Všeobecný rakouský zákoník (ADGB) ale nemanželským dětem přiznával i určitá práva dětí manželských. Nemanželské děti mohly například žádat po obou rodičích, aby je vyživovali, vychovali a zaopatřili (srov. § 166 ABGB). Nadto musel otec nemanželské matce nahradit útraty za porod a výživu po dobu šesti týdnů, popřípadě další nutné výlohy (srov. § 167 ABGB).
Až v roce 1920 došlo v Ústavní listině ke zrovnoprávnění postavení mužů a žen (nejen v rámci rodinného práva). Rovnost manželů v manželském svazku však přišla až s Ústavou z 9. května 1948. Zákon začal mluvit místo moci otcovské o moci rodičovské, zdůraznil rovnocenné postavení rodičů a přesně stanovil okruh osob, které mají alimentační povinnosti k oprávněným. Ústava také určila, v jakém pořadí by měla být tato povinnost plněna.
Další změny přišly s Ústavou z roku 1960. S touto Ústavou se stal 1. 4. 1964 platný zákon o rodině, č. 94/1963 Sb., který platil s četnými novelami až do 31. 12. 2013. Jeho podstatou bylo nahrazení rodičovské moci institutem práv a povinností rodičů a posíly roli společnosti na výchově dětí. Změnila se v něm vzájemná vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinnost mezi manžely, výživné pro rozvedeného manžela, příspěvek na výživu, úhrada některých nákladů neprovdané matce a mnoho dalšího.[1]
Vyživovací povinnost
Obecně se vychází ze zásady, že vyživovací povinnosti je mezi vzájemně si blízkými osobami plněna dobrovolně. Pouze v případě, že někdo svému strádajícímu příbuznému pomoc odmítne, lze požádat o soudní rozhodnutí. Při stanovení výživného se přihlíží jak k odůvodněným potřebám oprávněného (vyživovaného), tak ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (toho, kdo má výživné poskytovat). Nelze je však přiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Všechny druhy výživného mají být placeny v pravidelných měsíčních splátkách, které oprávněná osoba obdrží vždy dopředu.[2] U institutu výživného platí, že započtení je možné pouze dohodou (vyloučeno je však u výživného na nezletilé děti), promlčet se mohou pouze jeho jednotlivá plnění, nikdy se nepromlčí jako celek, a pokud by došlo k jeho změně či k úplnému zrušení, tak se již spotřebované výživné nevrací.[3]
Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí
Rodiče mají povinnost dle svých schopností, možností a majetkových poměrů přispívat na výživu svého dítěte, a to tak, aby se mohl podílet na jejich životní úrovni, a až do doby, dokud není schopno se živit samo. Nijak to nesouvisí s věkem dítěte, vyživovací povinnost nezaniká dosažením zletilosti, tedy osmnácti let. Pokud dítě i po tomto věku dále studuje, trvá vyživovací povinnost až do konce studia. Je ale třeba, aby se jednalo o studium smysluplné, jímž se dítě připravuje na budoucí povolání.[4]
Pokud by tuto povinnost některý z rodičů neplnil, rozhodne o ní soud, pokud by šlo o dítě nezletilé, tak i bez návrhu (postačí např. podnět orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Nezletilé dítě zastupuje v soudním řízení jeho zákonný zástupce, tedy převážně rodič, do jehož péče bylo svěřeno, nicméně výživné je vždy stanoveno jako právo daného dítěte, neboť jde o zabezpečení jeho výživy. Zletilé dítě si o své výživné musí proti rodiči požádat soud samo.[2] Soud v řízení o stanovení vyživovací povinnosti přihlédne vždy nejen k potřebám dítěte a možnostem rodiče, ale také k tomu, jak jinak o něj rodič pečuje, i jak se stará o případnou společnou domácnost. Zejména pak matky menších dětí můžou část nákladů na výživu dítěte poskytovat též formou osobní péče, naturáliemi či zajištěním obydlí.[4] Pokud by to bylo v možnostech rodiče, tak se navíc za odůvodněnou potřebu dítěte bere i tvorba úspor, které by měly zabezpečit jeho přípravu na budoucí povolání.[5] Jestliže dítě uzavře manželství, vznikne vyživovací povinnost mezi manželi, přičemž vyživovací povinnost rodičů k tomuto dítěti zaniká. Pouze v případě, že jsou např. oba manželé studenti, zůstává podpůrně zachována vyživovací povinnost rodičů.[4]
Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je ale vzájemná, tedy pokud výživu potřebují rodiče, mají ty jejich děti, které jsou schopny se samy živit, povinnost jim slušnou výživu zajistit. Na rozdíl tedy od rodičů, nejsou děti povinny zajistit rodičům výživu odpovídající jejich vlastní životní úrovni, ale pojem „slušná výživa“ může rozsah povinností výrazně zúžit. [4]Je-li takových dětí více, jejich povinnost je podle jejich schopností, možností a majetkových poměrů poměrná.[6]
Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky
Podle zákona § 910 předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.[7]
Pokud osoba výživou povinná při řízení o vyživovací povinnosti neprokáže řádně své příjmy pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti pro rozhodnutí zpřístupněním údajů, podle zákona § 916 platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jedince.[7]
Pokud soud rozhoduje o vyživovací povinnosti a zároveň tomu dovolují majetkové poměry osoby s vyživovací povinností, podle zákona § 917 lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor a poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte.[7]
Pokud probíhá řízení o vyživovací povinnost rodiče k dítěti, soud může pdole zákona § 918 ve speciálních případech stanovit, aby osoba výživou povinná zaplatila zálohu na výživné splatné v budoucnu. Složená záloha je považovná za majetek povinného, poskytunuté výživné ale postupně přechází do vlastnictví dítěte.[7]
Zákon § 919 stanoví, že pokud rodiče nezletilého dítěte žijí odděleně nebo jeden z nich neplní svou vyživovací povinnost k dítěti, soud postupuje podle zákonů § 915 až 918, stejně tak pokud se rodiče nedohodli na podmínkách péče o dítě a jeho vyživování. [7]
Průměrná výše výživného
Výpočet výživného je soudem uváděn na základě majetkových poměrů rodičů dítěte a jeho potřeb (viz níže). Český statistický úřad uvádí na základě informací ze soudů následující vývoj v průměrných platbách výživného na nezletilé děti. Průměrná výše výživného se tak pohybuje kolem 2500 Kč[8], česká Asociace neúplných rodin oproti tomu uvádí necelých 2800 Kč jako průměrnou výši alimentů na dítě.[zdroj?]
| Věk dítěte v letech | Povinnost platit určena | 2010 | 2011 | 2012 | 2013 | 2014 |
| -5 | matce | 986 Kč | 1 083 Kč | 1 188 Kč | 1 272 Kč | 1 340 Kč |
| otci | 2 634 Kč | 2 650 Kč | 2 704 Kč | 2 770 Kč | 2 836 Kč | |
| 6 - 10 | matce | 1 250 Kč | 1 275 Kč | 1 352 Kč | 1 325 Kč | 1 550 Kč |
| otci | 2 842 Kč | 2 987 Kč | 3 051 Kč | 3 087 Kč | 3 204 Kč | |
| 11 - 14 | matce | 1 485 Kč | 1 513 Kč | 1 606 Kč | 1 623 Kč | 1 650 Kč |
| otci | 3 144 Kč | 3 137 Kč | 3 397 Kč | 3 463 Kč | 3 569 Kč | |
| 15 - 18 | matce | 1 802 Kč | 1 870 Kč | 1 872 Kč | 1 824 Kč | 1 971 Kč |
| otci | 3 444 Kč | 3 572 Kč | 3 618 Kč | 3 777 Kč | 3 866 Kč |
Výpočet výživného na nezletilé a samostatně nevýdělečné děti
V roce 2010 byla v Česku snaha sjednotit výši výživného na nezletilé děti. Ministerstvo spravedlnosti pod vedením Daniely Kovářové vydalo doporučující tabulku výše výživného, stanovenou v závislosti na věku dítěte:[9]
| Věk dítěte | Díl z čistého příjmu připadající na výživné |
|---|---|
| 0 - 5 let | 11 - 15 % |
| 6 - 9 let | 13 - 17 % |
| 10 - 14 let | 15 - 19 % |
| 15 - 17 let | 16 - 22 % |
| 18 a více let | 19 - 25 % |
Tato tabulka má ale jen orientační charakter, o konkrétní výši výživného vždy rozhoduje soud.
Výpočet výživného pomocí příjmů, výdajů, poměru péče a dalších vyživovacích povinností
Vychází ze současné legislativní úpravy, nejnovější judikatury i aktuálních návrhů na změny stávající úpravy doporučující tabulky pro stanovení výše výživného. Zohledňuje právo na srovnatelnou životní úroveň dítěte a rodičů, náklady na dopravu, podíl na péči rodičů, ale i další vyživovací povinnosti obou rodičů. Tato kalkulačka výživného rozpočítává výživné tak, aby rodičům zbývalo prostředků na jejich díl péče. Tím se v nejlepším zájmu dítěte aktivně podporuje péče či styk obou rodičů. Ten, kdo se nestará, tak platí na výživném více než ten, kdo se pravidelně stará a v době péče či styku vše potřebné za dítě či děti hradí.
