Wikipedista:NoJin/Pískoviště: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
Řádek 15: Řádek 15:
'''Ladislav Beneš''' (* 24. srpna 1883, Praha - 6. října 1956, Častolovice) byl český sochař a štukatér.
'''Ladislav Beneš''' (* 24. srpna 1883, Praha - 6. října 1956, Častolovice) byl český sochař a štukatér.
== Život ==
== Život ==
Ladislav Beneš pocházel z chudé rodiny malostranského ševce a dětství prožil v Nerudově ulici č. 238. Ladislavova sestra zemřela na tuberkulózu v době jeho dospívání. Jeho bratr později padl během I. světové války. Ve škole si Ladislavova kreslířského a modelářského nadání všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze.
Ladislav Beneš pocházel z chudé rodiny malostranského ševce a dětství prožil v Nerudově ulici č. 238. Ladislavova sestra zemřela na tuberkulózu v době jeho dospívání. Jeho bratr později padl během I. světové války. Ve škole si Ladislavova kreslířského a modelářského nadání všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na [[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|Uměleckoprůmyslovou školu]]. Zde studoval v letech 1897-1904 u profesorů [[Celda Klouček|Celdy Kloučka]] a [[Stanislav Sucharda|Stanislava Suchardy]]. Byl manuálně i technicky zručný a během studia si přivydělával jako štukatér. Po ukončení studia byl jedním z pravidelných návštěvníků legendární [[Kavárna Union|kavárny Union]].


⚫
Roku 1911 uspěl s portrétem své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pomník [[Jan Hus|Jana Husa]]. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]] se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.
[[Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze|Uměleckoprůmyslovou školu]] studoval v letech 1897-1904 u profesorů [[Celda Klouček|Celdy Kloučka]] a [[Stanislav Sucharda|Stanislava Suchardy]]. Byl manuálně i technicky zručný a během studia si přivydělával jako štukatér. Po ukončení studia byl jedním z pravidelných návštěvníků legendární [[Kavárna Union|kavárny Union]].


⚫
Po roce 1915 vyčerpal své dosavadní úspory a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražského kabaretu a tančírny [[Dům U Tří divých mužů|Montmartre]], kde mezi tanečnicemi nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.
⚫
Roku 1911 uspěl s portrétem své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do [[Umělecká beseda|Umělecké besedy]]. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pomník Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s [[Vratislav Hugo Brunner|V.H. Brunnerem]] a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.


⚫
Roku 1921 podnikl studijní cestu do [[Itálie]]. Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné veřejné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), opustil Prahu a odešel do [[Častolovice|Častolovic]], kde se usadil v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do [[Itálie]]. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]]. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.
⚫
Po roce 1915 své dosavadní úspory vyčerpal a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražské kavárny Montmartre, kde mezi tančícími ženami nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem [[Antonín Hudeček|Antonínem Hudečkem]] a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.


⚫
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve [[Mírov (hrad)|věznici Mírov]]. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v 6. října 1956 v [[Častolovice|Častolovicích]] a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>
⚫
Roku 1921 podnikl studijní cestu do Itálie. Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné veřejné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]]), opustil Prahu a odešel do Častolovic, kde se usadil v letním sídle svého přítele [[Antonín Hudeček|Antonína Hudečka]]. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav ''Zlínský salon''. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s [[Jednota umělců výtvarných|Jednotou umělců výtvarných]]. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.


