Česká nová vlna
Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových scenáristů a režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století, jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Antonín Máša, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný, Jan Schmidt a další, a pro jejich tehdejší díla.
Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců. Filmy se často věnují tématům jako milostné pobláznění mladých lidí či pokřivené morálky. Zachycují přirozenou lidskost, lidé mají dobré i špatné vlastnosti. Režiséři se nesnaží nic přikrášlovat a filmy obsahují nenaaranžované (i zdánlivě nenaaranžované) scény.
Za první dílo československé nové vlny bývá označován film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962.[1]
Obsah |
Okolnosti vzniku [editovat]
Společensky kritické a formálně originální filmy československé nové vlny mohly vzniknout díky vyspělé filmové škole, široké základně mladých filmařů studujících v 50. a 60. letech, liberalizaci socialistického režimu na začátku šedesátých let a pozdějšímu zrušení cenzury. Studenti a studentky FAMU měli přístup k filmům francouzské nové vlny a dalším originálním uměleckým filmům. Během několika let debutovalo několik výrazných autorských osobností.[1]
Žánrová různorodost [editovat]
Filmy československé nové vlny pokryly řadu rozdílných žánrů. Největší divácký ohlas měly v době uvedení hořké komedie; Hoří, má panenko i Ostře sledované vlaky vidělo v kinech přes milion diváků.[2]
V českém i slovenském filmu se s novou vlnou poprvé ve větší míře objevují podobenství, ať už zasazená do současnosti (Návrat ztraceného syna), do minulosti (Spalovač mrtvol) či zcela mimo reálný časoprostor (O slavnosti a hostech, Den sedmý, osmá noc).
Významnou součástí hnutí se staly i dokumenty inspirované cinema verité, jako byly Strop či Pytel blech Věry Chytilové.
Tvůrci byl přehodnocen žánr válečného filmu. Hrdinové i záporné postavy přestávali být jasně vyhranění, to se týká například snímku Kočár do Vídně; zároveň byly v tomto žánru uplatňovány postupy uměleckého filmu, jako je rozbourání času a prostoru v „pocitovém“ filmu Démanty noci. Silný emoční i symbolický náboj obsahuje i protiválečný snímek režiséra Karla Zemana Bláznova kronika z roku 1964, tematicky spadající do doby třicetileté války.
V roce 1964 přišel do kin první český filmový muzikál režiséra Ladislava Rychmana Starci na chmelu. O rok později ho následoval Roháčův a Svitáčkův snímek Kdyby tisíc klarinetů. V té době vznikla i další vynikající česká filmová hudební komedie režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky Limonádový Joe aneb Koňská opera.
Zánik nové vlny [editovat]
Hnutí skončilo nástupem normalizace počátkem 70. let. Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný a Ivan Passer opustili zemi. Ostatní, kteří zůstali, čelili masivní cenzuře nebo se přizpůsobili. Část filmů z 60. let byla zakázána a obnovené či úplné premiéry se dočkala až po změně režimu v roce 1989; byly to například Menzelovi Skřivánci na niti nebo Kachyňovo Ucho.
Fenomén „chcípáctví“ v českém filmu 90. let [editovat]
Po listopadu 1989 se v některých českých filmech znovu vyskytly tendence spojované s československou novou vlnou. Platí především o snímcích Mrtvej brouk, Indiánské léto, Návrat idiota, Láska shora nebo Divoké včely, jejichž tvůrci se opět zaměřili na outsidery a zmatenou dospívající mládež či na naturalistické a jízlivé zportrétování české společnosti. V některých filmových kritikách a teoretických textech se v této souvislosti hovoří o fenoménu „chcípáctví“ v českém filmu (expresivní termín bývá použit obdivně, kriticky i nezaujatě).[3][4] Ke vzniku nové české nové vlny s obdobným mezinárodním ohlasem a převratným způsobem filmového vyjadřování, jako měla ta v 60. letech, však nedošlo.
Poznámka [editovat]
K filmovým dílům české nové vlny nejsou řazena některá další velmi pozoruhodná a dnes velmi ceněná díla české kinematografie 60. let 20. století, jedná se zejména o snímky režiséra Františka Vláčila (a scenáristů Vladimíra Körnera a Františka Pavlíčka) Marketa Lazarová a Údolí včel nebo o Vávrovu jemně romantickou a poetickou Romanci pro křídlovku natočenou podle stejnojmenné básně i filmového scénáře Františka Hrubína. Ani filmy Jana Švankmajera nejsou zařazovány mezi filmy české nové vlny, přestože lze vysledovat mnoho paralel s filmy typicky novovlnnými: Zahrada – O slavnosti a hostech, Byt – Postava k podpírání apod.
Klíčová díla České nové vlny [editovat]
- Černý Petr, režie Miloš Forman (1963)
- O něčem jiném, režie Věra Chytilová (1963)
- Démanty noci, režie Jan Němec (1964)
- Ostře sledované vlaky, režie Jiří Menzel (1966)
- Sedmikrásky, režie Věra Chytilová (1966)
- O slavnosti a hostech, režie Jan Němec (1966)
- Lásky jedné plavovlásky, režie Miloš Forman (1966)
- Hoří, má panenko, režie Miloš Forman (1968)
- Ecce homo Homolka, režie Jaroslav Papoušek (1969)
- Případ pro začínajícího kata, režie Pavel Juráček (1969)
Refrence [editovat]
- ↑ a b Luboš Ptáček, ed. (2000): Panorama českého filmu, ISBN 80-85839-54-7
- ↑ Václav Březina (1996): Lexikon českého filmu. ISBN 80-85933-09-8
- ↑ Jaromír Blažejovský versus Petra Hanáková: Právo na chcípáctví. Tamto, č. 1/1999
- ↑ http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=115139
