Oxid chromičitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oxid chromičitý
Obecné
Systematický názevoxid chromičitý
Anglický názevChromium(IV) oxide
Německý názevChrom(IV)-oxid
Sumární vzorecCrO2
Vzhledčerné feromagnetické krystaly
Identifikace
Registrační číslo CAS12018-01-8
Číslo RTECSGB6400000
Vlastnosti
Molární hmotnost83,994 9 g/mol
Teplota rozkladu300 °C (vznik Cr2O3)
Hustota4,89 g/cm3
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
horká koncentrovaná kys. sírová
Struktura
Krystalová strukturačtverečná
Hrana krystalové mřížkya= 441 pm
c= 286 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−583,6 kJ/mol
Bezpečnost
Oxidující
Oxidující (O)
R-větyR8
S-větyS8, S22
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid chromičitý (chemický vzorec CrO2) je jedním z oxidů chromu, který v něm má oxidační číslo IV. Vyskytuje se ve formě černých krystalků s velmi dobrými feromagnetickými vlastnostmi. Používá se jako záznamový materiál pro magnetofonové pásky a diskety.[1]

Poprvé oxid chromičitý připravil Friedrich Wöhler rozkladem chloridu chromilu (CrO2Cl2). Krystalický oxid chromičitý byl poprvé syntetizován v roce 1956 Normanem L. Coxem, chemikem společnosti E. I. DuPont, reakcí oxidu chromového (CrO3) s oxidem chromitým (Cr2O3) ve vodě při teplotě 800 K a tlaku 200 MPa. Rovnovážná rovnice pro hydrotermální syntézu je:[1]

3 CrO3 + Cr2O3 → 5 CrO2 + O2

Vzniklý magnetický krystal je dlouhá štíhlá jehlička, která je ideální jako magnetický pigment pro záznamové pásky. Když byl na konci šedesátých let 20. století komercializován jako záznamové médium, firma DuPont mu dala obchodní název Magtrieve.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chromium(IV) oxide na anglické Wikipedii.

  1. a b GREENWOOD, N. N.; EARNSHAW, A. Chemie prvků. 1. vyd. Praha: Informatorium, 1993. 1635 s. ISBN 80-85427-38-9. S. 1244–1245. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.