⚫
Ladislava Beneše lze zařadit mezi nejvýznamnější české neoklasicistní sochaře. Jeho díla byla vystavována na členských výstavách [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]], Zlínských salonech, výstavách [[Jednota umělců výtvarných|JUV]], na samostatných výstavách v [[Muzeum východních Čech|Městském muzeu v Hradci Králové]] (1931, 1938), v [[Umělecká beseda|Alšově síni Umělecké besedy]] v Praze (1968)<ref name= Karkanová>Hana Karkanová, Biografický slovník, HU AV ČR</ref> a kromě toho v [[Kolín nad Rýnem|Kolíně nad Rýnem]], [[Záhřeb]]u, [[Bělehrad]]ě, [[Lublaň|Lublani]], [[Mnichov]]ě, [[Vídeň|Vídni]] a [[Paříž]]i.<ref>Jiří Václavík, 2016</ref> Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici [[Muzeum a galerie Orlických hor|Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou]].<ref>[https://www.kr-kralovehradecky.cz/assets/krajsky-urad/kultura/MGOH-2015.pdf Výroční zpráva Orlické galerie, 2015]</ref>
⚫
Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma ''Válka'', ''Jan Žižka'', návrhy na ''pomníky obětem války'', apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]], která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v Častolovicích 6. října 1956 a je pochován na tamním hřbitově.<ref>Jiří Václavík, 2010</ref>

⚫
Ladislava Beneše lze zařadit mezi nejvýznamnější české neoklasicistní sochaře. Jeho díla byla vystavována na členských výstavách SVU Mánes, Zlínských salonech, výstavách JUV, na samostatných výstavách v Městském muzeu v Hradci Králové (1931, 1938), v Alšově síni Umělecké besedy v Praze (1968)<ref name= Karkanová>Hana Karkanová, Biografický slovník, HU AV ČR</ref> a kromě toho v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni a Paříži.<ref>Jiří Václavík, 2016</ref> Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici [[Muzeum a galerie Orlických hor|Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou]].<ref>[https://www.kr-kralovehradecky.cz/assets/krajsky-urad/kultura/MGOH-2015.pdf Výroční zpráva Orlické galerie, 2015]</ref>
=== Ocenění ===
=== Ocenění ===
* 1923 ''Cena vítěze'' Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
* 1923 ''Cena vítěze'' Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
Řádek 34: Řádek 32:


== Dílo ==
== Dílo ==
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních budov, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]] s [[Jan Štursa|Janem Štursou]]. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], má blíže k monumentální plastice [[Auguste Rodin]]a, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902. Později ho zaujalo i dílo Antoina Bourdella a Aristida Maiolla, jejichž díla byla v Praze vystavena v letech 1909 a 1910.<ref name= Karkanová />
Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních staveb, jako je [[Spolkový dům Hlahol|budova pěveckého spolku Hlahol]] a [[Fantova budova Hlavního nádraží|budova Hlavního nádraží v Praze]]. Spolupracoval také na reliéfech [[Hlávkův most|Hlávkova mostu]] s [[Jan Štursa|Janem Štursou]]. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha [[Jan Hus|Mistra Jana Husa]] pro náměstí v [[Bohušovice nad Ohří|Bohušovicích]], má blíže k monumentální plastice [[Auguste Rodin]]a, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902. Později ho zaujalo i dílo [[Antoine Bourdelle|Antoina Bourdella]] a [[Aristide Maillol|Aristida Maiolla]], jejichž díla byla v Praze vystavena v letech 1909 a 1910.<ref name= Karkanová />


Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v [[Dům U Tří divých mužů|kavárně Montmartre]], vytvořil plastiky tanečnice a herečky ''Olgy V. Gzovské'', sochy ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.
Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (''Dívka'', 1912, ''Sv. Antonín'', 1912). Vlastním ''autoportrétem'' a portrétem svého přítele [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnera]] (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty [[Tavík František Šimon|Tavíka F. Šimona]] (1913) a [[Josef Mánes|Josefa Mánesa]] (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí ''Podobizna chlapce'' (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a ''Podobizna inženýra K.'' (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v [[Dům U Tří divých mužů|tančírně Montmartre]], vytvořil plastiky tanečnice a herečky ''Olgy V. Gzovské'', sochy ''Dívka a smrt'', ''Diana'' (1916), ''Somnambula'' (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem ''Smyslnost'' (1917), ''Ušlechtilost'' (1921), ''Tajemství'' (1923) a další.


Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha ''Slavia'' byla oceněna zlatou medailí na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži. Spolu se svým přítelem [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnerem]], který navrhl skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Úrazové pojišťovny (''Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu'') na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt [[Bohumil Hypšman]]. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují ''Práci'', ''Starobní pojištění'', ''Mateřství'' a ''Pojištění''. V letech 1928-1929 provedl dvě alegorické sochy pro budovu Krajského soudu v Ostravě.
Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha ''Slavia'' byla oceněna zlatou medailí na [[Mezinárodní výstava moderní uměleckoprůmyslové výroby|Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži]]. Spolu se svým přítelem [[Vratislav Hugo Brunner|V. H. Brunnerem]], který navrhl skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy ''Sociálního ústavu pro okresní nemocenskou pokladnu'' na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt [[Bohumil Hypšman]]. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují ''Práci'', ''Starobní pojištění'', ''Mateřství'' a ''Pojištění''. V letech 1928-1929 provedl dvě alegorické sochy pro budovu Krajského soudu v Ostravě.


Ve dvacátých letech vznikly sochy ''Poutník Kámaníta'' (podle románu básníka [[Karl Adolph Gjellerup|Karla Adolpha Gjellerupa]], ''Bohyně války'', ''Meditace'', ''Země'' (1926) a ''Matka země'' (1928). Jako bezprostřední odpověď na sochařovo vnitřní rozpoložení vznikly sochy ''Bivoj'', ''Ikaros'', ''Samson'', ''Magdaléna'' a ''Prométheus''. Pokračoval v sochařských zpracováních tanečních motivů podle Widmannové (''Klečící''), Ruth Saint - Denis (''Oheň'') a umění [[Tamara Platonovna Karsavinová|Tamary Karsaviny]].
Ve dvacátých letech vznikly sochy ''Poutník Kámaníta'' (podle románu básníka [[Karl Adolph Gjellerup|Karla Adolpha Gjellerupa]], ''Bohyně války'', ''Meditace'', ''Země'' (1926) a ''Matka země'' (1928). Jako bezprostřední odpověď na sochařovo vnitřní rozpoložení vznikly sochy ''Bivoj'', ''Ikaros'', ''Samson'', ''Magdaléna'' a ''Prométheus''. Pokračoval v sochařských zpracováních tanečních motivů podle Widmannové (''Klečící''), Ruth Saint - Denis (''Oheň'') a umění [[Tamara Platonovna Karsavinová|Tamary Karsaviny]].


Beneš vytvořil řadu návrhů pro významné pomníky, ale některé zakázky, jako Němcové ''Babička v Ratibořicích'', byly nakonec zadány mimo soutěž. V nejvýznamnější veřejné soutěži, kterou byla socha Jana Žižky z Trocnova, se nakonec umístil spolu s Karlem Dvořákem na 2. místě (první cenu porota nevyhlásila). Beneš ji obeslal celkem třikrát (1913, 1926, 1928) a když pak zakázku bez další soutěže přidělili Bohumilu Kafkovi, zklamaný sochař odešel z Prahy do Častolovic. Po dvouměsíčním pobytu v Itálii vytvořil na veřejnou zakázku sochu ''Primavera''. V dalších letech vznikly sochy ''Stařena'' (Chudoba), ''Myslitel'' (1934), ''Zrání'' (1934), ''Tanečnice'' (1934), ''Šebestián'' (1934). V Častolovicích navrhl sochu Bedřicha Smetany pro Pardubice, se kterou roku 1936 vyhrál veřejnou soutěž, ale před blížící se válkou již na realizaci pomníku nezbyl čas.
Beneš vytvořil řadu návrhů pro významné pomníky, ale některé zakázky, jako Němcové ''Babička v Ratibořicích'', byly nakonec zadány mimo soutěž. V nejvýznamnější veřejné soutěži, kterou byla socha [[Jan Žižka|Jana Žižky z Trocnova]], se nakonec umístil spolu s [[Karel Dvořák (sochař)|Karlem Dvořákem]] na 2. místě (první cenu porota nevyhlásila). Beneš soutěž obeslal celkem třikrát (1913, 1926, 1928) a když pak zakázku bez další soutěže přidělili [[Bohumil Kafka|Bohumilu Kafkovi]], zklamaný sochař odešel z Prahy do [[Častolovice|Častolovic]]. Po dvouměsíčním pobytu v Itálii vytvořil na veřejnou zakázku sochu ''Primavera''. V dalších letech vznikly sochy ''Stařena'' (Chudoba), ''Myslitel'' (1934), ''Zrání'' (1934), ''Tanečnice'' (1934), ''Šebestián'' (1934). V Častolovicích navrhl sochu [[Bedřich Smetana|Bedřicha Smetany]] pro [[Pardubice]], se kterou roku 1936 vyhrál veřejnou soutěž, ale před blížící se válkou již na realizaci pomníku nezbyl čas.


