Władysław Sikorski

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Władysław Sikorski
Władysław Sikorski během druhé světové války
Władysław Sikorski během druhé světové války
Narození 20. květen 1881
Tuszów Narodowy
Úmrtí 4. červenec 1943 (62 let)
Gibraltar
Civilní činnost politik
Vojenská kariéra
Doba služby 19061943
Sloužil Flag of Austria-Hungary (1869-1918).svg Rakousko-Uhersko (do roku 1918)
Flag of Poland.svg Polsko (do roku 1943)
Složka Flag of Austria-Hungary (1869-1918).svg Landwehr (do roku 1914)
Flag of Austria-Hungary (1869-1918).svg Legiony Polskie (do roku 1918)
Flag of Poland (with coat of arms).svg Wojska Lądowe RP (do roku 1943)
Velel 5. armáda (1920)
3. armáda (19201921)
Války První světová válka
Polsko-ukrajinská válka
Rusko-polská válka
Druhá světová válka
Bitvy Bitva o Varšavu
Bitva o Lvov
Bitva na řece Němen
Invaze do Polska
Władysław Sikorski

Władysław Sikorski (20. května 1881 Tuszów Narodowy4. července 1943 Gibraltar) byl polský generál a předseda polské exilové vlády.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z učitelské rodiny, která žila v rakouské Haliči. Na studia se vydal do Lvova, kde se věnoval inženýrsví.[1]

V armádě[editovat | editovat zdroj]

Již před první světovou válkou se angažoval v několika organizacích, které usilovaly o polskou nezávislost. V roce 1909 se zapojil do vytváření "střeleckých" jednotek na Haliči. Během 1. světové války se orientoval na Rakousko-Uhersko. Sloužil v polských legiích a v Rusko-polské válce v polské armádě. Po vytvoření loutkového státu v roce 1916 zastával různé funkce v jeho armádě. Podobně jako Józef Piłsudski trval i gen. Sikorski na samostatnosti polských jednotek, proto byl v květnu 1918 rakousko-uherskými orgány zatčen a internován v Uhrách.[2]

Po vzniku samostatného Polska organizoval vojenské jednotky v Haliči proti Ukrajincům a ve Slezsku proti německým Freikorps. Hrál důležitou roli při bitvě u Varšavy.[2]

V politice[editovat | editovat zdroj]

Ve 2. polské republice zastával v letech 19221923 funkci ministerského předsedy, když vedl vládu po atentátu na prezidenta Gabriela Narutowicze. V kabinetu zastával rovněž post ministra vnitra. Pak se ale vrátil zpět do armády jako generální inspektor pěchoty.

V roce 1924 působil jako ministr vojenských záležitostí v druhé Grabského vládě. Zastával orientaci na spojenectví s Francií. V době sanace se nepřidal na žádnou stranu, měl neshody s Józefem Piłsudskim, který Sikorskému nedůvěřoval, a dalšími představiteli země a roku 1928 byl zbaven funkce. V následujících letech trávil čas převážně ve Francii, kde také psal a vydával většinu vojenských studií.

V roce 1936 se podílel na pokusu a sjednocení protisanační opozice v emigraci, tzv. fronta Morges. V roce 1939 se nakrátko vrátil do Polska a nabídl vládě své vojenské služby, když však nedostal odpověď, vrátil se zpět do Francie.[2]

Během druhé světové války se stal ministerským předsedou polské vlády v exilu a velitelem jejích vojsk namísto zkompromitované sanační garnitury. Vystupoval jako hlavní obhájce zájmů Polska na diplomatické úrovni. Po porážce Francie v roce 1940 se exilová vláda uchýlila do Londýna, zde Sikorski podepsal smlouvu o výstavbě polské armády ve Velké Británii. S československou vládou v exilu jednal o poválečné československo-polské konfederaci.[2]

I přes své protikomunistické postoje usiloval Sikorski o znovuobnovení polsko-sovětských diplomatických vztahů, které byly přerušeny po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov. V roce 1941 podepsal dohodu se SSSR o obnově diplomatických styků a později se Stalinem polsko-sovětský pakt o neútočetní a přátelství. Část ministrů exilové vlády ho za to obvinila ze zrady a zřeknutí se východní části předválečného území Polska. Zajímal se též o osud polských zajatců, které povraždil Sovětský svaz, mezi kterými byl i jeho bratr, generál Franciszek Sikorski. Po nálezu hrobů v Katyni požádal o vyšetření Červený kříž. Sovětský svaz na to hned reagoval přerušením diplomatických styků.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Zemřel v červenci 1943 za dosud nevyjasněných okolností při letecké nehodě, když se letoun, který jej přepravoval, zřítil při startu na letišti v Gibraltaru do moře. Havárii přežil jen pilot Eduard Prchal. Událost byla uzavřena jako nehoda, ale dodnes existují pochybnosti některých autorů, zdali nebyl jako překážka britsko-sovětského spojenectví záměrně odstraněn.

Sikorski je dnes v Polsku uznáván jako velký patriot. Jeho památku začal v roce 1981 vyzdvihovat Jaruzelského vojenský režim proti popularitě Piłsudského.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Regulamin Musztry Związku Strzeleckiego i elementarna taktyka piechoty (1911)
  • O polską politykę państwową. Umowy i deklaracje z okresu pełnienia urzędu prezesa Rady Ministrów 18 XII 1922 – 26 V 1923 (1923)
  • Podstawy organizacji naczelnych władz wojskowych w Polsce (1923)
  • Pomník generála Wladyslawa Sikorského na Gibraltaru, Europa Point
    O polską politykę państwową (1923)
  • Polesie jako węzeł strategiczny wschodniego frontu (1924)
  • Nad Wisłą i Wkrą. Studium do polsko-rosyjskiej wojny 1920 roku (1928)
  • La campagne polono-russe de 1920 (1928)
  • Polska i Francja w przeszłości i w dobie współczesnej (1931)
  • Przyszła wojna – jej możliwości i charakter oraz związane z nimi zagadnienia obrony kraju (1934, 2010)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. s. 474.
  2. a b c d e Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. s. 475.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • IRVING, David John Cawdell. Mord aus Staatsräson? : Churchill und Sikorski - eine tragische Allianz. Bern : Rütten und Loening, 1970. S. 257.  
  • Kisielewski, Tadeusz: A. Sikorski - spiknutí: na stopě vrahů polského generála. Brno 2009. ISBN 978-80-7217-589-5.
  • Korpalska, Walentyna: Władysław Eugeniusz Sikorski: biografia polityczna. Wrocław 1981.
  • Křen, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005.
  • Strumph-Wojtkiewicz, Stanisław: Generał Władysław Sikorski. Warszawa 1981.
  • Wapiński, Roman: Władysław Sikorski jako polityk. Warszawa 1983.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]