Hoyosové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hoyosové
Rodový erb Hoyosů
ZeměŠpanělskoŠpanělsko Španělsko, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Titulyříšská hrabata
ZakladatelJuan Hoyos
Rok založení9. století
Současná hlavaErnst Maria Hoyos
Větve roduHoyos-Sprinzensteinové, Hoyos-Trauttmansdorffové
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hoyosové je jméno původně španělského, později rakouského šlechtického rodu. Rodina má původ v raně středověké historii Španělska, ve službách Habsburků přesídlili Hoyosové v 16. století do rakouských zemí. V roce 1547 získali titul svobodných pánů a ve dvou liniích obdrželi v letech 1628 a 1674 říšský hraběcí stav. Starší linie vymřela v roce 1718, mladší žije dodnes. Až do 20. století patřili Hoyosové k největším pozemkovým vlastníkům v Dolním Rakousku, kde jim patřilo přes 30 000 hektarů půdy a několik šlechtických sídel včetně paláců ve Vídni.[1] Řada členů rodu dosáhla vysokého postavení u dvora, v armádě nebo diplomacii. Již od 16. století se Hoyosové prostřednictvím sňatků spojovali se starou českou šlechtou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hrad Stixenstein (Stüchsenstein) v Rakousku, majetek rodu v 16.–20. století

Rod Hoyosů patří ke starým španělským rodinám, své jméno odvozují od názvu městečka El Hoyo de Pinares v Ávilské provincii v dnešním regionu Kastilie a León. Některé zdroje kladou jejich původ až k potomstvu vizigótského krále Chindaswintha. Jisté je, že již v raném středověku zastávali členové rodu vysoké úřady v Kastilském království. Juan de Hoyos (1481–1561) působil ve službách císaře Karla V., zastával funkce guvernéra v Terstu (1545–1558) a v hrabství Gradiška (1558–1561). Jeho syn Juan (Jan Křtitel) (1506–1579) sloužil od dětství u dvora arcvévody Ferdinanda a s ním v roce 1525 odešel do Rakouska. Rodině Hoyosů byl v roce 1545 potvrzen šlechtický stav pro Svatou říši a v roce 1547 byli povýšeni do stavu svobodných pánů. Jan Křtitel Hoyos získal v roce 1547 do zástavy panství Stixenstein (Stüchsenstein) v Dolním Rakousku, které později převzal jako dědičný majetek. Sňatkem s Juditou Ungnadovou se spříznil s rakouskou šlechtou a položil základy rodového bohatství až do 20. století. Jeho synové založili dvě hlavní rodové větve, starší a mladší.

Starší větev[editovat | editovat zdroj]

Erb starší linie rodu Hoyosů

Zakladatelem starší rodové linie byl Ludvík Gomez (1551–1600), který sloužil v armádě, byl též diplomatem, císařským komorníkem, od roku 1582 členem říšské dvorní rady a nakonec prezidentem dvorské komory (1595–1600). Z manželství s Marií Zuzanou Trautsonovou měl jediného syna, který byl pokračovatelem rodového vzestupu. Jan Baltazar (Hans Balthasar) (1583–1632), byl též prezidentem komory, dále zastával úřad zemského maršálka v Dolních Rakousích (1626–1632). V procesu pobělohorských konfiskací rozšířil rodový majetek v rakouských zemích o několik dalších panství a také nemovitosti ve Vídni.[2] V roce 1628 byl povýšen do říšského hraběcího stavu, téhož roku s císařským svolením založil fideikomis. Ze dvou manželství měl početné potomstvo, z nějž dcera Anna Kateřina (†1665) byla manželkou českého šlechtice a císařského polního maršála Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Pokračovatelem starší linie byl syn Jan Baltazar mladší (1626–1681), který byl císařským tajným radou, komořím a stejně jako otec zemským maršálkem v Dolních Rakousích (1679–1681). Posledním mužským potomkem starší větve byl jeho Jan Arnošt Ludvík (1669–1718), ženatý s Josefou Libštejnskou z Kolovrat. Po smrti Jana Arnošta přešel jeho majetek na mladší rodovou větev.

