Vikev hrachovitá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxVikev hrachovitá
alternativní popis obrázku chybí
Vikev hrachovitá (Vicia pisiformis)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádbobotvaré (Fabales)
Čeleďbobovité (Fabaceae)
PodčeleďFaboideae
TribusFabeae
Rodvikev (Vicia)
Binomické jméno
Vicia pisiformis
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Listy a zárodky květenství
Květenství - pyskaté květy
Plodenství - lusky

Vikev hrachovitá (Vicia pisiformis) je vytrvalá, popínavá rostlina, jeden z asi dvaceti pěti druhů rodu vikev, které se vyskytují v české přírodě. V Česku je původní druh, jenž samovolně vyrůstá ve volné přírodě a není hospodářsky využíván, je však řazen k rostlinám ohroženým vymizením.[2][3][4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Je původní téměř v celé Evropě, vyjma Pyrenejského poloostrova, ostrovů Velké Británie a východní částí Skandinávie. Z Evropy její areál přesahuje na Severní Kavkaz a do západní Sibiře. V České republice roste pouze roztroušeně a většinou na teplejších místech, optimum výskytu je v kolinním stupni, řidčeji ve stupni planárním a jen málo v suprakolinním. Bylinou hojněji se vyskytující je pouze ve středních a severozápadních Čechách. V teplejších oblastech ojediněle roste až do nadmořské výšky 500 m n. m. (Pavlovské vrchy).[2][3][5]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vikev hrachovitá je hemikryprofyt, který vyrůstá na světlinách a po okrajích listnatých lesů, na pasekách, křovinatých stráních i různých nevyužívaných půdách na bazickém podkladu. Upřednostňuje slunná či jen mírně zastíněná stanoviště se sušší či mírně vlhkou, hlubší půdou. Je vzhledově poměrně proměnlivý, což se projevuje hlavně ve velikosti rostliny, počtu lístků v listech i květůkvětenství.

Tento druh má symbiotický vztah s některými půdními bakteriemi, které přebývají v hlízkách na kořenech a fixují vzdušný dusík. Část tohoto dusíku je využívána vlastní rostlinou a díl může posloužit jinými rostoucím v okolí. Kvete od konce května do srpna. Počet chromozomů 2n = 12, stupeň ploidie x = 2.[2][3][6][7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalá bylinalodyhou dlouhou 80 až 150 cm, která je plazivá nebo za přítomnosti podpory popínavá, opory se přidržuje úponky. Lodyha vyrůstající z tenkého kořene je hranatá, lysá, v horní části rozvětvená. Je střídavě porostlá složenými, sudozpeřenými listy s vřetenem zakončeným větveným úponkem, listy mají u báze 10 až 15 mm dlouhé, půlměsíčité palisty s jedním až třemi zuby. Listy jsou tvořené třemi až pěti páry protistojných, široce vejčitých či obsrdčitých lístků, 15 až 50 mm dlouhých a 10 až 35 mm širokých, lysých a sytě zelených, spodní pár je největší a kryje palisty. Horní lístky mají krátké řapíčky a spodní jsou k vřetenu přisedlé, všechny jsou u báze nenadále zúžené až okrouhlé, na vrcholu tupé nebo mělce vykrojené, po obvodě celistvé a jsou slabě kožovité.

Hroznovitá květenství s deseti až třiceti žlutobílými květy mají 6 až 14 cm dlouhé stopky, jež vyrůstají z úžlabí podpůrných listů a jsou od lodyhy odkloněné přibližně v pravém úhlu. Květy na 3 mm dlouhých stopkách jsou oboupohlavné a odstávají rovnovážně nebo jsou nicí. Zvonkovitý 3 až 5 mm dlouhý kalich s pěti nestejnými šídlovitými cípy, o mnoho kratšími než kališní trubka, je lysý, srostlolupenný, žlutozelený a u báze tmavší, téměř černý. Žlutobílá pyskatá koruna je 12 mm dlouhá, její pavéza je obsrdčitá, kratší křídla mají delší ouška a člunek je o málo kratší než křídla. Z koruny vystupuje deset dvoubratrých tyčinekprašníky, devět z nich je nitkami srostlých do trubky a jedna (horní) je volná. Trubka nitek je uzavřená, pouze na její bázi je na svrchní straně otvor pro přístup k nektariu u spodu semeníku, ve kterém bývá dvě až osm vajíček. Poněkud zmáčkla čnělka s kartáčkem chlupů nese bliznu. Květy jsou opylovány hmyzem, převážně čmeláky.

