Kaktusovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Kaktusovité

Popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď: kaktusovité (Cactaceae)
Podčeledi

Kaktusovité (Cactaceae) je čeleď sukulentních, xerofytních bylin, které pocházejí ze Severní a Jižní Ameriky, ale člověk se zasloužil o jejich rozšíření i na další místa jako je středomoří či Afrika. Slovo kaktus pochází z řeckého Κακτος tj. kaktus, které označovalo druh bodláku.

Tato čeleď je rozšířena prakticky ve všech klimatických pásech. Pro kaktusy je typický výskyt v extrémních podmínkách, který zpravidla souvisí s nedostatkem vláhy. Přibližně 70 % kaktusovitých roste v polopouštích a stepích, na pouštích žije asi 25 % druhů, zbylých 5 % připadá na druhy vyskytující se v deštných pralesích. Jejich původní rozšíření sahá od Kanadsko - americké hranice, až po jižní část Argentiny, člověk pak kaktusy rozšířil po Středomoří a některých částech Afriky a Asie, kde postupem času zplaněly. Místo jejich nejvyšší výskytu bývá uváděno v Peru zhruba ve výšce 4500 metrů nad mořem. Málo známá je i skutečnost, že některé druhy kaktusovitých rostou epifyticky v korunách stromů.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Protože se jedná převážně o druhově velmi rozmanitou čeleď, je prakticky nemožné uvést nějaký popis. Většina druhů dorůstá velikosti mezi 8 – 15 centimetrů. Nejmenší rody (Rebutia) měří v dospělosti cca 5 mm, největší (Pachycereus) pak až 15 metrů.

Pro kaktusy jsou typické tzv. areoly což jsou zakrnělé postranní větévky, ve kterých jsou umístěny cévy a meristémy. Z areol vyrůstají postranní stonky, květy a odnože, dále se v areolách může vyskytovat plst, vata a chlupy, podle čehož se pak zpravidla rozlišují jednotlivé druhy.

Dalším znakem kaktusovitých jsou přeměněné listy - trny, ty však nejsou u všech druhů, protože některé druhy této čeledi vývojem přišly i o tyto poslední pozůstatky listů a mají holé stonky (např. rod Lophophora). Trny často slouží k ochraně před býložravci, ale výrazně omezují ztráty vody při fotosyntéze. U některých zástupců kaktusovitých (Opuntia) najdeme glochidie, což jsou chomáčky jemných trnů se zpětnými háčky.

Tělo kaktusu má typickou sukulentní stavbu: silná, vosková pokožka kutikula, zanořené průduchy, listy přeměněné v trny, kořenový systém, zdužnatělý stonek, který je schopen nahromadit a dlouhou dobu uchovat co největší množství vody. Stonková pletiva kaktusů mohou po deštivém období obsahovat až 85 % vody, v období sucha pak může obsah vody klesnout až na hranici 60 %. Voda je pak navíc vázána v buňkách a ne v mezibuněčném prostoru. K další úspoře vody dochází díky CAM cyklu a spočívá v rozdílném zpracování CO2.

S nutností dobře hospodařit s vodou souvisí další typický znak kaktusů a tím je přeměna listů na trny. Listy se vyskytují jen u nejstarších rodů kaktusů jako je např. Pereskiopsis, ale i ony jsou pouze počátkem vegetačního období.

Kořeny kaktusů jsou schopny velmi rychle čerpat vodu. V zásadě se u kaktusů objevují dva typy kořenového systému. Povrchový systém se vyskytuje u kaktusů žijící v místech, kde je voda čerpána především ze srážek, kořeny jsou pak mělce rozloženy na co největší ploše. Druhý typ kořenového systému se snaží využívat podzemní vody, proto kořeny sahají hluboko pod povrch. Kořenů kaktus využívá nejen k čerpání vody, ale i jako prostředku zabraňujícího vyrůstání dalších rostlin v bezprostředním okolí.

