Stubenberkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stubenberkové
Erb rodu Stubenberků
Erb rodu Stubenberků
země České královstvíČeské království České království
tituly svobodní páni, hrabata
zakladatel Vítek II.
rok založení kolem roku 1160
vymření po meči 1688

Stubenberkové (německy „von Stubenberg"), panský a hraběcí rod původem pravděpodobně z Kapfenbergu ve Štýrsku. Členové rodu byli dědicové uherských velmožů. Zastávali vysoké úřady jako zemští hejtmani, biskupové, dědiční stolníci a komoří.

Vzestup ve Štýrsku[editovat | editovat zdroj]

Prvním v rodině byl „Otto ze Stubenbergu“, který kolem roku 1160 postavil hrad Stubenberg. Jeho potomek Wulfing ze Stubenbergu (1259-1318) zúčastnil se v roce 1268 povstání štýrské šlechty proti Přemyslu Otakarovi II. (asi 1233-1278) , který jejich zemi obsadil. Vzpoura byla potlačena, Wulfing ze Stubenbergu byl po dobu 26 týdnů vězněn a jeho hrad Stubenberg byl Otakarovými vojsky dokonale zničen. Správním a sídelním místem byl po dlouhých čtyřech stoletích hrad Oberkapfenberg.

Otův druhý syn Oldřich bojoval na křížové výpravě u Damiette (v Egyptě), kde v roce 1218 padl. Dědeček Otto získal již při první křížové výpravě podíl a vzal si sestru Habsburskou jako válečnou kořist. Rodina také sehrála významnou roli při převzetí vlády Rudolfem Habsburským (1218-1291). Staré rodové dokumenty (od roku 1041) jsou v archivu města Štýrský Hradec.

V 16. století se linie rodu rozdělila na "Kapfenberger" a "Wurmberger", podle příslušnosti k náboženství. Wolfgang ze Stubenbergu († 1597) a jeho syn Jiří ze Stubenbergu († 1630) měl přesto úzké styky s dvorem na katolického arcivévodu Karla II. Štýrského (1540-1590) a jeho syna Ferdinand II. Štýrského (1578-1637) a rovněž na následníka trůnu Rudolfa II. Habsburského (1552-1612) a Matyáše Korvína (1443-1490), kterým zapůjčil hodně peněz.

V roce 1691 postavil Jiří ze Stubenbergu ve Štýrském Hradci, v ulici "Hans-Sachs-Gasse" palác Stubenbergů, který ve druhé světové válce byl těžce poškozený. Roku 1614 Jiří ze Stubenbergu převzal velmi zadluženého zetě Jiřího Kryštofa z Losensteinu. Schallaburg v Dolních Rakousích, od roku 1641 měl v držení Jan Vilém ze Stubenbergu (1619-1663) a v roce 1660 majetek prodal.

Nastoupením vlády císaře Ferdinand II. v roce 1619 zostřilo se pronásledování protestantů ve vnitřním Rakousku i Štýrsku. Roku 1628 bylo všem protestantským šlechticům ve Štýrsku zadrženo vlastnictví statků, pokud se nekonvertují na víru katolickou. Někteří členové rodiny Stubenberků přijali katolickou víru a převzali štýrské jmění po protestantech, kteří museli emigrovat. S přejímáním majetků se ale museli smluvně zavázat, že emigranty, jejich potomky nebo pozůstalé manželky v emigraci finančně zabezpečí. Tento stav vedl v dědičné rakouské zemi k velkému množství soudních sporů.

Zemští hejtmani[editovat | editovat zdroj]

Následující Stubenberkové sloužili císaři jaké zemští hejtmani:

  • 1418–1419 Jakub ze Stubenbergu
  • 1435–1450 Hans ze Stubenbergu
  • 1453–1470 Leutold ze Stubenbergu
  • 1687–1703 Jiří ze Stubenbergu

Stubenberkové v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Wolfgang ze Stubenberku získal v roce 1548 od Jana z Pernštejna (1487-1548) město a panství Nové Město nad Metují ve východních Čechách. Skromnější renesanční zámek, vybudovaný po požáru města Vojtěchem z Pernštejna, rozšířil a zvelebil. Roku 1568 byl Wolf ze Stubenbergu a jeho synové ustanoveni "na věčné časy" a nazýváni českou šlechtou. Majitelé panství Nové Město nad Metují:

Jiří ze Stubenberka mohl jako evangelík v roce 1600, tedy ještě před začátkem pronásledování protestantů, získat panství Kyšperk v Čechách. Po jeho vnucené emigraci v roce 1629 zůstal jen jediný vnuk Wolf Jiří z Losensteinu. To byl syn jeho jediné dcery Anny (+ 1624) se kterou se oženil katolík Pán z Losensteinu († 1622).

Stubenberkové z české linie v exilu[editovat | editovat zdroj]

Stubenberkové v exilu v Bavorsku[editovat | editovat zdroj]

V roce 1628 císař Ferdinand II, který byl také zemský kníže Štýrska, vydal dekret, kterým bylo všem protestantským šlechticům zabaveno vlastnictví v dědičné zemi. Buď konvertovali, nebo byli vyzváni k opuštění země. Někteří protestanti konvertovali a zůstali jako vlastníci statků ve Štýrsku, jiní opustili Štýrsko a usídlili se v Sasku (Pirně, Drážďanech), nebo ve svobodném říšském městě Norimberku a v Řezně.

Mezi emigranty byl jeden ve Štýrsku vážený protestant Jiří starší Pán na Kapfenbergu (* 1560). V roce 1629 opustil svou vlast a přesídlil s druhou manželkou Amálií z Lichtenštejna do Řezna, kde krátce na to v dubnu 1630 zemřel. Jeho náhrobní deska je v Řezně na hřbitově vyslanců v kostele Svaté Trojice s podivným epitafem Stubenberků. Na náhrobní desce je napsáno, že zemřel ve Vídni a do Řezna uložen Jan Vilém ze Stubenbergu a jeho syn Rudolf Vilém ze Stubenbergu, 1663 emigroval do Řezna, a vzpomíná i na manželky.

Jiřího pozůstalá manželka Amalia se přestěhovala do Norimberku, kde ještě žili další členové Wurmbergerské linie rodu Stubenberků. Tam se věnovala dobročinným účelům a zemřela v roce 1684. Další Stubenberkové, kteří v Norimberku žili:

  • Jiří Augustin ze Stubenbergu (1628–1691)
  • Jiří Zikmund ze Stubenbergu (1570–1632)
  • Otto Gall ze Stubenbergu (1631–1688).

Byli pohřbeni ve Stubenberské kryptě kostela svatého Bartoloměje.

Stubenberští biskupové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Preference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stubenberg (Adelsgeschlecht) na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Martin Bircher: Johann Wilhelm von Stubenberg und sein Freundeskreis. Walter de Gruyter & Co., Berlin 1968
  • Otto Hupp: Münchener Kalender 1904. Verlagsanstalt Buch u. Kunstdruckerei AG, München•Regensburg 1904.
  • J. Loserth: Geschichte des altsteirischen Herren- und Grafenhauses Stubenberg. 1911
  • Werner Wilhelm Schnabel: Österreichische Exulanten in oberdeutschen Reichsstädten. Zur Migration von Führungsschichten im 17. Jahrhundert. Schriftenreihe zur bayerischen Landesgeschichte, Bd. 101. München 1992.
  • Joachim Bahlcke u. a., Handbuch der historischen Stätten Böhmen und Mähren, Kröner-Verlag, Stuttgart 1998, ISBN 3-520-32901-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]