Plody jsou nepukavé, olivově zelené až zeleně hnědé, podlouhlé lusky 30 až 40 mm dlouhé a 8 až 10 mm široké. Lysé, neopadavé lusky bez přepážek nebo přihrádek se otvírají oběma švy a obsahují po třech či čtyřech semenech asi 5 mm velkých. Semeno je kulovité nebo stlačené, rezavě hnědé, sametově matné a jeho hilum (pupek) zabírá asi polovinu obvodu.[2][3][6][7][8][9][10]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Vikev hrachovitá se může rozmnožovat jak vegetativně, tak i pohlavně. Vegetativně pomoci hypogeogenního oddenku, zakořeněného podzemního stonku. Oddenek roste vodorovně pod zemí (v nodech má šupinovité listy) a po určité době vyroste nad zem jako olistěná květonosná lodyha, jenž po odkvětu usychá. Přežije pouze podzemní část, z níž zase rostou další vodorovně rostoucí oddenky.

Pohlavně se rozmnožuje pomoci semen která klíčí hypogeicky, dělohy semene zůstávají v půdě a nad zem vyroste první nadděložní článek epikotyl. Pro rychle vyklíčení je vhodné před vysetím namočit semena na 24 hodin do vlažné vody.[10][11]

Význam[editovat | editovat zdroj]

V minulosti se tato bylina pěstovala pro semena, která se vařila obdobně jako hrách či fazole. Semena obsahují lektiny, bílkoviny schopné likvidovat červené krvinky a proto se před požitím musí důkladně tepelně upravit, jinak způsobují chudokrevnost, tzv. fabismus. Domácímu skotu zelené rostliny příliš nechutnají, silážované požírá.

V současnosti se tato planě rostoucí rostlina nepěstuje a počty stanovišť kde vyrůstá se snižují. Pro záchranu před vymizením byla "Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky" z roku 2017 zařazena mezi ohrožené druhy (C3).[3][4][7][10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-23]
  2. a b c d CIBULKA, Radim. BOTANY.cz: Vikev hrachovitá [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 2012-09-29 [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. 
  3. a b c d e SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 4. Praha: Academia, 1995. 529 s. ISBN 80-200-0384-3. Kapitola Vicia pisiformis, s. 392–394. 
  4. a b GRULICH, Vít; CHOBOT, Karel. Červený seznam ohrožených druhů České republiky, cévnaté rostliny. S. 75–132. Příroda [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 2017 [cit. 2021-09-04]. Čís. 35, s. 75–132. Dostupné online. ISSN 1211-3603. (anglicky) 
  5. POWO: Vicia pisiformis [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2021 [cit. 2021-10-25]. Vicia+pisiformis Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b CHYTRÝ, Milan; PYŠEK, Petr; LEPŠ, Jan et al. PLADIAS: Vicia pisiformis [online]. Botanický ústav AV ČR, Masarykova univerzita v Brně, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, rev. 2014–2021 [cit. 2021-10-25]. %20pisiformis Dostupné online. 
  7. a b c BERTOVÁ, Lydia. Flóra Slovenska IV/4 [online]. VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, SK, 1988 [cit. 2021-10-25]. Kapitola Vicia pisiformis. (slovensky) 
  8. Vicia pisiformis [online]. Plantarium: open on-line atlas and key to plants and lichens of Russia and neighbouring countries, RU [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. (rusky) 
  9. Wilde planten: Vicia pisiformis [online]. Wilde planten in Nederland en België, NL [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  10. a b c Plants For a Future: Vicia pisiformis [online]. Plants For a Future, Dawlish, Devon, UK [cit. 2021-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. POLÍVKA, František. Názorná květena zemí koruny české: Vicia pisiformis [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1901 [cit. 2021-10-25]. S. 38. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]