Neutrino

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Neutrino
Obecné vlastnosti
Klasifikace: Elementární částice
Fermiony
Leptony
Symbol(y): νe, νμ, ντ
Antičástice: antineutrino
Fyzikální vlastnosti
Klidová hmotnost: > 0 eV/c2
Elektrický náboj: 0 e
Spin: 12
Stř. doba života: stabilní
Interakce: slabá interakce
Historie
Předpověď: νe: Wolfgang Pauli (1930)
Objev: νe: Clyde Cowan a Frederick Reines (1956), νμ: Leon Lederman, Melvin Schwartz a Jack Steinberger (1962), ντ: DONUT (2000)

Neutrino a antineutrino jsou elementární částice ze skupiny leptonů. Neutrino vzniká při jaderných reakcích, které zahrnují beta rozpad. Má spin \hbar/2, a proto patří mezi fermiony. Jeho hmotnost je velmi malá ve srovnání s většinou elementárních částic, avšak poslední experimenty ukazují, že je nenulová. Jeho elektrický náboj je nulový, nepůsobí na něj ani silná ani elektromagnetická interakce, ale jen slabá interakce a velmi málo také gravitace. Nereagují proto prakticky vůbec s okolním prostředím a je velmi obtížné je detekovat. Jde o stabilní částice – nepodléhají tedy samovolnému rozpadu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Snímek první detekce neutrina v bublinkové komoře

Neutrino poprvé předpověděl Wolfgang Pauli roku 1931, kdy vysvětlil spektrum beta rozpadu – rozpadu neutronu na proton a elektron. Pauli předpověděl vznik nedetekované částice o energii a momentu hybnosti rovným pozorovanému úbytku těchto hodnot u produktů oproti původním částicím. Vzhledem k jejich malé reaktivnosti trvalo 25 let od vyslovení hypotézy o jejich existenci k jejímu experimentálnímu ověření. Roku 1956 Clyde Cowan, Frederick Reines, F. B. Harrison, H. W. Kruse, a A. D. McGuire zveřejnili článek Detekce volných neutrin: potvrzeno v časopise Science. Tento výzkum byl později odměněn Nobelovou cenou za fyziku.

Název neutrino vytvořil Enrico Fermi, autor první teorie popisující chování neutrin. Jde v podstatě o slovní hříčku: v italštině znamená neutrone (název pro neutron) velký a neutrální, kdežto neutrino znamená malý a neutrální.

Roku 1962 Leon Lederman, Melvin Schwartz a Jack Steinberger dokázali existenci více typů neutrin tím, že detekovali mionová neutrina. Když byl v SLAC roku 1975 poprvé pozorován třetí lepton (τ – tauon), začala se předpokládat i existence odpovídajícího neutrina. První důkaz existence třetího neutrina bylo pozorování chybějící energie a momentu hybnosti při tau rozpadu podobnému beta rozpadu. První pozorování interakce tauonového neutrina oznámil projekt DONUT ve Fermilabu,[1] čímž došlo k objevu poslední částice standardního modelu, jejíž interakce před tím nebyla pozorována.

Druhy neutrin[editovat | editovat zdroj]

Přehled neutrin
Fermion Symbol Hmotnost
Rodina elektronu
Elektronové neutrino \nu_e\, < 2.5 eV
Elektronové antineutrino \bar{\nu}_e\, < 2.5 eV
Rodina mionu
Mionové neutrino \nu_\mu\, < 170 keV
Mionové antineutrino \bar{\nu}_\mu\, < 170 keV
Rodina tauonu
Tau neutrino \nu_{\tau}\, < 18 MeV
Tauonové antineutrino \bar{\nu}_\tau\, < 18 MeV

Jsou známy tři typy neutrin: elektronové neutrino νe, mionové neutrino νμ a tauonové neutrino ντ, pojmenované podle jim odpovídajícím leptonům ve standardním modelu (viz tabulka). Zatím nejlepší odhad počtu neutrin byl zjištěn pozorováním rozpadu bosonu Z. Tato částice se může rozpadat na kterékoli neutrino a jeho antineutrino. Jeho doba života tak závisí na počtu druhů neutrin: čím více druhů neutrin, tím více možností rozpadu a tak i kratší doba života. Měření, která v roce 2003 sumarizoval Eidelman, ukazují, že počet typů lehkých neutrin (o hmotnosti < 1MeV) je 2,984±0,008.[2]

Těžké neutrino[editovat | editovat zdroj]

Přestože uvedené výsledky naznačují, že nemůže existovat více typů lehkých neutrin, není vyloučena existence rodiny částic, která by obsahovala velmi těžké neutrino.[3] Náznaky, ukazující na existenci takových neutrin, se hledají při spuštění každého nového „nejvýkonnějšího“ urychlovače.

