Pěnice černohlavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Pěnice černohlavá

Pěnice černohlavá, samec
Pěnice černohlavá, samec
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: pěvci (Passeriformes)
Čeleď: pěnicovití (Sylviidae)
Rod: pěnice (Sylvia)
Binomické jméno
Sylvia atricapilla
Linné, 1758

Pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla, lidově také „černohlávek“) je malý zpěvný pták z čeledi pěnicovitých.[1]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se celkem 5 poddruhů: pěnice černohlavá evropská (Sylvia atricapilla atricapilla), obývající většinu Evropy a západní Sibiř, p. č. španělská (S. a. heineken), žijící na Pyrenejském poloostrově, Madeiře, Kanárských ostrovech a zřejmě též v Maroku a Alžírsku, p. č. italská (S. a. pauluccii), obývající území od východního Španělska po střední a severní Itálii a zřejmě i Tunisko, p. č. kavkazská (S. a. dammholzi), žijící na Kavkaze a Blízkém východě. Pátý poddruh obývá Kapverdské ostrovy a Azory.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 13,5–15 cm
  • Hmotnost: 14–20 g
Samice

Jedna z větších pěnic. Snadno se pozná podle typické čepičky na hlavě, sahající k hornímu okraji oka. Dospělý samec má čepičku černou (od prvního přepeření do konce zimy hnědou, černou nebo černohnědou), svrchu je popelavě šedý a zespodu olivově šedý. Samice má čepičku rezavohnědou. Svrchu je tmavěji šedohnědá, na spodu světlejší, ale celkově oproti samci s hnědým nádechem. Mladí ptáci (do prvního přepeření) mají čepičku zbarvenou jako samice. Na ocase nemá v žádném šatu bílou barvu. Nohy i zobák jsou šedé.

Vábí tvrdým mlaskavým „tek“, přednášeném samostatně nebo v řadě. V čistém flétnovém zpěvu dokáže mistrně napodobit hlasy jiných druhů ptáků (např. slavíků, kosa, drozdů nebo červenky). Zpívá z vyvýšených míst i při prolézání hustou vegetací.[2][3]

pěnice černohlavá

zpěv

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Obývá celou Evropu kromě nejsevernější části, vyskytuje se také na západní Sibiři a v severozápadní Africe. Na západě a jihu Evropy je stálá, ostatní populace přezimují ve Středomoří, nebo v rovníkové Africe. Evropská populace je odhadována na více než 25 000 000 párů a druh je charakterizován jako zabezpečený.[4]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí na celém území od nížin až do subalpínského stupně, s nadmořskou výškou se však její početnost snižuje. Její stavy se od počátku 80. let 20. století mírně zvyšují; v letech 1985–89 byla celková početnost odhadnuta na 600 000–1 200 000 párů, zatímco v letech 2001–03 již na 800 000–1 600 000 párů.[2]

Přílet na naše území probíhá od března do dubna, odlet od srpna do září, případně ještě během října až listopadu. Ojediněle v ČR i zimuje, v posledních letech se počet zimujících ptáků (nejčastěji samců) zvyšuje.[2]

Zimoviště[editovat | editovat zdroj]

Původní zimoviště se nacházela v Severní Africe. Nově však část středoevropské populace zalétá zimovat do Británie. Zde využívají britské tradice zimniho přikrmování ptactva a nemusí absolvovat tisíce kilometrů dlouhou cestu do Afriky. Statistické měření u těchto populací prokázalo zkracování letek. [5]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Je typickým lesním ptákem. Preferuje spíše listnaté a smíšené lesy, ale žije i v lesích jehličnatých, a to jak v ekotonu, tak i uvnitř lesů. Obývá též zarostlé parky a zahrady.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo s vejci

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně se objevují i případy bigamie a účasti cizího samce na péči o mláďata. Na hnízdišti se jako první objevuje samec, který hned zabírá teritorium a označuje ho zpěvem. Během námluv staví několik jednoduchých hnízd, které představuje samici. Ta si buď jedno z nich vybere, nebo postaví nové. Hnízdí obvykle 1x ročně od května do července, při ztrátě snůšky následuje náhradní hnízdění. Hnízdo je obvykle dobře skryto v husté vegetaci (keřích, stromech, popínavých rostlinách, kapradinách) ve výšce do 2 m. Stavebním materiálem je tráva a různé byliny, vystýlka kotlinky je tvořena jemnou trávou, kořínky a žíněmi. Snůška čítá 4–5 (2–7) bílých, nažloutlých, nahnědlých nebo načervenalých, hnědě skvrnitých vajec o rozměrech 19,6 x 14,7 mm, na kterých sedí po dobu 11–12 dnů oba ptáci. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve stáří 11–14 dnů. S rodiči zůstávají další 2–3 týdny a pohlavní dospělosti dosahují ve 2. kalendářním roce.

Z 2345 hnízd v ČR byla mláďata úspěšně vyvedena z 38 % hnízd, z 546 hnízd v jižním Německu z 52 % hnízd. Nejčastější příčinou ztrát je predace (více než 90 % případů), ve střední Evropě hlavně kunou a sojkou. Míra přežití v 1. roce života je 32 %, roční míra přežití u dospělých ptáků 46 %. Nejstarší okroužkovaný pták se dožil 13 let a 22 dnů.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

V hnízdním období se živí hlavně hmyzem (housenkami, brouky, blanokřídlými, dvoukřídlými) a jinými bezobratlými (pavouky, měkkýši), na konci léta a na podzim požírá také bobule a dužnaté plody. Oblíbenou sezonní potravou jsou bobule černého bezu. Mláďata jsou krmena hmyzem a později i dužnatými plody. Potravu sbírá z listů a větví stromů a keřů, méně často v letu a na zemi.[2]

Kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byla tato pěnice lidově nazývaná „černohlávek“ žádaným klecním ptákem pro svůj příjemný zpěv. Z toho důvodu byla pochopitelně ceněnou kořistí čižbářů. Odposlechnutí samci (kvalitní zpěváci) se chytali většinou za použití sýčka na lep. Takový lov patřil pro svou náročnost k čihařskému mistrovství a nejlepší "černohlávci" byli pečlivě opečovávanými chovanci.[6] Dodnes o pozornosti jakou tomuto drobnému ptákovi lidé v minulosti věnovali svědčí i poměrně rozšířené české příjmení Černohlávek.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Sylvia atricapilla ve Wikimedia Commons

  1. SVENSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha : Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6.  
  2. a b c d e f HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  3. SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  4. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge : BirdLife International, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0946888535.  
  5. Mgr. Zdeněk Vermouzek, Česká společnost ornitologická, Rozhovor pro Lidové noviny, 6.6. 2014.
  6. Procházka, A. Paměti brněnského ptáčníka (2005), Moravské zemské muzeum, ISBN 80-7028-271-1