Mladší větev (Hoyos-Sprinzenstein)[editovat | editovat zdroj]

Jan Arnošt Hoyos (1779–1849), c. k. polní podmaršál, nejvyšší lovčí

Mladší rodovou linii založil Ferdinand Albrecht Hoyos (1553–1609), který byl komorníkem arcivévody Arnošta a později císařským tajným radou. V roce 1582 se oženil s Reginou z Lobkowicz (†1612), dcerou Jana V. z Lobkowicz a následně požádal o český inkolát, který získal v roce 1585 (Hoyosové později požádali o potvrzení českého inkolátu v roce 1730, fakticky ale v Čechách nikdy nesídlili). Ferdinandův pravnuk Leopold Karel (1651–1699) byl v roce 1674 povýšen do říšského hraběcího stavu a v roce 1682 mu byl hraběcí titul potvrzen pro dědičné země. Díky jeho manželce Marii Regině, rozené hraběnce Sprinzensteinové (1665–1704), získali Hoyosové další statky v Rakousku a jejich syn Filip Josef (1687–1762) převzal v roce 1718 navíc i majetek vymřelé starší rodové větve. Z následujících generací vynikl Jan Arnošt (1779–1849), který se uplatnil jako dobrovolník v armádě během napoleonských válek, později dosáhl hodnosti c. k. polního podmaršála, byl císařským nejvyšším lovčím a nositelem Řádu zlatého rouna. Na základě předdchozího dědictví po rodu Sprinzensteinů (panství Drosendorf) užíval od roku 1831 příjmení Hoyos-Sprinzenstein. Z jeho dcer se Karolína (1811–1875) provdala za generála Františka Lamberga (1791–1848), zavražděného v Budapešti během revoluce v Uhrách.

Arnošt Karel Hoyos (1830–1903) byl aktivním účastníkem veřejného života ve Vídni, kde mimo jiné nechal postavit nový rodový palác. Byl císařským tajným radou, komořím a jako držitel fideikomisu získal v roce 1861 dědičné členství v rakouské panské sněmovně. Stal se také rytířem Řádu zlatého rouna. S manželkou Eleonorou, rozenou Paarovou (1835–1913), měl početnou rodinu, dcery se provdaly za významné pozemkové vlastníky v Čechách (hrabě František Clam-Gallas, kníže Karel IV. ze Schwarzenbergu, hrabě Adolf z Valdštejna). Pokračovatelem rodu byl stejnojmenný syn Arnošt Karel (1856–1940), c. k. tajný rada, komoří a dědičný člen rakouské panské sněmovny. Po předčasném úmrtí manželky Marie Leontiny z rodu Larisch-Mönnichů (1862–1886) se věnoval cestování a fotografování, navštívil severní Ameriku, Grónsko, Indii, Mongolsko a Afriku. Jeho syn Rudolf (1884–1972) byl aktivní v politice, po první světové válce byl v Rakousku předsedou Státní rady a Spolkového sněmu. Po anšlusu Rakouska byl pronásledován a vězněn, zabavený majetek mu byl vrácen po roce 1945. Zemřel při dopravní nehodě v Hornu ve věku 86 let. Jeho syn Hans (Johann) (1923–2010) se angažoval ve veřejném životě v Rakousku, kde byl členem řady organizací, na svých statcích inicioval renovace několika rodových sídel. V rodném Hornu získal čestné občanství a v roce 1978 obdržel Řád zlatého rouna.

Arnoštův mladší bratr Ladislaus (1834–1901) působil od mládí v diplomacii, nakonec byl c. k. tajným radou a dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem ve Francii (1883–1894). S manželkou Františkou, rozenou Herbersteinovou (1850–1920), měl šest dětí, jejich potomstvo dnes žije v Mexiku. O generaci později v diplomatických službách vynikl vzdálený příbuzný Alexander (1876–1937), který byl jako ředitel kanceláře rakousko-uherského ministerstva zahraničí pověřen důležitými úkoly těsně před vypuknutím první světové války[3]. Arnoštův nejmladší bratr Maxmilián (1841–1883) byl ženatý s baronkou Terezií Wenckheimovou (1853–1941), která se po ovdovění podruhé provdala za rakouského ministra obchodu Gundakara Wurmbrand-Stuppacha. Terezie pocházela z uherské šlechtické rodiny a byla dědičkou panství Bélmegye v jižním Maďarsku. Její mladší syn Filip (1877–1942) jako předurčený dědic užíval od roku 1885 alianční jméno Hoyos-Wenckheim. S vlastnictvím statků v Uhrách bylo spojeno členství ve Sněmovně magnátů, Filip však přežil oba své syny, dcera Ilona se provdala za Karla Pálffyho (1900–1979), majitele Březnice.

