Hřib kovář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hřib kovář

Hřib kovář
Hřib kovář
Vědecká klasifikace
Říše: houby (Fungi)
Oddělení: houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: stopkovýtrusné (Basidiomycates)
Řád: hřibotvaré (Boletales)
Čeleď: hřibovité (Boletaceae)
Rod: hřib (Boletus)
Sekce: Erythropodes
Binomické jméno
Boletus luridiformis
Rostk., 1844

Hřib kovář (Boletus luridiformis Rostk. 1844)[1], je jedlá a velmi dobrá houba z čeledi hřibovitých. Patří do sekce Erythropodes (nově vyčleněna ze sekce Luridi) a řadí se mezi barevné a modrající hřiby.

Při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže. Ve starší literatuře bývá oproti stávajícímu úzu prohozen český název hřibu kováře s hřibem kolodějem.[2]

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

Klobouk je v mládí polokulovitě sklenutý, třeň vejčitý.
  • hřib rudonohý
  • hřib rudotřeňový[5]
  • modrák kovář
  • červené nohavice[3]

V České republice je dále znám pod lidovými názvy: cikán, červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek.[6] Na Šumavě-Zadovsku je nazýván hřibem červeným[7] (pozn. název hřib červený v obecném kontextu náleží jiné houbě z okruhu hřibu žlutomasého).

Mnohým houbařům se svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel jméno čarodějnice.[8]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

V druhé polovině 20. století byl hřib kovář ve většině publikací uváděn pod odborným (latinským) názvem Boletus erythropus, který pochází od mykologa Christiaana Hendrika Persoona z roku 1801. Teprve později bylo zjištěno, že původní Persoonův popis druhu Boletus erythropus neodpovídá hřibu kováři, takže jej autor musel vztahovat k jiné houbě. Rozdíl spočívá především ve faktu, že Boletus erythropus podle Persoonova popisu má červenou dužninu ve spodní části třeně, což pro kovář neplatí[1] (tento znak se vyskytuje např. u hřibu Quéletova, hřibu koloděje nebo hřibu Melzerova). Z tohoto důvodu je pro hřib kovář používán odborný název Boletus luridiformis zavedený mykologem F. W. G. Rostkoviusem. Tento název je sice novější (1844), ale plně odpovídá znakům hřibu kováře. S ohledem na původní Persoonův popis druhu Boletus erythropus je tento název dnes používán jako synonymum pro hřib Quéletův (Boletus queletii).

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Makroskopický[editovat | editovat zdroj]

Klobouk má v průměru 5 – 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý.

Třeň je skoro celý červený a nemá síťku.

Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i odbarvené variety, které mají oranžově či žlutě zbarvené póry.[8] Podrobnější přehled barevných variet je zahrnut v kapitole níže.

Třeň je zprvu vejčitý, pak soudkovitý až kyjovitý, 60 – 150 mm vysoký a 20 – 40 mm tlustý, skoro celý červený, pouze v horní části žlutý, uprostřed pak na žlutém podkladu červeně plstnatě tečkovaný, dole do olivova, s plstnatým světle žlutým podhoubím. Otlačením ihned modrá. Třeň nemá síťku.

Dužnina je pevná, v klobouku bledožlutá, ve třeni živě žlutá, na vzduchu modrá, později se odbarvuje do šeda. Modré zbarvení při vaření mizí. Má příjemnou vůni a mírnou chuť.

Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]

Výtrusy jsou 10 - 18 × 5 - 7 μm, vřetenovité, barvy olivově žluté.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Klobouk je tmavohnědý, za sucha sametový.

Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Starší literatura jej obvykle spojuje s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, ale jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou: smrk[1][6][9][10], řidčeji jedle[11], borovice[1][6], dub[1][6][9], buk[1][10] a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října.[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se v celé Evropě, na Kavkaze a na Malé Asii (tam i ve výši 1600 – 2000 m n. m.[11]).[3]

V rámci chráněných území České republiky byl hřib kovář popsán mimo jiné na následujících lokalitách:

Formy a variety[editovat | editovat zdroj]

Hřib kovář vytváří několik vzácnějších variet, které se liší vybarvením - i v důsledku ztráty některých pigmentů v povrchových vrstvách plodnice.[1]

Hřib kovář žlutý[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hřib žlutý.

