Politický systém Španělska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Španělské království je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády. Král je hlava státu a premiér je hlava vlády. Současná Ústava byla přijata v roce 1978.

Španělsko je členem Severoatlantická aliance, Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a dalších mezinárodních organizací.

Výkonná moc[editovat | editovat zdroj]

Panovník[editovat | editovat zdroj]

Hlavou státu a symbolem jeho jednoty je král (aktuálně, od června 2014, Filip VI.). Z Ústavy má pravomoci vyhlašovat zákony, velet ozbrojeným silám, jmenovat kandidáta na funkci předsedy vlády a jmenovat kandidáty navržené do funkcí ministrů. Pokud není vláda sestavena do dvou měsíců od voleb, král rozpouští parlament a vypisuje nové volby. Také má pravomoc vypsat referendum (dle ustanovení Ústavy), uděluje milosti a jmenuje velvyslance. Avšak všechny jeho aktivity podléhají kontrasignaci ministrů či premiéra. Veškerá moc je odvozena od legitimity lidu.[1]

Vláda a ministerský předseda[editovat | editovat zdroj]

Hlavním tělesem výkonné moci je vláda, kterou určuje princip kolektivní odpovědnosti. Přední místo zastává ministerský předseda (Presidente del Gobierno), který vybírá další členy vlády. Po volbách, kandidát na předsedu, navržený králem, předkládá Kongresu poslanců politický program vlády, kterou hodlá sestavit a žádá Kongres o důvěru. Důvěru obdrží při absolutní většině všech poslanců. Vláda musí být sestavena do dvou měsíců od voleb, jinak je rozpuštěn celý Parlament (Generální kortesy). Z německého systému byl převzat princip konstruktivního vyjádření nedůvěry, vládě tedy může být vyslovena nedůvěra jen tehdy, když se většina shodne i na novém (budoucím) premiérovi. Nejvyšším poradním orgánem vlády je Státní rada.[2]

Zákonodárná moc[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Generální kortesy.

Nejvyšším tělesem zákonodárné moci je dvoukomorový parlament (Generální kortesy).

Kongres poslanců[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kongres poslanců Španělska.

Dolní komora, Kongres poslanců (Congreso de Diputados), má výraznější pravomoci a je volena na čtyři roky v přímých volbách proporčním způsobem uzavřených kandidátních listin a přepočtem pomocí D'Hondtovy metody. Počet poslanců se pohybuje mezi 300 až 400 (aktuálně 350).

Senát[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Senát Španělska.

Horní komora, Senát (Senado), má také čtyřleté funkční období. Část senátorů (208) je volena většinově a druhá část (51) je delegováno jednotlivými autonomními komunitami (regiony). Senát má výrazně slabší pravomoci a postavení (senátní veto je přehlasovatelné absolutní většinou či po dvou měsících již jen prostou většinou). Významnější roli má Senár jen při přijímání ústavních dodatků.[3]

Soudní moc[editovat | editovat zdroj]

Vrcholnou soudní instancí mimo ústavní záležitosti je Nejvyšší soud. Ústavní soud řeší ústavnost zákonů a s pory mezi státem a autonomními komunitami. Ústavní soud tvoří dvanáct soudců jmenovaných formálně králem na devítileté období, třetin se každé tři roky proměňuje. Čtyři soudce navrhuje Kongres poslanců po schválení třípětinovou většinou. Čtyři také navrhuje Senát, opět třípětinovou většinou. Dva soudce navrhuje vláda. Dva další Generální rada soudní moci.[4]

Parlamentní strany[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 1939 a 1976, během období frankismu, vládla jedna strana, a to Falange Española de las JONS. Během přechodu k demokracii dominovala původně koalice reformních proudů a později jednotná strana Unión de Centro Democrático (UCD) premiéra Adolfa Suáreze. UCD vyhrála volby 1977 a 1979. Od voleb 1982 již nastalo období tradičních silných stran sociálnědemokratické Partido Socialista Obrero Español (PSOE) a konzervativní Partido Popular (PP). Ačkoliv volby probíhají na poměrném principu ve stranickém systému multipartismu a bez uzavírací klauzule (v Parlamentu je obvykle přes deset politických stran), systém se vyvinul právě do systému dvou silných stran, které od voleb 1982 získávaly vždy přes 25 % hlasů každá (obvykle přes 35 % hlasů). Ani jedna z nich ovšem obvykle nezískala většinu (vyjma voleb 1982, 1986, 2000 a 2011). Zvláště u levicové PSOE to vedlo k řadě menšinových vlád, které byly obvykle podporovány malými regionálními stranami.

