Česká nová vlna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových scenáristů a režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století, jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Antonín Máša, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný, Jan Schmidt, Juraj Herz, Juraj Jakubisko, Štefan Uher, Ján Kadár, Elo Havetta a další, a pro jejich tehdejší díla.

Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černýabsurdní humor a obsazování neherců. Filmy se často věnují tématům jako milostné poblouznění mladých lidí či pokřivené morálky. Zachycují přirozenou lidskost, lidé mají dobré i špatné vlastnosti. Režiséři se nesnaží nic přikrášlovat a filmy obsahují nenaaranžované (i zdánlivě nenaaranžované) scény.

Za první dílo československé nové vlny bývá označován film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962.[1]

Okolnosti vzniku[editovat | editovat zdroj]

Společensky kritické a formálně originální filmy československé nové vlny mohly vzniknout díky vyspělé filmové škole, široké základně mladých filmařů studujících v 50. a 60. letech, liberalizaci socialistického režimu na začátku šedesátých let a pozdějšímu zrušení cenzury. Studenti a studentky FAMU měli přístup k filmům francouzské nové vlny a dalším originálním uměleckým filmům. Během několika let debutovalo několik výrazných autorských osobností.[1]

Žánrová různorodost[editovat | editovat zdroj]

Filmy československé nové vlny pokryly řadu rozdílných žánrů. Největší divácký ohlas měly v době uvedení hořké komedie; Hoří, má panenko i Ostře sledované vlaky vidělo v kinech přes milion diváků.[2]

V českém i slovenském filmu se s novou vlnou poprvé ve větší míře objevují podobenství, ať už zasazená do současnosti (Návrat ztraceného syna), do minulosti (Spalovač mrtvol) či zcela mimo reálný časoprostor (O slavnosti a hostech, Den sedmý, osmá noc).

Významnou součástí hnutí se staly i dokumenty inspirované cinema verité, jako byly Strop či Pytel blech Věry Chytilové.

Tvůrci byl přehodnocen žánr válečného filmu. Hrdinové i záporné postavy přestávali být jasně vyhranění, to se týká například snímku Kočár do Vídně; zároveň byly v tomto žánru uplatňovány postupy uměleckého filmu, jako je rozbourání času a prostoru v „pocitovém“ filmu Démanty noci. Silný emoční i symbolický náboj obsahuje i protiválečný snímek režiséra Karla Zemana Bláznova kronika z roku 1964, tematicky spadající do doby třicetileté války.

V roce 1964 přišel do kin první český filmový muzikál režiséra Ladislava Rychmana Starci na chmelu. O rok později ho následoval Roháčův a Svitáčkův snímek Kdyby tisíc klarinetů. V té době vznikla i další vynikající česká filmová hudební komedie režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky Limonádový Joe aneb Koňská opera.

Zánik nové vlny[editovat | editovat zdroj]

Hnutí skončilo nástupem normalizace počátkem 70. let. Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný a Ivan Passer opustili zemi. Ostatní, kteří zůstali, čelili masivní cenzuře nebo se přizpůsobili. Část filmů z 60. let byla zakázána a obnovené či úplné premiéry se dočkala až po změně režimu v roce 1989; byli to například Menzelovi Skřivánci na niti nebo Kachyňovo Ucho.

Fenomén „chcípáctví“ v českém filmu 90. let[editovat | editovat zdroj]

Po listopadu 1989 se v některých českých filmech znovu vyskytly tendence spojované s československou novou vlnou. Platí především o snímcích Mrtvej brouk, Indiánské léto, Návrat idiota, Láska shora nebo Divoké včely, jejichž tvůrci se opět zaměřili na outsidery a zmatenou dospívající mládež či na naturalistické a jízlivé zportrétování české společnosti. V některých filmových kritikách a teoretických textech se v této souvislosti hovoří o fenoménu „chcípáctví“ v českém filmu (expresivní termín bývá použit obdivně, kriticky i nezaujatě).[3][4] Ke vzniku nové české nové vlny s obdobným mezinárodním ohlasem a převratným způsobem filmového vyjadřování, jako měla ta v 60. letech, však nedošlo.

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

K filmovým dílům České nové vlny nejsou řazena některá další velmi pozoruhodná a dnes velmi ceněná díla české kinematografie 60. let 20. století, jedná se zejména o snímky režiséra Františka Vláčila (a scenáristů Vladimíra Körnera a Františka Pavlíčka) Marketa Lazarová a Údolí včel nebo o Vávrovu jemně romantickou a poetickou Romanci pro křídlovku natočenou podle stejnojmenné básně i filmového scénáře Františka Hrubína. Ani filmy Jana Švankmajera nejsou zařazovány mezi filmy české nové vlny, přestože lze vysledovat mnoho paralel s filmy typicky novovlnnými: Zahrada, O slavnosti a hostech, Byt apod.

Klíčová díla České nové vlny[editovat | editovat zdroj]

Refrence[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Luboš Ptáček, ed. (2000): Panorama českého filmu, ISBN 80-85839-54-7
  2. Václav Březina (1996): Lexikon českého filmu. ISBN 80-85933-09-8
  3. Jaromír Blažejovský versus Petra Hanáková: Právo na chcípáctví. Tamto, č. 1/1999
  4. http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=115139