Politický systém Španělska
Španělské království je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády. Král je hlava státu a premiér je hlava vlády. Současná Ústava byla přijata v roce 1978.
Španělsko je členem Severoatlantická aliance, Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a dalších mezinárodních organizací.
Výkonná moc
Panovník
Hlavou státu a symbolem jeho jednoty je král (aktuálně, od června 2014, Filip VI.). Z Ústavy má pravomoci vyhlašovat zákony, velet ozbrojeným silám, jmenovat kandidáta na funkci předsedy vlády a jmenovat kandidáty navržené do funkcí ministrů. Pokud není vláda sestavena do dvou měsíců od voleb, král rozpouští parlament a vypisuje nové volby. Také má pravomoc vypsat referendum (dle ustanovení Ústavy), uděluje milosti a jmenuje velvyslance. Avšak všechny jeho aktivity podléhají kontrasignaci ministrů či premiéra. Veškerá moc je odvozena od legitimity lidu.[1]
Vláda a ministerský předseda
Hlavním tělesem výkonné moci je vláda, kterou určuje princip kolektivní odpovědnosti. Přední místo zastává ministerský předseda (Presidente del Gobierno), který vybírá další členy vlády. Po volbách, kandidát na předsedu, navržený králem, předkládá Kongresu poslanců politický program vlády, kterou hodlá sestavit a žádá Kongres o důvěru. Důvěru obdrží při absolutní většině všech poslanců. Vláda musí být sestavena do dvou měsíců od voleb, jinak je rozpuštěn celý Parlament (Generální kortesy). Z německého systému byl převzat princip konstruktivního vyjádření nedůvěry, vládě tedy může být vyslovena nedůvěra jen tehdy, když se většina shodne i na novém (budoucím) premiérovi. Nejvyšším poradním orgánem vlády je Státní rada.[2]
Zákonodárná moc
Nejvyšším tělesem zákonodárné moci je dvoukomorový parlament (Generální kortesy).
Kongres poslanců
Dolní komora, Kongres poslanců (Congreso de Diputados), má výraznější pravomoci a je volena na čtyři roky v přímých volbách proporčním způsobem uzavřených kandidátních listin a přepočtem pomocí D'Hondtovy metody. Počet poslanců se pohybuje mezi 300 až 400 (aktuálně 350).
Senát
Horní komora, Senát (Senado), má také čtyřleté funkční období. Část senátorů (208) je volena většinově a druhá část (51) je delegováno jednotlivými autonomními komunitami (regiony). Senát má výrazně slabší pravomoci a postavení (senátní veto je přehlasovatelné absolutní většinou či po dvou měsících již jen prostou většinou). Významnější roli má Senát jen při přijímání ústavních dodatků.[3]
Soudní moc
Vrcholnou soudní instancí mimo ústavní záležitosti je Nejvyšší soud. Ústavní soud řeší ústavnost zákonů a s pory mezi státem a autonomními komunitami. Ústavní soud tvoří dvanáct soudců jmenovaných formálně králem na devítileté období, třetina se každé tři roky proměňuje. Čtyři soudce navrhuje Kongres poslanců po schválení třípětinovou většinou. Čtyři také navrhuje Senát, opět třípětinovou většinou. Dva soudce navrhuje vláda. Dva další Generální rada soudní moci.[4]
Parlamentní strany
Mezi lety 1939 a 1976, během období frankismu, vládla jedna strana, a to Falange Española de las JONS. Během přechodu k demokracii dominovala původně koalice reformních proudů a později jednotná strana Unión de Centro Democrático (UCD) premiéra Adolfa Suáreze. UCD vyhrála volby 1977 a 1979. Od voleb 1982 již nastalo období tradičních silných stran sociálnědemokratické Partido Socialista Obrero Español (PSOE) a konzervativní Partido Popular (PP). Ačkoliv volby probíhají na poměrném principu ve stranickém systému multipartismu a bez uzavírací klauzule (v Parlamentu je obvykle přes deset politických stran), systém se vyvinul právě do systému dvou silných stran, které od voleb 1982 získávaly vždy přes 25 % hlasů každá (obvykle přes 35 % hlasů). Ani jedna z nich ovšem obvykle nezískala většinu (vyjma voleb 1982, 1986, 2000 a 2011). Zvláště u levicové PSOE to vedlo k řadě menšinových vlád, které byly obvykle podporovány malými regionálními stranami.
