Starožitnosti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Starožitnost)
Jump to navigation Jump to search
Starožitnosti: sklo a porcelán

Starožitnosti nebo antikvity (angl. antiques), někdy také mobiliář, jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů výtvarného umění, uměleckých řemesel, průmyslového designu nebo dějin techniky, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné. Obvykle bývají zhotoveny ručně, nebo vyrobené v manufakturách z přírodních materiálů, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let, vzhledem k rychlým změnám technologií a sortimentu výroby i módy se však tato hranice stále snižuje.

Obory[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích, stejně jako ve světovém sběratelství, se za starožitnosti považují:

  • obrazy a malované miniatury všech technik
  • sochy kamenné, kovové, dřevořezby i slonovina
  • slohový a lidový nábytek, doplňky interiéru
  • sklo, porcelán a keramika včetně archeologického materiálu
  • nádobí a příbory z drahých kovů, ale i z bronzu, mosazi či cínu
  • rituální náboženské předměty liturgické i kultovní
  • hodiny a hodinky
  • šperky, gemy, skleněná a kovová bižuterie
  • galanterie, šicí a kuřácké potřeby
  • mince, medaile, řády, vyznamenání, plakety a odznaky
  • oděvy, oděvní doplňky, klobouky a obuv
  • tkané textilie, výšivky, tapisérie a koberce
  • kresby a grafika
  • staré tisky, knihy a bibliofilie
  • staré řemeslnické, zemědělské i kuchyňské nářadí a náčiní
  • staré dopravní prostředky, stroje, přístroje a nástroje
  • osvětlovací tělesa
  • staré hudební nástroje
  • staré zbraně a výstroj
  • stará pouzdra a obaly

Sběratelství a obchod[editovat | editovat zdroj]

Obchod se starožitnostmi v Bambergu

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sběratelský zájem o starožitnosti se datuje do antiky. Velký rozvoj zaznamenal v období renesance jednak ve společnosti bohatých sběratelů a mecenášů na zámcích a v palácích, ale také v kruzích vzdělanců. Kabinety kuriozit a starožitností pokračovaly dále ve svém rozvoji v období baroka, a zejména v osvícenství. Během 19. století začaly vznikat vedle soukromých rovněž veřejná muzea a galerie, s rozšiřováním bezcenné průmyslové výroby obliba rukodělných starožitností stále rostla a s ní i jejich ceny. V obchodě se starožitnostmi se rozlišují předměty unikátní, nejvyšší („muzejní“ nebo „galerijní“) kvality, u nichž se kromě stylu, materiálu a technik cení také signatury či datace, dále starožitnosti s průměrnou uměleckou a historickou cenou, a konečně ostatní sběratelsky zajímavé předměty, jaké se často prodávají i ve vetešnictví nebo na bleším trhu.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

S nejlepšími starožitnostmi se obchoduje celostátně, mezistátně, zejména na veřejných aukcích. K nejvýznamnějím aukčním síním v České republice patří European Arts, Galerie Kodl, Vltavín, Brandl, Aukční dům Sýpka, Galerie Dolmen, 1.Art Consulting Brno-Prague, Aukční dům Zezula a další. V České republice mají své zastoupení také evropské aukční síně jako Dorotheum, Christie's nebo Sotheby's, které poskytují bezplatnou službu oceňování starožitností. Některá aukce probíhají pouze on-line, také něktará starožitnictví působí pouze na internetu, například e-starožitnosti.

Ceny[editovat | editovat zdroj]

Starožitníci jsou ke své profesi školeni v Rudolfinské akademii, odborné starožitnické škole se sídlem v Praze - Vysočanech. České starožitníky a jejich obchody sdružuje Asociace starožitníků [1], která sběratelům poskytuje bezplatnou poradnu a pořádá pravidelně dvakrát ročně Veletrhy starožitností Antique. Posudky a finanční ocenění vzácných starožitností formou písemného znaleckého posudku s úředním razítkem provádějí k tomu příslušní soudní znalci, sdružení při soudech podle místa bydliště[2].

Vývoz starožitností[editovat | editovat zdroj]

Vývoz cenných starožitností je ve většině zemí světa (včetně ČR) omezen a celními zákazy a předpisy. Starožitnosti, které se smějí vyvézt do zahraničí, musí být schváleny znaleckou institucí a opatřeny vývozním povolením s fotografií a razítkem. Vývozní povolení vydávají odborné národní instituce, jako Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav (generální ředitelství) v Praze 1, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Vojenský historistický ústav, Náprstkovo muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně aj. Tytéž předpisy se vztahují na archeologické nálezy.

Krádeže starožitností[editovat | editovat zdroj]

Sbírku starožitností by si majitel měl zdokumentovat, zabezpečit proti krádeži a pojistit. Krádeže starožitností v České republice nebo jejich nelegální prodej je třeba ihned nahlásit Polici České republiky [3]. Nezvěstné či uloupené starožitnosti lze také vyhledávat v registru ukradených starožitností[4].

Restaurování a konzervace[editovat | editovat zdroj]

Starožitné předměty se odborně restaurují (obnovují) nebo konzervují. Restaurování obrazů a soch podléhá předpisům, smějí je vykonávat pouze vysokoškolsky školení restaurátoři s licencí Ministerstva kultury ČR, jsou povinni provádět všestranný průzkum, fotografickou a textovou dokumentaci, předat ji majiteli díla a archivovat. Také pro všechny obory uměleckých řemesel jsou evidováni odborně školení restaurátoři. Každý restaurátor nebo konzervátor smí provádět práce pouze v tom oboru, pro který má vystavenu licenci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.asociace.com/
  2. jejich seznam viz http://portal.justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?h=1&q=znalci
  3. www.policie.cz/clanek/ukradene-starozitnosti.aspx
  4. www.registr-odcizenych-veci.cz/umeni-starozitnosti

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Časopisy[editovat | editovat zdroj]

  • Art & Antiques
  • Sběratelské noviny

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Hidde Halbertsma: Encyklopedie starožitností, Rebo, Čestlice 2000, ISBN 80-7234-121-9
  • Albert Jackson: Starožitnosti – ošetřování a opravy, Slovart, Bratislava 1994, ISBN 80-7145-090-1
  • Eva Medková, Andrea Bohmannová: Starožitný nábytek – údržba a opravy, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1985
  • Paul Alterbury: Encyklopedie starožitností. Bratislava 1994
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 1. díl, Rubico, Olomouc 1998, ISBN 80-85839-22-9
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 2. díl, Rubico, Olomouc 1999, ISBN 80-85839-32-6
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 3. díl, Rubico, Olomouc 1999, ISBN 80-85839-39-3
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – speciál, Rubico, Olomouc 2000, ISBN 80-85839-50-4
  • Zdeněk Knápek: Rukověť starožitníka a sběratele – 4. díl, Rubico, Olomouc 2001, ISBN 80-85839-53-9
  • Zdeněk Knápek, Alois Vláčil: Rukověť starožitníka a sběratele – 5. díl, Rubico, Olomouc 2002, ISBN 80-85839-78-4
  • Dana Stehlíková: Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Libri Praha 2003

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]