Za války se opakovaně vracel k soše Jana Žižky a tvořil komorní díla ''Lotova žena'' (1939 - 41), ''Válka'' (1942 - 45) a návrhy na pomníky obětem fašismu. Jeho plastika vojevůdce asyrského krále Nabukadnésara - Holoferna a portrét protektorátního prezidenta Emila Háchy byly použity po válce u soudu jako důkaz kolaborace a vedly k jeho odsouzení k sedmi letům žaláře. Ve vězení kreslil své spoluvězně a po propuštění už žádné veřejné zakázky nezískal a živil se pouze příležitostnými portréty lidí ze sousedství. Jeho poslední sochařskou prací, inspirovanou Jiráskovým románem Psohlavci, byl [[Jan Kozina]].
Za války se opakovaně vracel k soše [[Jan Žižka|Jana Žižky]] a tvořil komorní díla ''Lotova žena'' (1939 - 41), ''Válka'' (1942 - 45) a návrhy na pomníky obětem fašismu. Jeho plastika vojevůdce asyrského krále Nabukadnésara - Holoferna a portrét protektorátního prezidenta [[Emil Hácha|Emila Háchy]] byly použity po válce u soudu jako důkaz kolaborace a vedly k jeho odsouzení k sedmi letům žaláře. Ve vězení kreslil své spoluvězně a po propuštění už žádné veřejné zakázky nezískal a živil se pouze příležitostnými portréty lidí ze sousedství. Jeho poslední sochařskou prací, inspirovanou Jiráskovým románem Psohlavci, byl [[Jan Kozina]].
=== Známá díla (výběr) ===
=== Známá díla (výběr) ===
* ''pomník Mistra Jana Husa'' v Bohušovicích nad Ohří (1911)<ref>[https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-mistra-jana-husa-14938293 Památkový katalog: Pomník Mistra Jana Husa, Bohušovice nad Ohří]</ref>
* ''pomník Mistra Jana Husa'' v Bohušovicích nad Ohří (1911)<ref>[https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-mistra-jana-husa-14938293 Památkový katalog: Pomník Mistra Jana Husa, Bohušovice nad Ohří]</ref>

Verze z 11. 4. 2021, 15:32

Ladislav Beneš
Narození24. 8. 1883, Praha
Úmrtí6. 10. 1956, Častolovice
VzděláníUměleckoprůmyslová škola v Praze
Povolánísochař, štukatér
OceněníZlatá medaile za sochu Slavie, Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži 1925
Chybí svobodný obrázek.

Ladislav Beneš (* 24. srpna 1883, Praha - 6. října 1956, Častolovice) byl český sochař a štukatér.

Život

Ladislav Beneš pocházel z chudé rodiny malostranského ševce a dětství prožil v Nerudově ulici č. 238. Ladislavova sestra zemřela na tuberkulózu v době jeho dospívání. Jeho bratr později padl během I. světové války. Ve škole si Ladislavova kreslířského a modelářského nadání všiml učitel výtvarné výchovy, který ho nasměroval na Uměleckoprůmyslovou školu. Zde studoval v letech 1897-1904 u profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy. Byl manuálně i technicky zručný a během studia si přivydělával jako štukatér. Po ukončení studia byl jedním z pravidelných návštěvníků legendární kavárny Union.

