Wiehlův dům (Praha)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Wiehlův dům
Wiehlův dům
Wiehlův dům
Účel stavby

obchody, kanceláře, administrativa

Základní informace
Slohnovorenesance
ArchitektiAntonín Wiehl; autor fig. maleb Mikoláš Aleš, ornamentální výzdoba Josef Fanta
Výstavba1894–1896
Přestavbarekonstrukce po r. 1945
Současný majitelAkademie věd České republiky, využívá nakladatelství Academia
Poloha
AdresaVáclavské náměstí 792/34, Praha, ČeskoČesko Česko
UliceVáclavské náměstí a Vodičkova
Souřadnice50°4′55,02″ s. š., 14°25′33,16″ v. d.
Map
Další informace
Rejstříkové číslo památky39967/1-1138 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wiehlův dům je označení pro novorenesanční dům na Václavském náměstí čp. 792 situovaný na nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. Dům si pro svou potřebu v letech 1894–96 postavil podle vlastního projektu významný český architekt 19. století Antonín Wiehl. Autory maleb na fasádě jsou Mikoláš Aleš a Josef Fanta. Dům byl postaven na pozemku po demolici původního objektu, který Wiehl odkoupil v roce 1894. Wiehl dům na Václavském náměstí odkázal ve své závěti České akademii věd a umění[1] a podle přání Wiehla slouží od jeho smrti jako majetek Akademie věd České republiky potřebám nakladatelství Academia. Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Wiehlův dům je jako nárožní situován na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice.[3] Má čtyři patra, 4×11 okenních os, ozdobné střešní štíty a vikýře na sedlové střeše. Na hřebeni střechy je vížka s ochozem. Na průčelí do Vodičkovy ulice je portál. Omítky jsou většinou malované. Plastické prvky fasády jsou provedeny částečně ve štuku, částečně z pískovce. V krajní ose ve 2. a 4 patře arkýř spojený balkonem. V přízemí byly projektovány obchodní prostory, v 1. patře kavárna, v dalších patrech byty a kanceláře.[4] Wiehlův dům patří k nejvýpravnějším novorenesančních domům v Praze.[5]

Malby, sgrafita a jejich autoři[editovat | editovat zdroj]

Mikoláš Aleš – autor figurálních maleb

Plocha a tematická šíře malířské výzdoby nemá mezi domy v Praze postavenými na konci 19. století obdobu. Návrh výtvarné výzdoby fasády a témata maleb si zpracoval Wiehl sám.[6] Vycházel ze své koncepce „české“ renesance a určil plochy fasády pro výzdobu a její kompozici. Wiehl ve výzdobě domu ve stylu tzv. „mluvící architektury“ uplatnil svou sbírku průpovídek na historických stavbách. Vybral ty, které měl v oblibě jako nositele „vtipu, humoru, ironie, ale i moudrosti a morálky“.[7] Podobné průpovídky jsou i na jiných domech, které navrhoval. Například na strážním domku u hrobky rodiny Daubkovy v Litni je na lomenici instruktivní heslo „NAPRZED VZADU OCI MEG LEPSI GEST ZDRZ HO, NEZ CHYT HO“.[8][9] Malby pokrývají prakticky celé průčelí do náměstí a podstatnou plochu průčelí do Vodičkovy ulice. Malby nezasahují pouze výkladce v přízemí a část prvního patra. Autorem ornamentální výzdoby je Josef Fanta. Figurální výzdoba byla realizována podle návrhu Mikoláše Alše.[10] Malby na domě podle těchto návrhů provedli malíři Láďa Novák a A.Hofbauer, kterým asistovali František Urban a Vilém Trsek. Malířská výzdoba domu je velmi bohatá. Obsahuje ornamenty, kartuše, masky, hermovky, nádoby, florální dekor, ovocné festony, stuhy v českých národních barvách. Jsou zastoupeny nahé figury v typických michelangelovských pózách a děti s hudebními nástroji.