Sterilní neutrino[editovat | editovat zdroj]

Sterilní neutrino je hypotetická částice, která by oproti třem dosud známým neutrinům neměla podléhat slabé interakci, ale měla by na ni působit jen gravitace, a proto jsme jej dosavadními typy detektorů nebyli schopni zaznamenat.[4] Předpověděli je fyzikové z americké Fermiho laboratoře, kteří při experimentu MiniBooNE (Mini Booster Neutrino Experiment) zjistili více oscilací neutrin, než očekávali.[5] Pokud by se prokázala existence sterilního neutrina, bylo by kandidátem na vysvětlení podstaty temné hmoty ve vesmíru.[4]

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Účinný průřez pro slabou interakci neutrin je velmi malý, proto neutrina procházejí běžnou hmotou (např. celou Zemí) většinou bez jakékoli reakce. Např. jedním cm² lidského těla proletí za 1 sekundu asi 60 miliard neutrin.[6]

Slunce emituje neutrina o energii několika MeV: k zachycení aspoň poloviny z nich by bylo třeba blok olova o tloušťce asi jeden světelný rok (~1016m). Detekce neutrin z vesmíru je tedy velmi náročná a vyžaduje velmi rozměrné detektory. Jinou možností výzkumu jejich vlastností je produkovat uměle svazky neutrin o velké energii.

Hmotnost[editovat | editovat zdroj]

V současné době je široce přijímáno, že neutrina jsou hmotná.[2] [pozn. 1] Standardní model původně předpokládal, že jsou neutrina nehmotná, avšak přidání hmotnosti neutrin do tohoto modelu není obtížné a poslední experimenty ukazují, že neutrina opravdu mají hmotnost.

Nejpřísněji klade horní hranici hmotnosti kosmologie. Model velkého třesku předpokládá, že je tu stálý poměr počtu neutrin a fotonů v kosmickém záření. Kdyby celková hmotnost všech třech typů neutrin překročila 50 eV (na neutrino), bylo by ve vesmíru tolik hmoty, že by se zhroutil. Tuto hranici by šlo překonat předpokladem, že je neutrino nestabilní, avšak toto by bylo obtížné začlenit do Standardního modelu.

Oscilace neutrin[editovat | editovat zdroj]

Když se postavily první detektory neutrin, měření zachycovala stopy mnohem méně elektronových neutrin, než byl teoretický předpoklad.[7] Mohlo to znamenat, že naše představy o procesech probíhajících ve Slunci jsou chybné. Řešením problému by mohla být například nižší teplota uvnitř Slunce, ale to neodpovídá jiným měřením. Jako nejpravděpodobnější se jevila oscilace neutrin – děj, při němž se mění typ neutrina. Aby takováto hypotéza mohla platit, musí mít neutrina nenulovou hmotnost.

Oscilace neutrin byly potvrzeny v několika experimentech a byly již experimentálně určeny i některé jeho parametry (vybrané směšovací úhly).[8][9]

Domnělá nadsvětelná rychlost[editovat | editovat zdroj]

Při pokusech v rámci experimentu OPERA byla v listopadu 2011 jednomu druhu neutrin (mionovým neutrinům) naměřena nepatrně nadsvětelná rychlost.[10] Vzdálenost 731 km z evropského střediska CERN ve Švýcarsku do italského podzemního detektoru v Gran Sasso překonala neutrina podle měření o 60 nanosekund rychleji, než kdyby letěla rychlostí světla. Přesnost měření přitom vědci spočítali na 10–15 nanosekund. Tento výsledek by byl ve sporu se současnými představami relativistické fyziky,[11] a proto se hledaly chyby experimentu, které by umožnily jeho vyvrácení. Jedna možná technická chyba mohla spočívat v oscilátoru používaného k tvorbě časových značek pro synchronizaci GPS, druhá v časové kalibraci připojení optického vlákna přivádějícího externí GPS signál k řídícím hodinám,[12] Jako potenciální metodická chyba byla zkoumána také nesprávná relativistická synchronizace hodin.[13][14] Sesterský experiment ICARUS, hledající energetické projevy nadsvětelných neutrin, žádné nezaznamenal,[15][16] a novým měřením rychlosti neutrin v r. 2012 vyvrátil její nadsvětelnost.[17][18] Nakonec v r. 2012 i tým OPERA potvrdil po revizi a započtení přístrojových vlivů nesprávnost předchozích výsledků.[19]

Zdroje neutrin[editovat | editovat zdroj]

V současné době je známo 5 zdrojů neutrin detekovatelných na Zemi.[6][8]

Reliktní neutrina[editovat | editovat zdroj]

Kromě výše uvedených pěti zdrojů se předpokládá, že je celý vesmír vyplněn neutriny, vzniklými v raných horkých dobách vesmíru, těsně po velkém třesku. Z výpočtu se odhaduje jejich hustota na 340 cm-3 a teplota 1,95 K. Vzhledem k nízké energii je jejich přímá detekce současnými prostředky nemožná.