Roku 1911 uspěl s portrétem své předčasně zesnulé sestry Aničky a byl přijat do Umělecké besedy. Ve stejném roce získal svou první veřejnou zakázku na pomník Jana Husa. Za získané peníze si pronajal ateliér v Čechově ulici v Praze a podnikl studijní cestu do Drážďan. Přátelil se s V.H. Brunnerem a roku 1912 ho portrétoval. Z Umělecké besedy přestoupil do SVU Mánes, který byl umělecky progresivnější. Jako člen SVU Mánes se účastnil výstav spolku v letech 1911 - 1934.

Po roce 1915 vyčerpal své dosavadní úspory a hledal únik před realitou a osaměním v bohémské společnosti. Byl vynikajícím tanečníkem a v té době se stal denním hostem pražského kabaretu a tančírny Montmartre, kde mezi tanečnicemi nacházel náměty pro svá díla. Roku 1916 byl povolán k 8. českému regimentu domobrany v Solnohradě. Zde se seznámil s malířem Antonínem Hudečkem a jeho tehdejší partnerkou, rakouskou pěvkyní Marianou Vorlovou (manželkou sochaře Jaroslava Vorla), do které se již tehdy zamiloval. Vorlová svým hudebním nadáním, zpěvem a zájmem o esoteriku, věštectví, indické a orientální nauky ovlivnila i pozdější Benešova díla.

Roku 1921 podnikl studijní cestu do Itálie. Ve dvacátých letech Ladislav Beneš získal některé významné veřejné zakázky a zúčastnil se soutěží na pražské pomníky. Roku 1930, po zklamání z výsledku soutěže na pomník Jana Žižky (socha byla nakonec bez soutěže zadána Bohumilu Kafkovi), opustil Prahu a odešel do Častolovic, kde se usadil v letním sídle svého přítele Antonína Hudečka. Zde se také oženil s Marií Vorlovou, která vychovávala dva syny, z nichž mladší Jiří byl nemanželským synem Antonína Hudečka. Roku 1931 Ladislav Beneš podnikl svou druhou studijní cestu do Itálie. V letech 1936 a 1937 se zúčastnil prvních dvou výstav Zlínský salon. Za války v letech 1940-1944 vystavoval s Jednotou umělců výtvarných. Beneš, zklamaný z neúspěchu ve veřejných zakázkách, snadno podlehl konspiračním teoriím o židovském spiknutí a v některých jeho kresbách se objevily antisemitské motivy.

Za druhé světové války se Benešova žena Marie stala správkyní šternberského zámku a zúčastnila se několika oficiálních akcí organizovaných protektorátní správou. Její prvorozený syn Jaroslav bojoval v německé armádě na východní frontě. Ladislav Beneš tvořil během války menší plastiky na téma Válka, Jan Žižka, návrhy na pomníky obětem války, apod. Vytvořil také portrétní bustu prezidenta Emila Háchy, která se po válce stala záminkou k procesu, ve kterém byl Beneš odsouzen jako zrádce k sedmi letům těžkého žaláře ve věznici Mírov. Vrátil se až roku 1952 s podlomeným zdravím a tuberkulózou. Jeho ateliér byl během doby jeho věznění několikrát vykraden a zmizela z něj umělecká díla i veškeré sochařské náčiní. Po zbytek života se živil příležitostnými zakázkami a žil v ústraní v nevytápěném zahradním ateliéru. Zemřel v 6. října 1956 v Častolovicích a je pochován na tamním hřbitově.[1]

