Antiproton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antiproton (p)
Obecné vlastnosti
Klasifikace: Hadrony
Baryony
Fermiony
Složení: 2 antikvarky u, 1 antikvark d
Antičástice: proton
Fyzikální vlastnosti
Klidová hmotnost: 938,272 013 MeV/c2
1,672 621 637 × 10–27 kg
Elektrický náboj: –1 e
–1,602 176 487 × 10–19 C
Spin: 12
Izospin: 12
Interakce: elektromagnetická síla, slabá interakce, silná interakce
Antiproton

Antiproton (\bar{p}) je antičástice protonu. Antiprotony jsou stabilní, ale většinou mají krátkou životnost kvůli kolizím s protony, což vede k anihilaci obou částic a vyzáření energie. Antiproton má záporný náboj, a proto odpuzuje elektron a přitahuje pozitron s kladným nábojem. Absolutní většina antiprotonů v běžném látkovém prostředí anihiluje během 100 nanosekund.

V dokonalém vakuu teoreticky antiproton vydrží přesně stejně dlouho jako proton, tj. minimálně 1032 let, což je experimentálně stanovená spodní mez doby života protonu. Ve velmi dobrém vakuu dosaženém aparaturami v CERN udrželi fyzikové před rokem 1994 antiprotony po několik měsíců v elektromagnetických pastích.[1]

Antiprotony se také vyskytují v přírodě. Nacházejí se v kosmickém záření dopadající na zemský povrch, v poměru přibližně jeden antiproton na každých deset tisíc protonů.[2]

Objev[editovat | editovat zdroj]

Existence antiprotonů byla experimentálně potvrzena až dvě desetiletí po objevu pozitronu. Protože antiproton je výrazně hmotnější částice, byl potřeba dostatečně silný urychlovač částic. V roce 1954 byl na University of California v Berkeley zahájen provoz urychlovače Bevatron, který dodával protonům kinetickou energii až 1 GeV. Hned v následujícím roce 1955 vytvořili a detekovali antiprotony fyzikové Emilio Gino Segre a Owen Chamberlain. Tento úspěch byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku v roce 1959.[3] Měděný terčík bombardovali protony o velké rychlosti. Vzniklé částice analyzovali pomocí Čerenkovova detektoru na rychlost, pomocí hmotnostního spektrografu se silným magnetickým polem na hmotnost a pomocí anihilace s klidovými protony.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ivan Boháček :LEAR (Low Energy Antiproton Ring) Vesmír 73, 54, 1994/1
  2. Jana Štrajblová: Honba za antihmotou 12.9.2006, 12.9.2006
  3. Nadace Alfreda Nobela: Nobelova cena za fyziku 1959 (anglicky)
  4. Nobelovská přednáška Owena Chamberlaina (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]