Ludwig von Benedek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör
Von Benedek3.JPG

Narození: 14. července 1804
Šoproň, Habsburská monarchie
Úmrtí: 27. dubna 1881
Štýrský Hradec, Rakousko-Uhersko
Vojenská kariéra
Hodnost: polní zbrojmistr
Doba služby: 1822 - 1866
Sloužil: Rakouské císařství
Války: Druhá italská válka za nezávislost,
Prusko-rakouská válka
Bitvy: Bitva u Solferina,
Bitva u Hradce Králové

Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör (maďarsky lovag Benedek Lajos), v československé literatuře Ludvík Benedek (14. července 1804 Šoproň27. dubna 1881 Štýrský Hradec) byl rakouský vojevůdce maďarského původu. Velel rakouským vojskům v bitvě u Hradce Králové (někdy označované jako bitva u Sadové) dne 3. července 1866, ve které Rakousko prohrálo Prusko-rakouskou válku.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Byl synem lékaře pocházejícím z řad nižší uherské šlechty. Ve čtrnácti letech nastoupil na Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím úspěšném dokončení byl roku 1822 přidělen jako podporučík k 27. pěšímu pluku. V roce 1831 byl povýšen na nadporučíka a za čtyři roky poté na hejtmana. V tomto období začala jeho vojenská kariéra prudčeji růst. Majorem se stal roku 1840 a podplukovníkem už v roce 1843. V roce 1846 začaly nepokoje v Haliči, a Benedek dostal za úkol je potlačit. Za splnění tohoto úkolu si vysloužil hodnost plukovníka. Jako velitel 33. pěšího pluku se zapojil roku 1848 do války proti Piemontu. V letech 1848 až 1849 si vysloužil na italské frontě důvěru a proslulost, proto byl dne 3. 4. 1849 byl povýšen na generálmajora. V létě téhož roku byl převelen do Uher, kde se účastnil bojů u Rábu a Komárna. Byl několikrát zraněn, po posledním zranění byl přidělen polnímu maršálovi Radeckému jako šéf jeho štábu. Věhlasný vojevůdce si jej záhy oblíbil a Benedek se od něj mnohému naučil. Dodnes je považován za jeho žáka a nástupce (říkalo se mu "Radecký Druhý"). 26. října 1852 byl povýšen na polního podmaršálka. Po Radeckého penzionování se stal velmi schopným velitelem armádního sboru (asi 30 000 mužů). Jeho velkým okamžikem byla bitva u Solferina v roce 1859. Jako velitel záložního sboru musel přihlížet katastrofální bitvě, ale když byl povolán do boje, nechybělo moc, aby se mu podařilo výsledek bitvy zvrátit. Osobní úspěch z bitvy u Solferina jej rázem katapultoval do výšin. Stal se nejoblíbenějším vojákem v Říši a byl povýšen na polního zbrojmistra - druhou nejvyšší vojenskou hodnost. Na jaře roku 1866 byl jmenován velitelem celé severní armády (asi 220 000 mužů), která měla vytáhnout proti Prusům. Benedek nepřijal tento úkol s nadšením, neměl mnoho zkušeností s velením takhle velkého útvaru a také neznal české prostředí. K jeho silným stránkám nepatřilo vymýšlení složitých operací nad mapou. Benedek byl voják s pružným myšlením a rychlým rozhodováním, zvyklý velet s hřbetu koně. Nevhodná organizace rakouské armády a nedisciplinovaní velitelé sborů mu neslibovali velkou šanci na úspěch. Po prohrané Prusko-rakouské válce byl penzionován a neprávem označen za viníka katastrofy u Hradce Králové. Byl postaven před vojenský tribunál, díky zásahu císaře Františka Josefa I. byl však osvobozen[zdroj?] a penzionován. Musel však slíbit, že nebude o svém velení severní armádě nikdy mluvit. Stáhl se do ústraní a dožil ve Štýrském Hradci. Byl pohřben v civilním oděvu bez jakýchkoli vojenských poct.

Byl to odvážný a čestný voják, vzor správného důstojníka té doby. Patřil k nejlepším rakouským vojevůdcům 19. století, bohužel se nejvíce proslavil svou porážkou u Hradce Králové.

BenedekLitho.jpg

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Ludwig Benedek se prý setkal s Radeckým už v dětství. Velký vojevůdce se totiž léčil z válečného zranění u Benedekova otce a malému Ludwigovi vyprávěl své vojenské zážitky. Od té doby se Ludwig Benedek chtěl stát důstojníkem.
  • V některé literatuře se uvádí, že se Benedek stal velitelem severní armády, jenom proto, aby jižní armádě velel arcivévoda Albrecht Habsburský. S vítězstvím jižní armády nad Itálií se dopředu počítalo, a tak mělo být toto vítězství darované příslušníkovi panovnického rodu. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Přiřazení Benedeka a Albrechta k jejich armádám bylo výsledkem dlouhého a složitého jednání, z něhož vzešlo, že severní armádě bude velet ten lepší.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]