Ladislava Beneše lze zařadit mezi nejvýznamnější české neoklasicistní sochaře. Jeho díla byla vystavována na členských výstavách SVU Mánes, Zlínských salonech, výstavách JUV, na samostatných výstavách v Městském muzeu v Hradci Králové (1931, 1938), v Alšově síni Umělecké besedy v Praze (1968)[2] a kromě toho v Kolíně nad Rýnem, Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Mnichově, Vídni a Paříži.[3] Restaurované sochy Ladislava Beneše jsou od roku 2015 vystaveny v expozici Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou.[4]

Ocenění

  • 1923 Cena vítěze Autoklubu Československé republiky, 1. cena v soutěži
  • 1925 Zlatá medaile za sochu Slavie, Mezinárodní výstava dekorativního umění v Paříži
  • 1928 pomník Jana Žižky pro Vítkov, 2. cena spolu s Karlem Dvořákem, 1. cena nebyla vyhlášena

Dílo

Ladislav Beneš se již během studií jako štukatér podílel na výzdobě významných pražských secesních staveb, jako je budova pěveckého spolku Hlahol a budova Hlavního nádraží v Praze. Spolupracoval také na reliéfech Hlávkova mostu s Janem Štursou. Jeho první samostatná veřejná zakázka po ukončení studia, pískovcová socha Mistra Jana Husa pro náměstí v Bohušovicích, má blíže k monumentální plastice Auguste Rodina, s jehož dílem se mohl seznámit na pražské výstavě roku 1902. Později ho zaujalo i dílo Antoina Bourdella a Aristida Maiolla, jejichž díla byla v Praze vystavena v letech 1909 a 1910.[2]

Roku 1912 byl krátce ovlivněn kubismem a vytvořil několik kubistických plastik (Dívka, 1912, Sv. Antonín, 1912). Vlastním autoportrétem a portrétem svého přítele V. H. Brunnera (1912) se vrátil k realistické modelaci. Vytvořil také portréty Tavíka F. Šimona (1913) a Josefa Mánesa (1915) jako součást návrhu pro jeho pomník v Praze. Na rozhraní mezi portrétem a idealizací stojí Podobizna chlapce (1917), ke které byl modelem nemanželský syn Antonína Hudečka Jiří a Podobizna inženýra K. (1921). V době, kdy se pohyboval mezi pražskou bohémou v tančírně Montmartre, vytvořil plastiky tanečnice a herečky Olgy V. Gzovské, sochy Dívka a smrt, Diana (1916), Somnambula (1916). Následovala řada alegorických soch s tématem Smyslnost (1917), Ušlechtilost (1921), Tajemství (1923) a další.

Ve dvacátých letech získal Ladislav Beneš několik významných veřejných zakázek a jeho socha Slavia byla oceněna zlatou medailí na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži. Spolu se svým přítelem V. H. Brunnerem, který navrhl skleněné vitráže, vytvořil monumentální vstup do budovy Sociálního ústavu pro okresní nemocenskou pokladnu na nábřeží Vltavy, kterou v letech 1924-1926 projektoval architekt Bohumil Hypšman. Benešovy alegorické sochy v nadživotní velikosti nad vchodem symbolizují Práci, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění. V letech 1928-1929 provedl dvě alegorické sochy pro budovu Krajského soudu v Ostravě.

Ve dvacátých letech vznikly sochy Poutník Kámaníta (podle románu básníka Karla Adolpha Gjellerupa, Bohyně války, Meditace, Země (1926) a Matka země (1928). Jako bezprostřední odpověď na sochařovo vnitřní rozpoložení vznikly sochy Bivoj, Ikaros, Samson, Magdaléna a Prométheus. Pokračoval v sochařských zpracováních tanečních motivů podle Widmannové (Klečící), Ruth Saint - Denis (Oheň) a umění Tamary Karsaviny.