Boletus luridiformis var. junquilleus (Quél.) Knudsen 1991. Oproti klasickému kováři zcela ztratil červené barvivo, takže jsou všechny povrchové části houby zbarveny v různě intenzivních odstínech žluté. Později se na klobouku mohou objevovat narezavělé skvrny. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy.[1]

Donedávna byl považovaný za samostatný druh - hřib žlutý (Boletus junquilleus (Quél.) Boud. 1906). Na základě současných poznatků je v novějších publikacích klasifikován jako xanthoidní varieta hřibu kováře. Otázka této problematiky ještě není definitivně uzavřena.[1]

Hřib kovář odbarvený[editovat | editovat zdroj]

Hřib kovář žlutý

Boletus luridiformis var. discolor (Quél.) Krieglst 1991. Plodnici chybějí některé pigmenty. Povrch klobouku je oproti klasickému kováři světlejší - žlutookrový, žlutý, později s oranžovým nebo rezavým nádechem na temeni. Póry jsou zbarvené světleji než u klasického kováře a po otevření klobouku vybledávají. Nejprve je barva červená až cihlová a poté rychle bledne do oranžové, červenožluté až žluté s červenavým nádechem. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy.[1]

Synonyma:

Hřib kovář neměnný[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hřib neměnný.

Boletus luridiformis var. immutatus Pegler et Hills 1996. Vizuálně totožný s klasickou formou hřibu kováře, oproti kterému se liší absencí modrání dužniny na řezu.

Hřib kovář červenohlavý[editovat | editovat zdroj]

Boletus luridiformis var. rubropileus (Dermek) Šutara 2009 syn. Boletus erythropus var. rubropileus Dermek 1984. Póry zůstávají červené nebo cihlové, ale povrch klobouku má růžové, červené nebo růžovofialové zbarvení.[1]

Hřib Melzerův[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hřib Melzerův.

Boletus melzeri Velen. 1922. Mykolog Josef Velenovský popsal na základě sběrů Václava Melzera z roku 1920 druh z okruhu hřibu kováře, který se liší zbarvením dužniny na řezu. Ta namísto modrání červená a následně se odbarvuje.[14]

Záměna[editovat | editovat zdroj]

  • hřib koloděj (Boletus luridus) - třeň kryje síťka, výskyt pod listnáči[1]
  • hřib kavkazský (Boletus caucasicus) - horní část třeně kryje síťka, výskyt pod listnáči[1]
  • hřib Quéletův (Boletus queletii) - horní část třeně i šupinky na třeni světlejší[1]
  • hřib kříšť (Boletus calopus) - světlý klobouk, žluté póry, hořká dužnina

Hřibu kováři je z běžných druhů nejvíce podobný hřib koloděj, který má obvykle světlejší klobouk, a hlavně nápadnou síťku na třeni. Vzdáleně podobný je hřib Quéletův, který má olivově hnědý, oranžově až cihlově červený klobouk, póry jsou také oranžové, na třeni má černohnědé zrnité šupinky a na bázi je karmínově červený. Roste v teplejších listnatých lesích a je jedlý.[2]

Záměna za hřib koloděj souvisí i s nejednotným pojetím názvů hřib kovář a hřib koloděj autory mykologických publikací v průběhu 20. století.[15]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Dužnina na řezu ihned modrá.