V posledním patře průčelí do Václavského náměstí jsou vymalovány mezi okny alegorie ctností, ve štítu ve Vodičkově ulici jsou vymalováni amorci, štíty a symboly Dne a Noci a pod korunní římsou masky Války a Míru. Ústřední motiv malířské výzdoby tvoří dva cykly ze života měšťana. Ten je v duchu dobového představy ctností zobrazen jako kupec, vzdělanec a obránce svého města. Mikoláš Aleš téma zpracoval malbami šesti figur v polích nik třetího patra. Pod nimi ve druhém patře jsou namalovány významné scény z měšťanského života, které doplňují pořekadla v kartuších nad horními postavami. Cyklus života má jako motto nápis „Život – pouť k Bohu“. První čtyři obrazy jsou (zleva doprava) vymalovány na fasádě Václavského náměstí a poslední dva (opět zleva doprava) jsou vymalovány na fasádě ve Vodičkově ulici.

  • Sudička s dítětem a nápisem „Baba přede, Bůh jen nitku vede“ je umístěna nad scénou křtu
  • student s nápisem „Strom, jak zroste, tak stojí“ je nad dítětem a učitelem, vybaveným glóbem, knihou, zbraněmi a koněm.
  • Polonahá dívka s jablkem s nápisem „Máš mne – nedbáš, ztratíš – poznáš“ a obraz snoubenců
Alšovy malby z Vodičkovy ulice. Měšťan obránce a Stařec s rodinou
  • Měšťan s nápisem „Nám dobře – vám zle“ a pod ním obchodník s účty, pomocníkem a chlapcem s lodičkou.
  • Na průčelí do Vodičkovy ulice je namalován rytíř s heslem „Neobráníš-li, nevyprosíš“ a k tomu scéna, jak král pasuje měšťana na rytíře
  • Obraz stařec v rodinném kruhu jako symbol naplněného života a nad ním Morana s mementem „Proti Mořeně není kořene“.

Fasáda Wiehlova domu obsahuje ve své malířské výzdobě tradiční renesanční motivy. Z české národní tradice jsou zastoupena jako komentáře k obrazům lidová pořekadla, výjevy z historie a slovanská mytologie (Morana). Obraz lidského života ukazuje jako dobový ideál aktivního a úspěšného měšťana.[7]

Historie domu[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl – architekt, stavebník a mecenáš

Wiehl v novém domě bydlel od roku 1896 a zde měl také svou kancelář jako architekt a stavitel. V domě měl uloženy své rozsáhlé umělecké sbírky, knihovnu a další starožitnosti. V posledních letech života po ukončení aktivní stavitelské práce se zde věnoval utřídění svých sbírek a práci na podkladech pro Komisi pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy[11] Připravoval i dokumenty pro svou závěť, podle které dům na Václavském náměstí odkázal České akademii věd a umění (kromě toho též své jmění na založení Národohospodářského ústavu, jehož návrh vypracoval.[1]V tomto domě také Wiehl zemřel. Jeho mecenášský záměr se naplnil a dům je od jeho smrti v majetku České akademii věd a umění a jejích právních nástupců: po roce 1918 České akademie věd a umění (ČAVU) Československé akademie věd Československé a po roce 1992 Akademie věd České republiky[12] V současné době je spravuje Středisko společných činností AV ČR, v. v. i.[13] Sídlí zde nakladatelství Akademie věd ČR Academia, které má v přízemí a v 1. patře reprezentativní knihkupectví odborné literatury.[14] Pro svou architektonickou hodnotu byl Wiehlův dům s účinností k 3. květnu 1958 prohlášen za kulturní památku a je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky s číslem rejstříku 39967/1-1138.[2]Ve dnech květnového povstání roku 1945 byl Wiehlův dům poškozen německým bombardováním Václavského náměstí a v 50. letech opraven.[15] Malby na fasádách domu byly opakovaně restaurovány.[16] Přízemí domu bylo upraveno v souvislosti s výstavbou podchodu na Václavském náměstí v letech 1967–1968, kdy v přízemí ve Vodičkově ulici bylo upraveno podloubí, ze kterého je dům schodištěm propojen s podchodem. Původní rustika přízemí (je viditelné její pokračování v 1. patře) byla nahrazena obklady z leštěného kamene. Následně v souvislosti se stavbou stanice Můstek trasy A pražského metra je dům tímto podchodem propojen se stanicí metra. Wiehlův dům je turistům a návštěvníkům Prahy prezentován jako významný turistický cíl.[17] Na přízemí průčelí Václavského náměstí je umístěna informační deska.[18][19]

V roce 2016 proběhla rozsáhlejší oprava domu (fasády, střechy, interiéry).