Výpočet výživného na dané dítě pracuje s tím, že každý z rodičů platí náklady dítěte či dětí v době své péče tj. v případě rozšířeného styku či střídavé péče včetně dílu školkovného či školného, nákladů na pomůcky do školy, obědy, oblečení, sportovní vybavení apod. Pokud tomu tak není, je třeba krátit část výživného, které rodiči připadá na jeho díl péče.
Životní potřeby každé domácnosti jsou zcela individuální, proto si doporučuji připravit pro relevantnost závěrů, ideálně společně, rodičovský plán a na jeho základě výši výživného, úhrady potřeb dětí, jejich logistiku (do školy, na kroužky), dopravu mezi rodiči a výdaje vycházející z původní společné domácnosti (úvěry, půjčky, hypotéky) zohlednit.
Ostatní druhy vyživovací povinnosti
Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými
Vyživovací povinnost mají i všichni předci a potomci navzájem, ovšem jen tehdy, pokud ji nutně potřebují. Ovšem platí, že příbuzní vzdálenější ji musí plnit, jen pokud jí nemohou dostát příbuzní bližší. Pokud je více povinných v témže stupni příbuzenství (sourozenci), pak je jejich vyživovací povinnost vůči oprávněnému příbuznému poměrná, a to vzhledem k jejich schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům.[10]
Vyživovací povinnost mezi manželi
Také manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž je přednostní před vyživovací povinnosti jejich dětí (viz výše) a platí, že hmotná a kulturní úroveň obou má být v zásadě stejná. Pokud ji jeden z manželů neplní, o jejím rozsahu může na návrh rozhodnout soud, který přihlédne k péči o společnou domácnost.[11] Tuto vyživovací povinnost je ale nutné odlišovat od povinnosti hradit náklady společné domácnosti, o které také může rozhodnout soud, protože výživné náleží přímo oprávněnému manželovi.[12]
Pokud spolu manželé žijí a manžel/ka zajišťuje běžný chod domácnosti, měl by mít každý z manželů po sečtení příjmů obou a po odpočtu výdajů stejnou částku pro svou potřebu.[4]
I když se jedná o vyživovací povinnost mezi manžely, může nastat situace, kdy i po rozvodu tato povinnost nadále trvá. Rozvedený manžel nebo manželka, která není schopená se sáma/sama živit, může žádat výživné od bývalého manžela/manželky. Tato neschopnost život se sám musí však pramenit z rozváděného manželství.
Výživné má šanci získat např.:
- matka, která celý den pečuje o dvě a více dětí,
- žena, která po dobu manželství pouze pečovala o rodinu v domácnosti a která má nyní malou šanci na uplatnění na pracovním trhu,
- invalidní muž, který byl v manželství odkázán výhradně na svou ženu, a to jak po pečovatelské, tak i po finanční stránce.
Výše výživného se ale již neodvíjí od požadavku na stejnou životní úroveň, ale od požadavnků na zajíštění existenčních potřeb vyživovaného manžela/manželky a možností vyživujícího manžela/manželky. Soud také přihlíží k věku postiženého a zdravotnímu stavu obou exmanželů.[13]
Pokud ale rozvedený manžel, který má platit výživné, zavinil rozpad manželství, může mu být vyměřeno na dobu 3 let (od rozvodu) výživné tak, aby životní úroveň obou rozvedených manželů byla stejná. Právo na výživné zaniká uzavřením nového manželství nebo smrtí, případně poskytnutím jednorázového výživného na základě písemné smlouvy. [4]
Soud může povinnost platit výživné přiznat u na omezenou dobu, např než půjdou děti do školy.[13]
I na tyto důsledky mohou snoubenci myslet již v předmanželské smlouvě a předem si sjednat podmínky vyživovací pomoci po případném rozvodu. [4]
Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce
Specifickou formou výživného je povinnost otce, za kterého ale není matka nově narozeného dítěte provdána, jí přiměřeně a po dobu dvou let od porodu finančně přispívat a zároveň jednorázově přispět na náklady spojené s těhotenstvím a porodem (slehnutím). Takovou povinnost má sice jen skutečný otec, ale dokud není otcovství určeno, může být pravděpodobný otec soudně donucen, aby potřebnou částku poskytl předem.[14]
