Stenocactus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Stenocactus

Stenocactus obvallatus
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rodopsida)
Řád: hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď: kaktusovité (Cactaceae)
Tribus: Cacteae
H.G.L.Reichenbach, 1832
Rod: Stenocactus
(K.Schumann) A.W.Hill, 1933
Druhy

Taxony viz text

Stenocactus je rod mexických kaktusů. Botanické jméno je odvozeno z řeckého adjektiva stenos (úzký), což je odkazem na tenká, úzká a početná žebra. Typovou rostlinou tohoto rodu je Stenocactus obvallatus.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Stenocactusy (dříve Echinofossulocactus - viz Systematika) jsou rostliny mající kulovité až krátce válcovité tělo s ostrohrannými tenkými, často zvlněnými a velmi početnými žebry a obvykle samostatně rostoucí. Mladé semenáčky mají většinou pouze bradavice, jsou bez žeber a trny, z nichž se silnější středové od tenkých okrajových zřetelně odlišují. U vzrostlých jedinců jsou areoly nepočetné, od sebe poměrně vzdálené a nesou vzpřímené nebo nahoru šavlovitě zakřivené, nikdy však hákovité trny. Trny a jejich počty jsou u jednotlivých druhů značně variabilní. Středové jsou zřetelně rozlišitelné od okrajových – vzhůru směřující velké a dýkovité, dolu směřující značně menší paprskovité. Okrajové většinou jemné jehlovité bílé, čiré až sklovité s proměnnou délkou a počtem. Někdy chybí zcela. Podle typových znaků květů a plodů je možno se domnívat na blízké příbuzenství Stenocactusů k rodu Ferocactus.

Květy[editovat | editovat zdroj]

Oboupohlavní květy vykvétají za letních dní. Jsou krátce trychtýřovité až zvonovité a vyrůstají z temene rostliny. Okvětní lístky jsou bílé až krémové, některé až růžovofialové s pestrými červenavým až fialově zbarveným středovým žíháním (někdy jen s hnědavými či fialovými středovými žilkami).

Plody[editovat | editovat zdroj]

Plody malé, obvykle kulovité a lehce šupinaté, světle zelené. Při zrání zaschnou a prudce se otevřou podélnou postranní puklinou. Semena jsou lesklá široce oválná, jasně černohnědá s vydutým povrchem a průměrem 1,4-1,5 mm.

Výskyt a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rostliny tohoto rodu jsou rozšířeny z převážné většiny v teritoriu státu Chihuahua a jejich stanovištěm bývají travnaté svahy a planiny ve středním a severním Mexiku, kde po letních srážkách stébla okolních trav pokrývají stonky kaktusů, tak že jsou dobře maskované a špatně objevitelné.

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

V kultuře se pěstují velmi snadno. Zeminu vyžadují propustnou a snášejí i humózní půdu. Prospívá jim slunečné a vzdušné stanoviště jakož i přistíněná místa, vždy však s dostatečnou zálivkou během letního období. Obzvláště volně pěstovaným rostlinám za těchto podmínek narůstají bohaté a mohutné trny. Chladné, světlé a suché přezimování při 5 – 8 st. C je základem úspěšného a opakovaného kvetení.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Názvosloví tohoto druhu bylo matoucí a sporné. Rod byl donedávna veden pod názvem Echinofossulocactus. Problém se správným začleněním začal již v roce 1841, kdy George Lawrence zařadil do vytvořeného rodu Echinofossulocactus 26 druhů, které byly neurčitého typu, mnohdy se jednalo pouze o formy a navíc nebyl zvolen žádný typový druh. Později bylo těchto 26 druhů překombinováno a přeřazeno k pěti různým rodům. Karl Moritz Schumann v roce 1898, zřejmě z neznalosti práce G. Lawrence vytvořil samostatný podrod Stenocactus, do kterého přiřadil některé druhy z tehdy velmi rozsáhlého rodu Echinocactus. Až později si Nathaniel lord Britton a Joseph Nelson Rose uvědomili vazby v Lawrencově seznamu druhů a přejmenovali roku 1922 rod na Echinofossulocactus s typovým druhem Echinofossulocactus coptonogonus, jelikož byl prvním v abecedním pořadí Lawrencovy práce. Samotné jméno Echinofossulocactus se mnohým zdálo moc dlouhé a proto navrhovali alternativy jako např. Brittonrosea či Efossus. V roce 1979 provedl revizi rodu Nigel Paul Taylor. Následně roku 1980 se David Richard Hunt ujal analýzy taxonomických problémů v rámci tohoto rodu a publikoval výsledky svých studií druhů. Právě on si uvědomil, že druh Echinocactus helophorus (dnes Echinocactus platyacanthus) splňuje nejlépe Lawrencovy charakteristiky a ustanovil ho tedy jako nový Lectotyp pro rod Echinofossulocactus, který byl předtím synonymem rodu Echinocactus. V roce 1982 navrhl W. Tjaden pro všechny tyto druhy zachování jména rodu Stenocactus, což Komise pro Spermatophyta v roce 1987 zamítla. Při zařazování druhů komise hlasovala v některých případech pro zařazení podle Huntovy klasifikace a uvolněné jméno rodu Stenocactus pak bylo použito pro druhy rostlin nesplňující typizaci podle D. Hunta. Také Mezinárodní organizace pro výzkum sukulentů (IOS) akceptovala nově rod Stenocactus a ICSG (International Cactaceae Systematics Group) se v současnosti rozhodla v rámci rodu uznat pouze 10 druhů, přičemž 3 (S.hastatus, S.rectispinus a S.sulfureus) byly označeny za nejisté.

Taxony[editovat | editovat zdroj]

Tento rod dnes zahrnuje jen omezenou skupinu severoamerických kaktusů, která je však často různě chápána, neboť zde v minulosti probíhaly časté diskuse ohledně zařazení druhů do tohoto rodu. Mnoho desítek publikovaných jmen však z velké části představuje sotva něco více než neobyčejně proměnlivé formy a lokální dílčí populace. Je to dáno i tím, že druhy rodu Stenocactus jsou velmi variabilní ve svých vegetativních charakteristikách a ty některé vědce vedou neustále k návrhům nových druhů. Níže jsou proto uvedeny všechny druhy vedené v tomto rodu a zařazené do databáze UNEP-WCMC:

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Brittonrosea, Spegazzini
  • Echinofossulocactus, (Lawrence) Britton&Rose
  • Efossus, Orcutt (orth. var.)
  • Surphureus (Dietr. 1845) Ytó, 1952

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stenocactus na německé Wikipedii.

Litaretura[editovat | editovat zdroj]

  • Urs Eggli, Das große Kakteen-Lexikon. Ulmer, Stuttgart 2005, ISBN 3-8001-4573-1.
  • David Hunt, CITES Cactaceae Checklist Second Edition. 1999, ISBN 1-900347-45-8.
  • Taylor N.P., A commentary on the genus Echinofossulocactus Lawr. (C. and S. Journal of GB Band 41, 1979)
  • Backeberg C., Die Cactaceae, Band1-6, Jena 1963
  • Backeberg C., Das Kakteenlexikon, Jena 1966
  • Haage W., Kakteen von Abiz Z, Neumann Vrlg. Leipzig, 1983
  • Rauh W., Kakteen an i.Standorten, Berlin-Hamburg, 1979
  • Říha J. a Šubík R., Encyklopedie kaktusů, Pha 1992
  • Říha J., Úvod do systematiky (Systémy čeledi Cactaceae), příl. AK, 1988

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]