Války o rakouské dědictví

války o rakouské dědictví
Trvání	16. prosince 1740 - 18. února 1748
Místo	Střední Evropa; Severní Amerika; Indie
Výsledek	Cášský mír (1748)
Strany
Prusko Francie Španělsko Bavorsko Habsburská monarchie Spojené království Nizozemí Rusko
Ztráty
23 100 Prusů; 158 000 Francouzů; 3 000 Španělů 120 000 Rakušanů; 26 400 Britů; 14 630 Nizozemců; ; 7840 Sardinců
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Války o rakouské dědictví byly tři války svedené o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy, Pruskem, Bavorskem a Francií. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce a územní nároky pruského krále Fridricha II ve Slezsku. První dvě války vedené o Slezsko bývají nazývány slezské války, třetí válka je častěji nazývána sedmiletou válkou.

Během prvních dvou válek v letech 1740 - 1748 došlo k dvoustranným konfliktům, které bývají pojímány jako samostatné války - jednalo se o koloniální války Španělska s Velkou Británií, a Velké Británie s Francií, dále o švédsko-ruskou válku. Do kontextu těchto bojů bývá řazeno i jakobitské povstání ve Skotsku.

Pozadí a příčiny

Podrobnější informace naleznete v článku Příčiny válek o rakouské dědictví.

Císař Karel VI.

Během války o španělské dědictví uzavřel tehdejší císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví označovanou tradičně jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal totiž, že založí nové habsburské rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen.

Předčasná smrt Leopoldova syna Josefa I. roku 1711 způsobila nejen obrat ve válce o dědictví španělské, ale nutila posledního mužského příslušníka rodu Habsburků připravit řešení pro situaci, že by zemřel také bez dědice. 19. dubna 1713 byla vydána Pragmatická sankce, která v případě, že by Karlem VI. Habsburkové vymřeli, stanovovala následující pořadí dědiců: 1. dcery Karla VI., 2. dcery Josefa I., 3. dcery a poté sestry Leopolda I. a jejich potomstvo. Přestože se císař zasazoval o přijetí toho dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak sousedními panovníky a možnými nápadníky trůnu, vzápětí po jeho smrti 20. října 1740 byly nároky starší dcery a nové panovnice Marie Terezie zpochybněny.

Jejím cílem bylo udržení habsurské monarchie ve zděděné podobě, protože její nástupnická práva podle pragmatické sankce byla zpochybňována sousedy. Od českých zemí byla v těchto válkách oddělena většina Slezska a Kladsko, které připadly Prusku.

První slezská válka

Podrobnější informace naleznete v článku První slezská válka.

Marie Terezie

Vzápětí po smrti císaře Karla VI. napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.

Vojenské operace začaly v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Osmany a jejich organizace nebyla valná. Habsburské jednotky rychle ustoupily do Čech a na Moravu a pruské vítězství bylo završeno 10. dubna 1741 v bitvě u Molvic. Hrozba narušení mocenské rovnováhy v Evropě rozpadem podunajského soustátí vedla už v únoru 1741 ke sjednání protipruské koalice v Drážďanech. Jejími členy se stali Spojené království, Ruské impérium, Nizozemí a Sasko, které však koalici zase brzy opustilo. Ke spojencům Pruské království patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolské království, dále Švédsko a kolínský kurfiřt.

Císař Karel VII.

V létě 1741 vpadla do Horních Rakous a posléze do Čech spojená bavorsko-francouzská vojska. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 byl bavorský kurfiřt českými stavy provolán králem. Tento vývoj přiměl Sasko ke změně dosavadní koalice. Saskému kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, která měla být zároveň povýšena na království, a Dolní Rakousy. Karel Albrecht byl v lednu 1742 skutečně zvolen císařem Svaté říše římské a korunován svým bratrem kurfiřtem a arcibiskupem kolínským.

Touto dobou však už habsburské armády povolané narychlo z Uher a z Itálie vstupovaly do Mnichova, sídla nově korunovaného císaře. Ten požádal o pomoc svého pruského spojence Friedricha II., který vytáhl přímo proti Vídni. U Chotusic nedaleko Čáslavi porazil vojsko švagra Marie Terezie Karla Lotrinského. Svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko, protože nutně potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice na bavorské a italské frontě.