Wiehlův dům v kontextu Wiehlovy neorenesance[editovat | editovat zdroj]

Fasády staveb navržené Antonínem Wiehlem byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.[20] Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance. Wiehlův dům je desátým nájemním domem, který Wiehl v Praze navrhl. [21][22] Na jeho návrzích domů lze pozorovat dva směry: první směr jsou domy s výzdobou fasád tvořenou kombinaci režného zdiva, sgrafit a renesančních štítů (nebo lunetové římsy). Wiehlův dům patří do druhé skupiny, kde na celé fasádě dominuje malba a sgrafita.[23] Wiehl v projektu vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř Mikoláš Aleš, který s Wiehlem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě řady domů (např. Dům čp. 1682 Na Poříčí, Staroměstská vodárna). Vrcholem této spolupráce jsou bezesporu Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu. Ornamentální sgrafita, která se na pražských fasádách začala objevovat od 70. let zejména Wiehlovou zásluhou, architekt svěřil Josefu Fantovi.[24][25]Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..." [26][27]

Wiehlův odkaz[editovat | editovat zdroj]

Hrobka Antonína Wiehla v arkádách Vyšehradského hřbitova

Wiehl po sobě zanechal několik desítek novorenesančních staveb, z nichž naprostá většina byla prohlášena za kulturní památku.[28]Ovlivnil široký okruh mladších architektů.[29] (Název Wiehlův dům se užívá i pro dům, který si postavil v letech 1879–1880 podle Wiehlova návrhu jeho bratr Julius Wiehl ve Slaném).[30] a je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek[31][32][33][34][35]). Svému neokázalému vlastenectví zůstal věrný i ve své poslední vůli. Wiehl dům na Václavském náměstí odkázal ve své závěti České akademii věd a umění.[1]a podle přání Wiehla slouží od jeho smrti jako majetek Akademie věd České republiky potřebám nakladatelství Academia. Návštěvníkům nakladatelství a knihkupectví to v přízemí Wiehlova domu připomíná pamětní deska:

C. K. STAVEBNÍ RADA ARCHITEKT / ANTONÍN WIEHL / A JEHO MANŽELKA / MARIE WIEHLOVÁ / ROD. LUKÁŠOVÁ / VĚNOVALI TENTO DŮM / I OSTATNÍ SVÉ JMĚNÍ / ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE / FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY / SLOVESNOST A UMĚNÍ, / ABY Z NĚHO ZALOŽEN BYL / FOND ARCHITEKTA / ANT. WIEHLA A MANŽELKY / JEHO MARIE K POVZBUZOVÁNÍ / VĚDECKÝCH OBJEVŮ / A TECHNICKÝCH VYNÁLEZŮ.

Pamětní deska Wiehlova domu[36]

Stejně velkoryse obdaroval i další české instituce ve vědě, vzdělávání a umění.[37] Nápis na Wiehlově hrobce v arkádách Vyšehradského hřbitova věrně vystihuje význam a rozsah jeho podpory české vědy, vzdělávání a umění: ...maje na srdci čest a slávu svého národa i pokrok lidský určil milionové jmění své vědeckým a technickým vynálezům českým tedy neumřel, žije....