Beneš vytvořil řadu návrhů pro významné pomníky, ale některé zakázky, jako Němcové Babička v Ratibořicích, byly nakonec zadány mimo soutěž. V nejvýznamnější veřejné soutěži, kterou byla socha Jana Žižky z Trocnova, se nakonec umístil spolu s Karlem Dvořákem na 2. místě (první cenu porota nevyhlásila). Beneš soutěž obeslal celkem třikrát (1913, 1926, 1928) a když pak zakázku bez další soutěže přidělili Bohumilu Kafkovi, zklamaný sochař odešel z Prahy do Častolovic. Po dvouměsíčním pobytu v Itálii vytvořil na veřejnou zakázku sochu Primavera. V dalších letech vznikly sochy Stařena (Chudoba), Myslitel (1934), Zrání (1934), Tanečnice (1934), Šebestián (1934). V Častolovicích navrhl sochu Bedřicha Smetany pro Pardubice, se kterou roku 1936 vyhrál veřejnou soutěž, ale před blížící se válkou již na realizaci pomníku nezbyl čas.

Za války se opakovaně vracel k soše Jana Žižky a tvořil komorní díla Lotova žena (1939 - 41), Válka (1942 - 45) a návrhy na pomníky obětem fašismu. Jeho plastika vojevůdce asyrského krále Nabukadnésara - Holoferna a portrét protektorátního prezidenta Emila Háchy byly použity po válce u soudu jako důkaz kolaborace a vedly k jeho odsouzení k sedmi letům žaláře. Ve vězení kreslil své spoluvězně a po propuštění už žádné veřejné zakázky nezískal a živil se pouze příležitostnými portréty lidí ze sousedství. Jeho poslední sochařskou prací, inspirovanou Jiráskovým románem Psohlavci, byl Jan Kozina.

Známá díla (výběr)

  • pomník Mistra Jana Husa v Bohušovicích nad Ohří (1911)[5]
  • Cena vítěze Autoklubu Československé republiky (1923)
  • Socha Slavie pro Banku Slavie v Praze (1925)
  • Ležící ženský akt (1925)[6]
  • Odpočívající ženský akt[7]
  • Čtyři alegorické sochy (Práce, Starobní pojištění, Mateřství a Pojištění ) (1924-1926), Sociální ústav pro okresní nemocenskou pokladnu (Úrazová pojišťovna), Lannova 2, Praha, Nové Město
  • Liktor a Justice-Spravedlnost (1928-1929), budova Krajského soudu, Moravská Ostrava[8]
  • busta Antonína Hudečka
  • pamětní deska humanistického badatele Antonína Truhláře, Lično
  • Pomník Mistra Jana Husa Bohušovice nad Ohří
    Pomník Mistra Jana Husa Bohušovice nad Ohří
  • Náhrobek malířů Antonína a Jiřího Hudečkových, Častolovice
    Náhrobek malířů Antonína a Jiřího Hudečkových, Častolovice
  • Liktor
    Liktor
  • Justice-Spravedlnost
    Justice-Spravedlnost

Účast v soutěžích (nerealizovaná díla)

  • Jezdecký pomník Jana Žižky pro Vítkov, 1928
  • pomník Josefa Mánesa
  • Československý dukát (čestné uznání)
  • pomník Boženy Němcové v Ratibořicích
  • pomník Bedřicha Smetany v Pardubicích (1936) v soutěži uspěl, ale pomník se do války nepodařilo realizovat

Reference

  1. ↑ Jiří Václavík, 2010
  2. ↑ a b Hana Karkanová, Biografický slovník, HU AV ČR
  3. ↑ Jiří Václavík, 2016
  4. ↑ Výroční zpráva Orlické galerie, 2015
  5. ↑ Památkový katalog: Pomník Mistra Jana Husa, Bohušovice nad Ohří
  6. ↑ 1. Art Consulting
  7. ↑ Odpočívající ženský akt, Galerie Sýpka
  8. ↑ Ladislav Beneš: Liktor a Justice-Spravedlnost, Ostravské sochy

Literatura

  • J. Baleka, Zapomínané sochařské dílo, in: Umění 15, 1967, s. 610

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:NoJin/Pískoviště&oldid=19701946“