Běžná forma hřibu kováře není chráněna. Xanthoidní varieta hřib žlutý je vedena v Červeném seznamu hub České republiky jakožto kriticky ohrožený druh (CR).[16] Neměl by se proto sbírat pro kuchyňskou spotřebu.[1]

Toxicita[editovat | editovat zdroj]

V některé literatuře je proto tento hřib uváděn jako za syrova mírně jedovatý.[17] Obecně bývá doporučeno kvalitní tepelné zpracování (20 minut[15]). Zprávy o údajné jedovatosti pocházely od švýcarských, rakouských a německých houbařů.[11] Podle aktuálních poznatků se zdá, že případné trávící potíže po požití nedostatečně uvařených kovářů jsou způsobeny těžko stravitelnou strukturou této houby, nikoli přítomností jedu - ten totiž houba neobsahuje.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q ŠUTARA, Josef; MIKŠÍK, Michal; JANDA, Václav. Hřibovité houby. Praha : Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. Kapitola Hřib kovář, s. 148-155.  
  2. a b Hřib kovář na Biolibu
  3. a b c d DERMEK, Aurel; PILÁT, Albert. Poznávajme huby. Bratislava : Slovenská akadémia ved, 1974. ISBN 71-013-074. Kapitola Hríb zrnitohlúbikový, s. 160. (slovensky) 
  4. Index Fungorum [online]. Index Fungorum, [cit. 2012-12-11]. Dostupné online.  
  5. PILÁT, Albert. Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Praha : Brázda, 1951. 719 s. S. 60-61.  
  6. a b c d KOTLABA, František; ANTONÍN, Vladimír; POUZAR, Zdeněk, a kol. Houby, česká encyklopedie. Praha : Výběr, 2003. 448 s. ISBN 80-86196-71-2. Kapitola Lidová jména hub, s. 437.  
  7. JENKO, Miljutin. Kříšť. In SMOTLACHA, František. Časopis československých houbařů. Praha : Československá mykologická společnost, 1949. S. 93.
  8. a b GMINDER, Andreas; BÖHNINGOVÁ, Tanja. Houby. Praha : Euromedia Group, k.s, 2009. ISBN 978-80-242-2330-8. S. 21.  
  9. a b BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha : Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola Boletus luridiformis, s. 574.  
  10. a b HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Houby. Praha : Aventinum, 2005. 416 s. Kapitola Hřib kovář, s. 345.  
  11. a b c PILÁT, Albert. Naše houby. Ilustrace Otto Ušák. Praha : Brázda, 1952. 335 s. Kapitola Boletus erythropus.  
  12. Správa CHKO Český kras. Plán péče o Přírodní rezervaci Klapice na období 2011–2020 [online]. ochranaprirody.cz, 2010, [cit. 2012-10-25]. Dostupné online.  
  13. a b c DERMEK, Aurel; LIZOŇ, Pavel. Malý atlas húb. Bratislava : spn, 1980. 548 s. Kapitola Hríb zrnitohlúbikový odfarbený, s. 416. (slovensky) 
  14. VELENOVSKÝ, Josef. České houby. Praha : Česká botanická společnost, 1920. 950 s. Kapitola B. luridus, s. 707.  
  15. a b PAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav; VLASÁK, Josef. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. opravené vydání. vyd. České Budějovice : tiskárna Josef Posekaný, 2010. 819 s. Kapitola Hřib kovář, s. 726.  
  16. HOLEC, Jan; BERAN, Miroslav. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky [online]. Praha: Příroda, 2006. Dostupné online.  
  17. KOTLABA, František; PROCHÁZKA, František. Naše houby. Praha : Albatros, 1982. S. 294.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Josef a Marie Erhartovi: "Houbařský atlas", str. 5. Nakladatelství Finidr, Český Těšín. ISBN 80-86682-18-8
  • Ing. Tomáš PAPOUŠEK: "Velký fotoatlas hub z jižních Čech", str. 726. Tiskárna POSEKANÝ, České Budějovice, 2010. ISBN 978-80-254-5908-9 odkaz: [1]
  • Rudolf Novotný, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar: "Přehled československých hub", str. 342. Nakladatelství Academia, Praha, 1972.
  • Andreas Gminder, Tanja Böhningová: "Houby", str. 21. Euromedia Group, k.s, Praha, 2009. ISBN 978-80-242-2330-8
  • František Kotlaba, František Procházka: "Naše houby", str. 294. Nakladatelství Albatros, Praha, 1982

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Boletus erythropus ve Wikimedia Commons