Galerie Wiehlův dům[editovat | editovat zdroj]

Celkové pohledy na Wiehlův dům[editovat | editovat zdroj]

  • Wiehlův dům
    Wiehlův dům
  • Pohled od Cafe Tramvaj
    Pohled od Cafe Tramvaj
  • Wiehlův dům diagonálně ze středu Václavského náměstí
    Wiehlův dům diagonálně ze středu Václavského náměstí
  • Wiehlův dům (Praha)
    Wiehlův dům (Praha)
  • Wiehlův dům z křižovatky Václavského nám. a Vodičkovy
    Wiehlův dům z křižovatky Václavského nám. a Vodičkovy

Detaily Wiehlova domu[editovat | editovat zdroj]

  • Wiehlův dům z Václavského náměstí
    Wiehlův dům z Václavského náměstí
  • Wiehlův dům
    Wiehlův dům
  • Detail nárožního rizalitu 2.-4. patra, lodžií na průčelí do Václavskéjo náměstí, Alšových fresek a bosáže
    Detail nárožního rizalitu 2.-4. patra, lodžií na průčelí do Václavskéjo náměstí, Alšových fresek a bosáže

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 7–11. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. ↑ a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ Dům architekta A. Wiehla na Václavském náměstí. první. vyd. Praha: Spolek architektů a inženýrů v království Českém, 1898 (1898 tisk). 3 s., 1 obr., 2 pl. s. Dostupné online. S. 1–3. Spolek architektů a inženýrů v království Českém. 
  4. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  5. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 45–48. Dostupné online.
  6. ↑ STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČR. Roč. X (1951), čís. 10–12, s. 368, 372. Wiehlův dům na Václavském náměstí. Výzdoba průčelí J. Fanta.. 
  7. ↑ a b VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  8. ↑ BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 23. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  9. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  10. ↑ SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. Roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null. 
  11. ↑ HERMAN,, František. Dějiny "Komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek" král. hlav. města Prahy. In HERAIN, Jan, et al. Zprávy komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy.. první. vyd. Svazek prvý. Praha : Tiskem "Politiky" závodu tiskařského a vydavatelského: nákladem vlastním, 1904. S. 46–57.  HERMAN,, František. Dějiny "Komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek" král. hlav. města Prahy. In HERAIN, Jan, et al. Zprávy komisse pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy.. první. vyd. Svazek prvý. Praha : Tiskem "Politiky" závodu tiskařského a vydavatelského: nákladem vlastním, 1904. S. 46. 
  12. ↑ In: POKORNÝ, Jiří; NOVOTNÝ, Jan. Česká akademie věd a umění 1891-1991 : sborník příspěvků k 100. výročí zahájení činnosti. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 1993. ISBN 80-85268-29-9.
  13. ↑ Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. [online]. Praha: Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. [cit. 2015-09-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-30. 
  14. ↑ Academia. Nakladatelství [online]. Praha: Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Nakladatelství Academia Vodičkova 40 Praha 1 [cit. 2015-09-29]. Dostupné online. 
  15. ↑ LÍBALOVÁ - KASALICKÁ, Jarmila. Výsledky práce při realizování obnovy novodobé architektury. Staletá Praha. Pražské památky období 1860-1960 a jejich ochrana. Roč. VII, (1975), s. 122. Wiehlův dům. ISSN null.  HEŘMAN, Petr. Obnova Václavského náměstí. Památky a příroda, Roč. č. , (1979), S. 5, 2. str. obálky. Roč. IV,, (1979), čís. 1, s. 5, 2. str. obálky. Wiehlův dům. ISSN 0139-9853. 
  16. ↑ Restaurování sgrafita - Wiehlův dům [online]. Praha: Magisterartis [cit. 2015-09-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-30. 
  17. ↑ Atlas Česka. Wiehlův dům [online]. Praha: [cit. 2015-09-30]. Dostupné online. 
  18. ↑ DŮM WIEHLŮV - Na domě čp.792 Václavské náměstí 34 Praha 1 Nové Město [online]. Praha: Pamětní desky v Praze [cit. 2015-09-29]. Dostupné online. 
  19. ↑ Podchod mezi Můstkem a Muzeem slaví již 40 let. Novinky.cz [online]. 2008-12-7 [cit. 2015-09-30]. Dostupné online. 
  20. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  21. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10–15. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  22. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28–29. Dostupné online.