Příměří s Pruskem umožnilo habsburským armádám s přestávkami více než dvouletou okupaci Bavorska, rodové državy římského císaře Karla VII. Ten ironií osudu umírá právě 20. ledna 1745, kdy jeho jednotky opět vstupují do Mnichova. Vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., potom se svou sestřenicí Marií Terezií uzavřela mír a její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

Slezsko patřilo Habsburkům po vymření Piastovského rodu díky sankcím z 19. dubna 1713, které vytvořil císař Karel VI. Během císařovy doby existence byla sankce obecně potvrzena německými státy. S následujícím úmrtím císaře si však Prusko začalo klást na Slezsko nárok.

Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu přesvědčen zříci se smlouvy.

Rozsáhlá aliance podporovala nový pruský nárok na Slezsko. Prusko bylo podporováno Francií, Bavorskem, Švédskem a dalšími různými menšími evropskými silami. Sdílený cíl této aliance bylo zničení nebo přinejmenším oslabení Habsburské monarchie a vymanění dalších německých států z jejího dominantního vlivu. Habsburkové zjistili, že jsou podporováni Ruskem spolu s námořními mocnostmi, a to Holandskem a Británií/Hannoverskem. Po dvouměsíčním tažení pruské síly obsadily Slezsko, které patřilo české koruně a Habsburkům. V roce 1741 Prusko porazilo Rakousko v bitvě u Mollwitz (10. květen 1741) blízko Brzegu. Ve Vratislavském míru většina Slezska byla podstoupena Prusku a byla organizovaná do slezské provincie.

Jížní část Slezska (Opavsko avšak bez Hlučínska, které připadlo Prusku a Těšínsko) zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko a po roce 1849 rakouské Slezsko. Malé části polského Slezska (Osvětimsko, Zatorsko, Zywiec, Seveřsko) nebyly spojeny s touto válkou.

Vratislavský mír 1742

Slezsko po Vratislavském (Berlínském) míru 11. června 1742, jenž skončil první slezskou válku, bylo rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Polsko. Červená linie ukazuje historické hranice Slezska, které byly stabilní po 1000 let. Šedá oblast Slezska ukazuje významnější část Slezska získanou Pruskem na Rakousku. Žlutá barva ukazuje zbytek česko-rakouského Slezska. To území bylo nazýváno české Slezsko až do roku 1849, pak se jmenovalo rakouské Slezsko. Mapa ukazuje města Opava, Krnov a Těšín (Polský Těšín i Český Těšín tehdy ještě Těšín). Růžová oblast znázorňuje polské Slezsko, vévodství Osvětimské a Zatorské, později Bielsko-Biale.

Druhá slezská válka

Podrobnější informace naleznete v článku Druhá slezská válka.

Pruský král Fridrich II. Veliký

Po zvolení Františka Štěpána císařem a zneutralizování Bavorska vycítila Marie Terezie šanci na obnovení své vlády nad Slezskem. Porážka pruského panovníka Friedricha II. měla zároveň zabezpečit habsburskou hegemonii v Říši. V lednu 1745 byla ve Varšavě uzavřena protipruská koalice složená z Velké Británie, Habsburská monarchie, Nizozemska, Saska a Polska.

Útoku této koalice se snažil Friedrich II. předejít už 15. srpna 1744 vpádem do východních Čech, který měl oslabit rakouské jednotky. Protiofenziva spojených rakousko-saských vojsk následujícího roku skončila v rychlém sledu několika porážkami v bitvách u Hohenfriedbergu (dnes Dobromierz nedaleko Svídnice) a Kesselsdorfu v Sasku. Své úspěšné tažení završil pruský král obsazením Drážďan a kapitulací Saska. 25. prosince 1745 byl uzavřen Drážďanský mír , který potvrzoval jak pruskou držbu Slezska, tak císařský titul Františka Štěpána.