Současným představitelem rodu je Arnošt Maria Hoyos (*1950). V politice je aktivní jeho synovec Douglas (*1990), který je poslancem rakouské Národní rady za liberální stranu NEOS.

Významní členové rodu[editovat | editovat zdroj]

  • Juan (1481–1561), guvernér v Terstu a Gradišce
  • Juan (Jan Křtitel) (1506–1579), císařský tajný rada, 1547 říšský svobodný pán
  • Jan Baltazar (1583–1632), císařský tajný rada, komoří, prezident dvorské komory, zemský maršálek v Dolních Rakousích, 1628 říšský hrabě
  • Jan Baltazar mladší (1626–1681), zemský maršálek v Dolních Rakousích
  • Jan Arnošt (1779–1849), rakouský generál, císařský nejvyšší lovčí, rytíř Řádu zlatého rouna
  • Arnošt Karel (1830–1903), dědičný člen Panské sněmovny, poslanec dolnorakouského zemského sněmu, rytíř Řádu zlatého rouna
  • Ladislaus (1834–1901), rakousko-uherský diplomat, velvyslanec ve Francii
  • Jiří (Georg) Hoyos (1842–1904), c. k. námořník. V roce 1869 přestoupil na protestantskou víru a morganaticky se oženil s Alicí (1851–1936), dcerou anglického podnikatele usazeného v Rakousku Roberta Whitheada (1823–1905). Poté se stal vlastníkem podílu Whiteheadova podniku, který vyráběl torpéda pro rakousko-uherské námořnictvo.[4]
  • Alexandr (1876–1937), rakousko-uherský diplomat
  • Markéta hraběnka z Hoyos (1871–1945), sestra Alexandra, vdaná za Herberta knížete z Bismarcku a stala se kněžnou z Bismarcku
  • Melanie hraběnka z Hoyos (1916–1947), dcera Alexandra, vdaná za svého bratrance Gottfrieda hraběte z Bismarck-Schönhausenu a stala se hraběnka z Bismarcku-Schönhausen
  • Marie Antoinetta hraběnka z Hoyos (1920–2004), vdaná za knížete Viléma Viktora Pruského (1919–1989), syna knížete Adalberta Pruského
  • Ladislas de Hoyos (1939–2011), francouzský novinář
  • Douglas Hoyos-Trauttmansdorff (* 1990), rakouský politik

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Přehled majetku rodu Hoyosů in: Schematismus und Statistik des Großgrundbesitzes in den Erzherzogtümern Nieder- und Oberösterreich und im Herzogtume Steiermark; Praha, 1908; s. 101–107 dostupné online
  2. ↑ KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2006; s. 358–359, 361–363 ISBN 80-210-4130-7
  3. ↑ KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; s. 52–53, 74 ISBN 978-80-86781-18-1
  4. ↑ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 456 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 21. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, díl XI.; Praha, 1897 (reprint 1998); s. 716–717 (heslo Hoyos) ISBN 80-7185-156-6
  • STARÝ, Marek: Cizozemci a spoluobyvatelé. Udělování českého obyvatelského práva v době předbělohorské; Praha, 2018; s. 361–364 ISBN 978-80-87284-67-4
  • Rodina Hoyosů in: Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser; Gotha, 1922; s. 439–444 dostupné online
  • Genealogisches Handbuch des Adels, Adelslexikon Band VI, Band 91 der Gesamtreihe, s. 389-390, C. A. Starke Verlag, Limburg (Lahn) 1987, ISSN|0435-2408.
  • Michael S. Habsburg-Lothringen: Die Familie Hoyos. Geschichte und Persönlichkeiten. In: Herbert Knittler (ed.): Adel im Wandel. Politik, Kultur, Konfession 1500–1700, Katalog der Niederösterreichischen Landesausstellung Rosenburg 1990. Wien 1990, ISBN 3-85460-019-4, s. 565–576.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hoyosové&oldid=23719638“