František Václav Mareš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

František Václav Mareš (20. prosince 1922 Benešov3. prosince 1994 tamtéž) byl český jazykovědec, slavista, bohemista, makedonista, paleoslovenista, literární historik, etymolog, lexikograf, paleograf, textolog, publicista, editor staroslověnských a církevněslovanských literárních památek, vysokoškolský pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po válečné maturitě na gymnáziu v Benešově (1941) se vyučil drogistou,[1]v letech 19451948 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy bohemistiku a rusistiku, následující dva roky (19481950) působil v Praze-Žižkově jako gymnaziální profesor.[2]Doktorát filozofie získal na FF UK v roce 1950 (disertační práce o hláskosloví a lexiku Pražských hlaholských zlomků),[3]následně byl vědeckým pracovníkem Komise pro staroslověnský slovník ČAVU (19501952), [3]19521968 pak Slovanského ústavu ČSAV.[2]Souběžně po několik let vyučoval na FF UK, pražské Vysoké škole ruského jazyka a olomoucké Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Pracoval také v redakci časopisu Slavia, v autorském kolektivu Slovníku jazyka staroslověnského a v Československém komitétu slavistů.[2]

V roce 1956 mu z ideologických důvodů nebylo umožněno se habilitovat; mohl ale získat titul CSc.[2][3]Emigroval a v letech 19681993 byl profesorem slavistiky na Vídeňské univerzitě (1968 mimořádný, 1972 řádný, od 1993 emeritní).[4]Patřil k výrazným, mezinárodně uznávaným osobnostem slovanské filologie druhé poloviny 20. století, od roku 1972 se stal dopisujícím členem Rakouské akademie věd (1987–1992 předseda její Balkánské komise), řádného členství dosáhl v roce 1984. Členstvím jeho vědecké zásluhy dále ocenily akademie Makedonská, Chorvatská a Polská, pracoval v Mezinárodní komisi pro fonologii a ve dvou komisích při Mezinárodním komitétu slavistů (pro slovník církevní slovanštiny a textologicko-ediční). Po změně společenských poměrů v Československu stanul v čele vědecké rady Slovanského ústavu AV ČR v Praze (1992), v témže roce jej ČSAV vyznamenala zlatou medailí Josefa Dobrovského.[5][3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hlavním předmětem jeho badatelské a vědecké činnosti byly zejména oblasti srovnávací slovanské jazykovědy (s akcentem na fonologii, morfologii, etymologii a lexikální rovinu vývoje i současného stavu slovanských jazyků) a slovanské filologie v širokých kulturně historických evropských souvislostech. Ve svých výzkumech zaměřil svou pozornost prakticky na všechny slovanské jazyky, četnější studie věnoval češtině, horní a dolní lužické srbštině a makedonštině.[6].Pro svou lingvistickou i filologickou práci byl neobyčejně jazykově disponován, kromě slovinštiny[7] aktivně ovládal všechny slovanské jazyky, dále latinu, starou i novou řečtinu, angličtinu, němčinu a španělštinu.[4]

K jeho vekým filologickým tématům patřily staroslověnské a církevněslovanské písemnictví (již v době pražského pobytu úspěšně pracoval na přípravě hesel Slovníku jazyka staroslověnského, v závěru života se mj. podílel na výzkumu a vydávání slovanských rukopisů, objevených v roce 1975 na Sinaji).[8]S jeho paleoslovenistickými zájmy úzce souvisí např. i rozsáhlá a objevná studie o písni Hospodine, pomiluj ny,[9]zkoumání problematiky autorství slovanského překladu Besěd Řehoře Velikého,[10][11]chronologie vzniku slovanské verze tzv. Liturgie sv. Petra[12]i řada časopisecky publikovaných studií o cyrilometodějských otázkách, slovanské liturgii a k výsledkům výzkumů, do jaké míry i rozsahu pronikly prvky staroslověnské vzdělanosti Velké Moravy a přemyslovských Čech do jiných slovanských jazyků.

Bibliografie jeho vědeckých prací obsahuje přes 300 položek,[13]na sympoziích, kongresech, evropských i amerických univerzitách přednesl kolem 200 přednášek.[5]Je autorem vlastního tetrachotomického třídění slovanských jazyků (1980),[14]koncepce tzv. analytické fonologie (1970)[3]a první české mluvnice makedonštiny. V době svého vídeňského pobytu byl členem redakce Wiener Slavistisches Jahrbuch a autorského kolektivu Rječniku crkvenoslavenskogo jezika hrvatske redakce.[15]

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Die Entstehung des slavischen phonologischen Systems und seine Entwicklung bis zum Ende der Periode der slavischen Spracheinheit / Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty (původní český text vyšel v časopisu Slavia 25, 1956, německy Műnchen 1965; v angličtině Ann Arbor, 1965)
  • Konstantinovo kulturní dílo po 1100 letech (Praha, 1970)
  • Die Namen des Slavenapostels Methodius von Saloniki und seiner Gefährten im Verbrüderungsbuch des Reichnauer Klosters (Thessaloniki, 1971)
  • An Anthology of church Slavonic texts of western (Czech) origin (München, 1979)
  • Einführung in die slavischen Sprachen (Darmstadt, 1980,1991)
  • Pierwszy słowiański język literacki i początki piśmiennictwa słowiańskiego (Kraków, 1994)
  • Makedonská gramatika=Makedonska gramatika (Skopje, 1994, 1996)
  • Psalterii Sinaitici pars nova (monasterii s. Catharinae codex slav. 2/N) /Wien, 1997/
  • Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen (München, 1969; Frankfurt am Main, 1999)
  • Makedonsko–český slovník=Makedonsko–češki rečnik / Karel Hora : s gramatikou Františka Václava Mareše (Praha, 1999)
  • Diachronische Morphologie des Ur- und Frühslavischen (Frankfurt am Main, 2001)
  • Cyrilometodějská tradice a slavistika. (Praha, 2000)[16]
  • Slavica mediaevalia in memoriam Francisci Venceslai Mareš (Frankfurt am Main, 2006)
  • Komparativna fonologija i morfologija na makedonskiot jazik. Sinchronija i diachronija (Skopje, 2008)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 659.
  2. a b c d Český biografický slovník XX. století II, s. 333.
  3. a b c d e Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 411.
  4. a b Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 661.
  5. a b Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 662.
  6. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 665.
  7. BLÁHOVÁ, Emilie. Příběh českého a rakouského slavisty [online]. Akademický bulletin AV ČR. Dostupné online. (česky) 
  8. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 203–222.
  9. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 403–476.
  10. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 119–133, 368–402.
  11. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha : Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1881–1882.  
  12. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 166–196.
  13. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, s. 93.
  14. Cyrilometodějská tradice a slavistika, s. 664.
  15. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 412.
  16. KOUPIL, Ondřej. Silná kniha [online]. Souvislosti 3-4/2000. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha : Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 411-414.  
  • Encyklopedický slovník křesťanského Východu / Edward de Farrugia ; odpovědný redaktor českého vydání Pavel Ambros. Olomouc : Refugium Velehrad–Roma, 2010. ISBN 978-80-7412-019-0. 1039 s. S. 566.
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 300–301.  
  • MAREŠ, František Václav. Cyrilometodějská tradice a slavistika. Praha : Torst, 2000. 736 s. ISBN 80-7215-111-8.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 333.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]