Typický kaktus si nevyrábí potravu v listech, ale v tenké zelené vnější vrstvě stonku. Když se kaktusy přizpůsobovaly suchým oblastem, přeměnila většina listy v trny, jinak by se z průduchů ztrácelo příliš vody. Všechny druhy se však úplně listů nezbavily. U některých druhů kaktusů listy opadají, když se vyvinou trny a u jiných dokonce listy zůstanou po celý život.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožování kaktusů je nejednotné, jedna část kaktusů se rozmnožuje pomocí řízkování, tzn. že po rozlámání rostliny na několik kusů, tyto kusy zakoření. Další skupina kaktusů se množí pomocí odnoží. Velká část kaktusů se umí rozmnožovat generativně. Květy jsou paprsčité, jejich spodní semeníky zrající v bobule. Ta má pak mnoho drobných semen a měkkým oplodím a šťavnatou dužinou. Další vlastnosti jako je barva, velikost, atp. jsou rodově velmi odlišné. Doba dozrávání se zpravidla pohybuje v rozmezí tří až čtyř měsíců. Existují však i kaktusy, jejichž plody dozrávají již během šesti týdnů a na druhé straně jsou rody kaktusů u nichž zrání trvá déle než 11 měsíců.

Šíření semen je u kaktusů poměrně rozmanité, nejčastější je samozřejmě šíření pomocí různých živočichů (ptáci, savci, hmyz). Při tomto šíření využívají kaktusy zpravidla strategii odolnosti semen vůči trávicímu traktu, ale jsou i případy, kdy se semena „přilepí“ na živočichy.

Méně obvyklým způsobem šíření semen, je prosté vysypání semen, která pak vítr roznese. Některé druhy kaktusů, rostoucí v záplavových oblastech, využívají k šíření vodu.

Moderní pěstování přineslo ještě nový způsob množení a tím je roubování.

Využití kaktusů[editovat | editovat zdroj]

Plody mnoha kaktusů mají osvěžující chuť, jsou šťavnaté a nakyslé. To vedlo k rozšíření pěstování některých druhů, nejvýznamnějším se stalo pěstování Opuntia ficus­indica a Opuntia amylacea, které se rozšířilo i mimo Ameriku. Se zemědělským pěstováním těchto kaktusů se lze setkat i ve Španělsku a Itálii. Z kaktusů se dělají především placky, marmelády, sirup a víno.

Někteří zástupci kaktusovitých obsahují značné množství halucinogenních látek.

Kaktusářství[editovat | editovat zdroj]

Kaktusy se pěstují nejen kvůli jejich využití v zemědělství, ale také jako pokojové rostliny.

Základy pěstování[editovat | editovat zdroj]

Úspěšné pěstovaní kaktusů vyžaduje dodržení dvou podmínek, jednak respektování období vegetace a období zimního klidu a zadruhé opatrnou zálivku. Následující pravidla jsou obecná pro většinu druhů. Speciální požadavky vyžadují většinou jen druhy pěstované kaktusáři. Odlišně se pěstují epifytické kaktusy.

Vegetační období[editovat | editovat zdroj]

je duben až říjen. Kaktusy musí být umístěny na místo s přímým slunečním svitem. Vyžadují obvykle nad 5 hodin oslunění denně. Při kratším oslunění se výběr prosperujících druhů zužuje. Rostou, na temeni jsou vidět přirůstající nové areoly s trny a mladá světlejší pokožka. Kaktusy mají být díky zálivce napité. Zálivka začíná v dubnu, vrcholí v květnu a červnu. V červenci, kdy jsou noční teploty vysoké, mají některé druhy letní období klidu (Rebutia, Lobivia a další). Na podzim se již zálivka omezuje. Během vegetace je možné 2x až 4x doplnit zálivku o hnojiva. Po každé zálivce musí následovat proschnutí celého objemu substrátu. Trvalá vlhkost kořenů, žádoucí pro nesukulentní rostliny, vede k hnilobě kořenů a zániku. Během déletrvajících dešťů se zálivka vynechává. Sukulenty snadno vydrží několik měsíců bez zálivky, zatímco jedna nevhodná zálivka může vést k jejich zániku. Zálivku je možné doplnit o rosení.