Mezi lety 1977 a 1982 ve Španělsku vládla strana Unión de Centro Democrático (UCD). Mezi lety 1982 až 1996 strana Partido Socialista Obrero Español (PSOE) v čele s premiérem Felipem Gonzálezem. V letech 1996 až 2004 došlo k alternaci a k vládnutí se dostala strana Partido Popular (PP) v čele s premiérem Josém Máriou Aznarem. V letech 2004 až 2008 došlo znovu k alternaci a k moci se vrátila Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tentokrát v čele s premiérem Josém Luisem Rodriguezem Zapaterem. V roce 2011 došlo k nové obměně a do čela státu se podruhé dostala Partido Popular (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem.

Pro volby 2015 se očekává otřes tradičních stran a úspěch protestních a protiúsporných uskupení Podemos a Ciudadanos.

Seznam parlamentních politických stran[editovat | editovat zdroj]

Dle parlamentních voleb 2011.

Politické strany Ideologie Lídr strany Počet hlasů ve volbách do Kongresu Získané mandáty
Lidová strana (PP) Konzervatismus, liberální konzervatismus Mariano Rajoy 10 866 566 (44,63 %) 186
Partido Socialista Obrero Español (PSOE) Sociální demokracie, federalismus Pedro Sánchez 7 003 511 (28,73 %) 110
Convergència i Unió (CiU) Katalánský nacionalismus, křesťanská demokracie Josep Antoni Durán i Lleida 1 015 691 (4,17 %) 16
Izquierda Unida (IU) Komunismus, demokratický socialismus Cayo Lara 1 680 810 (6,92 %) 11
Amaiur Socialismus, baskitský nacionalismus Mikel Errekondo 333 628 (1,37 %) 7
Unión Progreso y Democracia (UPyD) Progresivismus, sociální liberalismus Rosa Díez 1 143 225 (4,69 %) 5
Partido Nacionalista Vasco (EAJ/PNV) Křesťanská demokracie, baskitský nacionalismus Aitor Esteban 324 317 (1,23 %) 5
Ostatní (ERC, BNG, CC, Compromís, FAC, GBai) různé různí (3,47 %) 10

Zastoupení stran v Parlamentu[editovat | editovat zdroj]

  • Zastoupení politických stran v Kongresu poslanců od roku 1977.
Volby
Počet stran v Kongresu Součet hlasů pro strany v Kongresu  % Strany zastoupené ve vládě Součet hlasů pro vládní strany  % Počet poslanců vládní strany/koalice Typ vlády
1977
12
16 969 519
92,84
UCD
6 310 391
34,52
166 ze 350
Menšinová
1979
13
16 728 461
92,99
UCD
6 268 593
34,84
168 ze 350
Menšinová
1982
10
20 168 843
95,82
PSOE
10 127 392
48,11
202 ze 350
Většinová
1986
12
18 892 497
93,52
PSOE
8 901 718
44,06
184 ze 350
Většinová
1989
13
19 013 112
93,29
PSOE (podpora od AIC)
8 115 568
39,60
175 ze 350
Menšinová
1993
11
22 052 262
93,47
PSOE (podpora od CiU a PNV)
9 150 083
38,78
159 ze 350
Menšinová
1996
11
24 248 988
96,81
PP (podpora od CiU, PNV a CC)
9 716 006
38,79
156 ze 350
Menšinová
2000
12
22 078 234
95,24
PP
10 321 178
44,52
183 ze 350
Většinová
2004
11
24 662 146
95,27
PSOE (podpora od ERC a IU)
11 026 163
42,59
164 ze 350
Menšinová
2008
10
24 676 957
95,9
PSOE
11 289 335
43,87
169 ze 350
Menšinová
2011
13
23 225 945
95,38
PP
10 866 566
44,63
186 ze 350
Většinová

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. Španělsko: královská cesta k demokracii a státu autonomií. In: ŘÍCHOVÁ a kol. Západoevropské politické systémy. Praha: VŠE, 2009. ISBN: 978-80-245-1516-8. S. 224.
  2. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 224-225.
  3. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 225-226.
  4. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 226-227.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŘÍCHOVÁ, Blanka, a kol. Komparace politických systémů II.. Praha : Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0757-9. Kapitola Španělsko, s. 163-199. (čeština) 
  • DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. Španělsko: královská cesta k demokracii a státu autonomií. In: ŘÍCHOVÁ, B. a kol. Západoevropské politické systémy. Praha: VŠE, 2009. S. 210-243. ISBN: 978-80-245-1516-8.