  23. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  24. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  25. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  26. ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  27. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  28. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  29. ↑ DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  30. ↑ Město Slaný [online]. česky: Město Slaný [cit. 2015-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-16. (Slaný) 
  31. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 21934/2-582 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  32. ↑ POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, POCHE, Emanuel; et al. Umělecké památky Čech. 1. vyd. Sv. 3. Praha: Academia, 1980, s. 336.. S. 336.. 
  33. ↑ KUCHYŇKA, Zdeněk; PŘIBYL. Slaný. Praha: Enigma, 1995. 17 s. 
  34. ↑ PŘIBYL, Vladimír. Wiehlův dům. S. 16.. Slánská radnice [online]. [cit. 2015-10-02]. Roč. 6-2003, čís. 3, s. 16.. 
  35. ↑ Wiehlův dům (Slaný, Česko). Wiehlův dům (Slaný, Česko) [online]. Soubor jmen korporací - regionální památky. KLadno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, příspěvková organizace [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  36. ↑ Pamětní desky.WIEHL Antonín a manželka Marie - Praha 1, Nové Město, Vodičkova 792/40, Wiehlův dům, přízemí u schodiště [online]. Praha: Pamětní desky osobností uvnitř pražských objektů, 2013-05-23 [cit. 2015-10-09]. Dostupné online. 
  37. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 8. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Almanach České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa, 1891- 1918. Dostupné online. 
  • BENEŠOVÁ, Marie. Antonín Wiehl. Res musei pragensis. Roč. Roč. 6, č. , (1996), čís. 11, s. 13–15. Antonín Wiehl. 
  • BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura 1860-1960. Staletá Praha. Roč. VII, (1975), s. 52. Wiehlův dům. ISSN null. 
  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • Dům architekta A. Wiehla na Václavském náměstí. první. vyd. Praha: Spolek architektů a inženýrů v království Českém, 1898 (1898 tisk). 3 s., 1 obr., 2 pl. s. Dostupné online. S. 1–3. Spolek architektů a inženýrů v království Českém. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • HEŘMAN, Petr. Obnova Václavského náměstí. Památky a příroda, Roč. č. , (1979), S. 5, 2. str. obálky. Roč. IV. (1979), čís. 1, s. 5, 2. str. obálky. Wiehlův dům. ISSN 0139-9853. 
  • KLETENSKÝ, Aleš. Wiehlův dům. Fórum architektury a stavitelství, Č. 8–9, (1999), s. 43. Roč. 1999, čís. 8–9. 2 fotografie. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • KRÁL, Zdeněk. Sgrafita Mikoláše Alše. Fotografie 6 foto. Antique. Roč. 5, (1998), čís. 4, s. 34–35. Wiehlův dům. ISSN null. 
  • LÍBALOVÁ - KASALICKÁ, Jarmila. Výsledky práce při realizování obnovy novodobé architektury. Staletá Praha. Pražské památky období 1860-1960 a jejich ochrana. Roč. VII, (1975), s. 122. Wiehlův dům. ISSN null. 
  • MÍŠKOVÁ, Alena; FRANC, Martin; KOSTLÁN, Antonín (eds.). Bohemia docta. K historickým kořenům vědy v českých zemích. Praha : Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1809-0.
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • In: POKORNÝ, Jiří; NOVOTNÝ, Jan. Česká akademie věd a umění 1891-1991 : sborník příspěvků k 100. výročí zahájení činnosti. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 1993. ISBN 80-85268-29-9.
  • PŘIBYL, Vladimír. Wiehlův dům. S. 16.. Slánská radnice [online]. [cit. 2015-10-02]. Roč. 6-2003, čís. 3, s. 16.. 
  • STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČR. Roč. X (1951), čís. 10–12, s. 368, 372. Wiehlův dům na Václavském náměstí. Výzdoba průčelí J. Fanta.. 
  • SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. Roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null. 
  • B. Šeplavý, Česká akademie věd a umění. Praha 1950
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1066-1. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • Wiehlův dům (Slaný, Česko). Wiehlův dům (Slaný, Česko) [online]. Soubor jmen korporací - regionální památky. KLadno: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, příspěvková organizace [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  • ŽÁKOVEC, František. Tři přátelé z Umělecké besedy/Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi. Lumír. Roč. 1930, čís. LVI, s. 485. ISSN null. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wiehlův_dům_(Praha)&oldid=23379106“