Mezi lety 1977 a 1982 ve Španělsku vládla strana Unión de Centro Democrático (UCD). Mezi lety 1982 až 1996 strana Partido Socialista Obrero Español (PSOE) v čele s premiérem Felipem Gonzálezem. V letech 1996 až 2004 došlo k alternaci a k vládnutí se dostala strana Partido Popular (PP) v čele s premiérem Josém Máriou Aznarem. V letech 2004 až 2008 došlo znovu k alternaci a k moci se vrátila Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tentokrát v čele s premiérem Josém Luisem Rodriguezem Zapaterem. V roce 2011 došlo k nové obměně a do čela státu se podruhé dostala Partido Popular (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem.
Pro volby 2015 se očekával otřes tradičních stran a úspěch protestních a protiúsporných uskupení Podemos a Ciudadanos. Ty nakonec obsadily třetí a čtvrtou příčku a dohromady obdržely 109 mandátů. Fragmentace parlamentu znamenala zablokování možnosti sestavit funkční vládu a proto došlo v červnu 2016 k předčasným volbám, které ovšem dopadly obdobně, jako ty z prosince 2015. Po volbách bylo v parlamentu poprvé od roku 1977 zastoupeno méně než deset stran.
V červnu 2018 poslanci vyjádřili Rajoyově vládě nedůvěru, stalo se tak poprvé v novodobé historii Španělska. V konstruktivním vyjádřeníá nedůvěry byl novým premiérem navržen socialista Pedro Sánchez. Ten ihned poté sestavil menšinovou vládu s historicky nejméně mandáty (85). Vládu podpořily strany Podemos (71 mandátů), Katalánská republikánská levice (9), Národní strana Baskitska (5) a koalice menších regionálních stran. Socialisté dostali podporu od regionálních stran především z důvodu vyjádření protestu proti konzervativně centralistické vládě Rayoje.
Seznam parlamentních politických stran
Politické strany | Ideologie | Lídr strany | Počet hlasů ve volbách do Kongresu | Získané mandáty | |
---|---|---|---|---|---|
Lidová strana (PP) | Konzervatismus, liberální konzervatismus | Mariano Rajoy | 7 905 082 (33,03 %) | 137 | |
Partido Socialista Obrero Español (PSOE) | Sociální demokracie, federalismus | Pedro Sánchez | 5 424 335 (22,66 %) | 85 | |
Unidos Podemos | Sociální demokracie, levicový populismus | Pablo Iglesias | 5 049 297 (21,10 %) | 71 | |
Ciudadanos (C's) | Sociální liberalismus, sekularismus | Albert Rivera | 3 123 388 (13,05 %) | 32 | |
ERC (ERC-Cat Sí) | Katalánský nacionalismus, sociální demokracie | Gabriel Rufián | 629 294 (2,63 %) | 9 | |
Democràcia i Llibertat (DiL) | Katalánský nacionalismus, liberalismus | Francesc Homs | 565 501 (2,25 %) | 8 | |
Partido Nacionalista Vasco (EAJ-PNV) | Křesťanská demokracie, baskitský nacionalismus | Andoni Ortuzar | 286 215 (1,20 %) | 5 | |
Ostatní | různé | různí | (3,59 %) | 3 |
Zastoupení stran v Parlamentu
- Zastoupení politických stran v Kongresu poslanců od roku 1977.
Počet stran v Kongresu | Součet hlasů pro strany v Kongresu | % | Strany zastoupené ve vládě | Součet hlasů pro vládní strany | % | Počet poslanců vládní strany/koalice | Typ vlády | |
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Odkazy
Reference
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. Španělsko: královská cesta k demokracii a státu autonomií. In: ŘÍCHOVÁ a kol. Západoevropské politické systémy. Praha: VŠE, 2009. ISBN: 978-80-245-1516-8. S. 224.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 224-225.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 225-226.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 226-227.
Literatura
- ŘÍCHOVÁ, Blanka, a kol. Komparace politických systémů II.. Praha: Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0757-9. Kapitola Španělsko, s. 163-199.
- DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. Španělsko: královská cesta k demokracii a státu autonomií. In: ŘÍCHOVÁ, B. a kol. Západoevropské politické systémy. Praha: VŠE, 2009. S. 210-243. ISBN: 978-80-245-1516-8.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Politický systém Španělska na Wikimedia Commons