Detektory neutrin[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Neutrinový detektor.

K detekci neutrin lze využít tři procesy:

  • interakci neutrin s nukleony
  • pružný rozptyl neutrina na elektronu nebo jádru
  • interakce vysokoenergetických neutrin s protony za vzniku mionů μ.

Protože neutrina interagují jen velmi omezeně s jakoukoliv hmotou, jsou detektory neutrin vždy velká zařízení. Jsou obvykle umístěna pod zemí, aby se omezil vliv ostatních částic.

Detektory

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jedna z teorií kvantové gravitace, navržená Burkhardem Heimem roku 1980, obsahuje předpověď hmotnosti, která stále odpovídá experimentálním odhadům hmotnosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WAGNER, Vladimír. Úvod do subatomové fyziky [online]. Ústav jaderné fyziky AV ČR, 2010, [cit. 2011-10-02]. Prezentace č. 10. Částice a jejich interakce, snímek 15. Dostupné online.  
  2. a b EIDELMAN, Simon I., et al. Leptons in the 2004 Review of Particle Physics. Physics Letters B. 2004, roč. 592, čís. 1. Část Number of Neutrino Types and Sum of Neutrino Masses. Dostupné online. ISSN 0370-2693.  
  3. WAGNER, Vladimír. Jak se vyznat ve všemožných částicích? [online]. Osel.cz - Objective source e-learning, 2008-04-05, [cit. 2011-10-02]. Kapitola Částice hmoty. Dostupné online.  
  4. a b HAVRÁNEK, Miroslav. Neobvyklé oscilace neutrin potvrzeny experimentem MiniBooNE [online]. Štefánikova hvězdárna, 2010-10-24, [cit. 2011-10-02]. Kapitola Experiment MiniBooNE potvrzuje anomální oscilace. Dostupné online.  
  5. ANDRLE, Michal. Temné stránky vesmíru přicházejí o svá tajemství. 21. století [online]. 2011-02-23 [cit. 2011-10-02]. Dostupné online.  
  6. a b KULHÁNEK, Petr. Hyde park ČT24 [online]. Česká televize, 2011-09-26, [cit. 2011-10-01]. Čas 7:30 od začátku stopáže. Dostupné online.  
  7. KULHÁNEK, Petr. Hyde park ČT24 [online]. Česká televize, 2011-09-26, [cit. 2011-10-01]. Čas 22:50 od začátku stopáže. Dostupné online.  
  8. a b Vladimír Wagner: Oscilace neutrin – cesta k nové fyzice, O.S.E.L., 21. dubna 2010
  9. K. Nakamura et al. (Particle Data Group): The Review of Particle Physics (2010) and 2011 partial update. Neutrino Mixing. Jornal of Physics G 37, 075021 - přehled experimentálních výsledků k neutrinovým oscilacím (anglicky)
  10. LÁZŇOVSKÝ, Matouš. Záhadný výsledek: částice rychlejší než světlo popírají Einsteinovu teorii. iDnes [online]. 2011-09-22 [cit. 2011-10-01]. Dostupné online.  
  11. Vladimír Wagner: Překračují neutrina mezní rychlost světla?, O.S.E.L., 30. září 2011
  12. Nadsvětelnou rychlost neutrin má na svědomí špatně zapojený kabel [online]. O.S.E.L., 2012-02-23, [cit. 2012-02-23]. Dostupné online.  
  13. Ronald A.J. van Elburg: Time-of-flight between a Source and a Detector observed from a Satellite, ver. 2, arXiv, 13. října 2011 (anglicky)
  14. Special relativity may answer faster-than-light neutrino mystery, PhysOrg, 17. října 2011 - popularizační článek k předchozí referenci (anglicky)
  15. ICARUS Collaboration: A search for the analogue to Cherenkov radiation by high energy neutrinos at superluminal speeds in ICARUS, arXiv, 17. října 2011 (anglicky)
  16. Hamish Johnston: Subluminal neutrino news from Italy, PhysicsWorld, 19. října 2011 - popularizační článek k předchozí referenci (anglicky)
  17. ICARUS Collaboration: Measurement of the neutrino velocity with the ICARUS detector at the CNGS beam, arXiv, 17. října 2011 (anglicky)
  18. 'Faster-than-light' particles fade after cross-check, PhysicsWorld, 16. března 2012 - popularizační článek k předchozí referenci (anglicky)]
  19. OZAWA Harumi: Einstein was right, neutrino researchers admit, PhysOrg, 8. června 2012 (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]