Přezimování[editovat | editovat zdroj]

v období nedostatečného slunečního svitu v listopadu až březnu jsou kaktusy v období klidu odpovídajícímu stagnaci v suchém období na nalezištích. Vyžadují umístění v suchu a chladu. Většině druhů vyhovuje teplota 8 – 12 °C. Světlo je vhodné, ale není nutné. Zásadně se nezalévají, vodu nevyužijí a vede k hnilobě kořenů a zániku rostliny. Taktéž vysoká vzdušná vlhkost je nebezpečná. Běžně sesycháním ztrácí třetinu objemu.

Přesazování[editovat | editovat zdroj]

Kaktusy se přesazují dle potřeby, občas doporučované každoroční přesazování není nutné a u větších sbírek ani proveditelné. Traduje se z dob, kdy neexistovaly účinné postřiky proti kořenovým škůdcům. Nejvhodnější období na přesazování je jaro. Substrát má obsahovat jednu až dvě třetiny hrubšího propraného písku nebo antuky, složení zbývající zeminy není příliš podstatné. Kaktusy v přírodě během suchého období ztrácejí vedlejší kořeny, proto při přesazování nemá smysl zachovávat kořenový bal. Většinou se starý substrát zcela odstraní, včetně vedlejších kořenů a hlavní kořeny se zkrátí na polovinu až třetinu. Ranky se nechají několik dní zaschnout. Sází se do suchého substrátu a zalévá se nejdříve týden po zasazení.

Hydroponie[editovat | editovat zdroj]

neboli štěrková kultura. Místo běžného substrátu s obsahem zeminy se používá anorganický inertní materiál, obvykle písek a antuka o zrnění 2 – 6 mm, proprané a zbavené prachu. Takový substrát je chemicky inertní, nemění složení, je vzdušný, omezuje vývin škůdců a plísní a kaktusy v něm dobře koření. Snadno se regeneruje, propláchnutím se vyplaví organické zbytky a soli, propařením zničí škůdci. Při přesazování pak není nutné shánět novou zeminu. Do zálivky se asi 4x ročně přidává plné hnojivo s obsahem stopových prvků.

Volná kultura[editovat | editovat zdroj]

znamená umístění během vegetace v květnu až září do venkovního prostředí, např. do předokenních truhlíků, na balkon, na zvýšené místo třeba stůl do zahrady. Kaktusy vystavené přímému slunečnímu záření, střídání teplot během dne a ranní rose mají mohutné trny, vybarvenou pokožku, jsou otužilé a dobře kvetou. Není vhodná pro mexické pouštní druhy jako je Aztekium, Ariocarpus, Astrophytum, Sclerocactus, které během vegetace vyžadují vysoké teploty.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Mnoho druhů vytváří odnože. Často je možné je lehce oddělit. Pevně přirostlé odnože je nutné v místě spojení odříznout, aby nedošlo k vytržení cévního svazku z mateční rostliny. Ranku je nutné nechat zaschnout, nesmí na ni přijít voda. Po zaschnutí se odnož zasadí a substrát se mírně zvlhčuje. Také je možné vyčkat na vytvoření zárodků kořenů bez zasazení na suchu a sázet až po jejich objevení.

Rozmnožování semeny vyžaduje především ochranu proti plísním a trpělivost. Substrát se sterilizuje přepařením, pěstební nádoby také nebo chemicky (peroxidem, lihem). Semena se očistí od zbytků pulpy a ošetřují se fungicidy. Drobná semena se do substrátu pouze zatlačují, nezasypávají se. Klíčí během 1 – 3 týdnů.

Rody[editovat | editovat zdroj]

Počet rodu čeledi kaktusovitých je podle různých taxonomů mezi 120 a 220. V taxonomii čeledi jsou tendence se snižování počtu rodů. K čeledi kaktusovitých patří např. rody:

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]