Habsburská monarchie ztratila většinu Slezska v bitvě u Mollwitz (dnešní Małujowice, Polsko), 20 km jihovývhodně od Breslau (dnešní Vratislav), ve které zvítězilo Prusko. Tou dobou bylo rakouské vojsko pod velením polního maršála Otta Ferdinanda von Abensberga a maršála Dauna a byl učiněn pokus o znovu ovládnutí Slezska. Pruská armáda byla pod velením krále Fridricha II. V Hohenfriedebergské bitvě (4. červenec 1744) se Sasko a Rakousko nebyly schopné navzájem podporovat a tím daly Prusům čas na nápravu jejich vlastních taktických vad a Prusko dobylo vítězství. Po pruském vítězství Fridrich nepronásledoval nepřátelské vojáky. Ve druhé Slezské válce došlo ještě ke dvěma bitvám. A to k Bitvě u Sooru (29. září 1745) a Kesselsdorfské bitvě; obě vyhrálo Prusko. Drážďanská smlouva z 25. prosince 1745 ukončila druhou slezskou válku mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem.

Sedmiletá válka

Podrobnější informace naleznete v článku Sedmiletá válka.

Sedmiletá válka (1756–1763) byla válka, do které se zapojila Velká Británie, Prusko a Hannoversko proti Francii, Rakousku, Rusku, Švédsku a Sasku. Později bylo do konfliktu vtaženo i Španělsko a Portugalsko a v Indii byla napadena neutrální nizozemská vojska. Boje probíhaly na několika kontinentech: v Evropě, Severní Americe a Asii. V Severní Americe se nazývala francouzsko-indiánská válka, která byla součást evropské sedmileté války. Rakousko se pokoušelo znovu získat Slezsko zpět, ale jejich spojenec Ruské impérium opustilo koalici a tak Prusko potvrdilo vítězství a Slezsko zůstalo Prusku.

Po druhé válce o rakouské dědictví, která skončila roku 1745 podepsáním drážďanského míru se Marie Terezie formálně vzdala nároků na Bavorsko a Slezsko. Nevzdala se však snahy získat Slezsko zpět; proto se začala připravovat na jeho znovuzískání. Její záměr vytušil Fridrich II. Veliký, který chtěl také posílit svoji moc. Spojil se proto s Velkou Británií; roku 1756 vpadl na území Saska a dále postupoval na území severních Čech. Byl však poražen Rakušany v bitvě u Kolína roku 1757.

V této době proti Fridrichovi vznikla koalice Francie a Ruska a válku mu dokonce vyhlásil i německý sněm. Fridrich II. Veliký porazil početně silnější rakouské vojsko v bitvě u Leuthen, dnešní Lutyně. Na jaře roku 1758 vpadl na území Habsburské monarchie, avšak po neúspěšném obléhání Olomouce a rozprášení zásobovacího konvoje v bitvě u Domašova byl vytlačen. Rakousku pomohli i jeho spojenci, Rusko a Francie, kteří napadli Východní Prusko a způsobili protivníkovi velké ztráty v bitvách u Zorndorfu a u Kunersdorfu. Spojenecká vojska poté vtrhla do samotného Pruska a dokonce obsadila i Berlín.

Poté se však poměr sil začal obracet. V Rusku po smrti carevny Alžběty na carský trůn nastoupil obdivovatel Fridricha Petr III. Rusko vzápětí opustilo protipruskou koalici a dokonce se přidalo dočasně na stranu Pruska. Sedmiletá válka skončila podpisem pařížského a hubertsburského míru roku 1763 poté, co se obě bojující strany vyčerpaly. Mírové smlouvy pouze potvrdily tehdejší stav v Evropě a dominantní postavení Velké Británie jakožto koloniální velmoci. V konečném důsledku Prusko neprohrálo a zachovalo si možnost uplatňovat svůj mocenský vliv v sousedních zemích. Naopak Rakousko se muselo definitivně vzdát Slezska.

Literatura

• BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan P. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740-1792. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4. 
• GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2003. 656 s. ISBN 80-7248-226-2. 
• MAUR, Eduard. 12. 5. 1743 - korunovace na usmířenou : Marie Terezie. Praha: Havran, 2003. 187 s. ISBN 80-86515-22-2. 
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
• STELLNER, František. Fridrich Veliký : cesta Pruska k velmocenskému postavení. Praha: Panevropa, 1998. 552 s. ISBN 80-85846-10-1. 
• VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha: Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-80-7277-448-7. 
• TAPIÉ, Victor Lucien. Marie Terezie a Evropa : od baroka k osvícenství. Praha: Mladá fronta, 1997. 398 s. ISBN 80-204-0616-6. 

Externí odkazy

• Článek Aleše Skřivana v Historickém obzoru