Vyživovací povinnost v případě osobního bankrotu
Protože je výživné pohledávka ze zákona, je nutné jej hradit i v případě probíhajícího oddlužení. Výživné se bere jako přednostní nárok, a proto jej dlužník musí platit v celé své výši. Výživné se odečítá z částky, kterou dlužník má splácet svým věřitelům. To stejné platí také o dlužném výživném, které je nutné platit v plném rozsahu.[15]
Zanedbání povinné výživy
Osoba, která svou povinnost výživy i z nedbalosti řádně neplní, by si měla uvědomit, že se dopouští trestného činu zanedbání povinné výživy.[16] Za to může být potrestána odnětím svobody až na jeden rok a v případě úmyslu až na dva roky. Kdyby tímto jednáním oprávněnou osobu vydala do nebezpečí nouze, mohlo by ji to stát až tři roky svobody. Lze zde využít ustanovení o účinné lítosti. Ta se projeví tak, že pachatel svoji povinnosti dodatečně splní dříve, než soud prvého stupně počne vyhlašovat rozsudek, pokud trestný čin neměl trvale nepříznivé následky. Trestnost zanedbání povinné výživy tak zanikne. [2]
Neplacení výživného v ČR
V roce 2015 žilo necelých 500 000 dětí v neúplných rodinách, 93 % ve výhradní péči matky. Z toho jedna třetina na hranici chudoby. Důvodem je nejčastěji skutečnost, že partner, který o dítě nepečuje, neplatí zákonem přiznané výživné, případně platí jen jeho malou část. Zákon dlouhodobě nerespektuje skoro 40 % partnerů s povinností výživného, díky čemuž je neplacení alimentů 2. nejčastější trestný čin v České republice. Podle statistik Policie České republiky bylo v roce 2015 zjištěno 12 089 případů.[17]
Problémem je především rozdrobenost agendy výživného mezi politiku sociální, občanskoprávní a vnitrostátní v případě zapojení policie při trestání viníků.
Asistované vymáhání výživného
Kvůli nízké vymahatelnosti funguje v mnoha evropských sociálně vyspělých státech asistované vymáhání výživného. Na severu Evropy jsou jejich garantem nejčastěji státní úřady (ve Švédsku např. vládní Socialdepartementet), na západě pak nejčastěji neziskové organizace. Cíle programů jsou vždy stejné – zajistit rodičům rychlé vymožení dlužné částky pro jejich děti tak, aby se rodina nedostala do finančních problémů, zdarma, bez zbytečné byrokratické zátěže a stresu.
V České republice se asistovaným vymáháním výživného od roku 2016 zabývá například nezisková organizace Asociace neúplných rodin prostřednictvím projektu VašeVýživné.cz nebo Klub svobodných matek a podobně.
Odkazy
Reference
- ↑ SKALICKÁ, Michaela. Problematika vyživovací povinnosti a práva na výživné v českém právu [online]. [cit. 2018-07-27]. Dostupné online.
- ↑ a b c Velký domácí právník. 1. vyd. Praha: Reader's Digest Výběr, 1999. 744 s. ISBN 80-86196-04-6.
- ↑ § 86 a § 96–99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „ZoR“)
- ↑ a b c d e f g Výživné a alimenty v ČR [online]. 2009 - 2015. Dostupné online.
- ↑ § 85–86 ZoR
- ↑ § 87 ZoR
- ↑ a b c d e INFO@AION.CZ, AION CS -. 89/2012 Sb. Občanský zákoník (nový). Zákony pro lidi [online]. [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.
- ↑ 6. Soudnictví, kriminalita | ČSÚ. www.czso.cz [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online.
- ↑ Doporučující tabulka pro stanovení výše výživného
- ↑ § 88–90 ZoR
- ↑ § 91 ZoR
- ↑ § 19 ZoR
- ↑ a b Výživné pro exmanžela či exmanželku: Proč a kdy se mu nevyhnete ani vy?. www.pujcka.co [online]. [cit. 2018-07-27]. Dostupné online.
- ↑ § 95 ZoR
- ↑ Výživné v oddlužení, citace: 15. ledna 2015
- ↑ § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (Zanedbání povinné výživy)
- ↑ Kriminalita - Policie České republiky. www.policie.cz [online]. [cit. 2016-10-10]. Dostupné online.
Externí odkazy
Encyklopedické heslo Alimentační povinnost v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- Kalkulačka výživného
- Doplňující informace k systému výpočtu výživného
