Mírov (hrad)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mírov
Pohled od západu
Pohled od západu
Účel stavby

původně hrad a pevnost, nyní věznice

Základní informace
Sloh gotický, barokní
Výstavba 13. století
Přestavba 2. polovina 17. století
Současný majitel Česká republika
Poloha
Adresa Mírov, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Mírov
Mírov
Další informace
Rejstříkové číslo památky 36617/8-1028 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mírov je hrad, který se nalézá na skalnatém ostrohu nad stejnojmennou obcí Mírov 5 km severozápadně od Mohelnice. Své jméno dala obec s hradem i lesnaté vrchovině (Mírovská), jíž je obklopena, a která je podcelkem Zábřežské vrchoviny. Hrad dnes slouží jako věznice. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Hrad Mírov patřící k nejstarším[zdroj?] na Moravě byl vybudován nejpozději v letech 12581266 a původně asi vznikl jako biskupský lovecký hrad, kdy jej olomoučtí biskupové používali jako sídlo při lovech nebo jako útočiště před morem a válkami. Některé prameny kladou dobu vzniku na počátek 13. století s odůvodněním na české jméno hradu. Jiné z pramenů pak jako zakladatele uvádí olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (12451281). První nesporná zpráva o hradu pochází z roku 1266, kdy již byl v držení olomouckého biskupství.

Hrad do husitských válek[editovat | editovat zdroj]

Jeho význam a důležitost podstatně vzrostl po roce 1320, kdy správa rozsáhlých biskupských majetků v tomto regionu přešla z Mohelnice na Mírov. Tehdy bylo započato s rozsáhlou přestavbou a podstatným rozšířením. Ta skončila někdy kolem roku 1350 a tehdy je Mírov uváděn na předním místě mezi biskupskými hrady. Kromě mírovského byly biskupské statky rozděleny na drobná manství a jejich držitelé byli povinováni službou na mírovském hradě, z nichž někteří na hradě přímo bydleli a nazývali se purkmani. Dle biskupského seznamu manů z roku 1317 patřily k panství (kromě Mohelnice a městečka Mírov) vsi Slavoňov, Svojanov, Javoří, Křižanov, Krchleby, Kladky, Křemačov, Lupěné, Lukavice, Maletín, Ráječek, Skalička a Zvole, v nichž byla manství. Z těchto hradních manů později vzešly některé známé šlechtické rody – Ráječtí z Mírova, páni ze Zvole aj.

Biskup Mikuláš z Rýzmburka (13881397) bydlel na hradě v době bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem v letech 13901391. V té době zde byli vězněni biskupští manové Víšek z Komárovic a Václav z Voděrad pro odboj proti manskému soudu. Rovněž zde byl v téže době popraven purkrabí hradu Bohuš z Řepové pro podezření ze spolčení s biskupskými nepřáteli – stoupencem markraběte Prokopa Pročkem z Kunštátu a na Bouzově.

V roce 1400 se zde ukrýval olomoucký biskup Jan XI. Mráz (13971403). Zdejší hradní posádka velmi účinně pomáhala mohelnickému oddílu Zikmundova uherského vojska. Za biskupa Václava Králíka z Buřenic (14121416) byl Mírov zastaven. Jeho nástupce Jan XII. Železný (14161430) jej vyplatil a dal opravit a zpevnit hradby, takže se stal centrem obrany biskupských statků za husitských válek.

Husitská doba[editovat | editovat zdroj]

V roce 1424 byl neúspěšně obléhán husity. Na pomoc biskupským vojskům přitáhl vévoda rakouský Albrecht II. Habsburský a s pomocí mírovské posádky pustošili okolní statky husitských přívrženců, zejména sousední zábřežské panství. Na podzim téhož roku přitáhla na severní Moravu husitská vojska pod vedením Diviše Bořka z Miletínka, Jana Hvězdy z Vícemilic a Mikuláše Sokola z Lamberka. Dobyli a vyplenili Mohelnici, avšak při obléhání Mírova chráněného mohutnými hradbami narazily na rozhodný odpor, a proto od dalšího obléhání upustili. Hrad byl jen částečně poškozen dělostřelbou.

Hrad do třicetileté války[editovat | editovat zdroj]

Biskup Pavel z Miličína (14341450) hrad s ohledem na tíživou finanční situaci po husitských válkách opět zastavil. Již před rokem 1445 jej však vyplatil zpět a svěřil do správy svému bratru Oldřichovi z Miličína. Ten zde však dlouho nepobyl, neboť v roce 1448 jej biskup Pavel svěřil do ochrany mocnému českému šlechtici Jaroslavu ze Šelmberka spolu s Mohelnicí a panstvím Svitavy. Kolem roku 1450 se zradou zmocnil hradu Mírov Zdeněk ze Švábenic a na Konici a s olomouckou kapitulou pak jednal o jeho vydání. Přispěním krále Jiřího z Poděbrad načas rozbroje utichly.

Biskup Johann XIV. Haz (14501454) na hradě v té době hostil františkánského kazatele Jana z Míšně. Po Házově smrti zastavil administrátor olomouckého biskupství Dominik hrad Mírov Mikuláši a Hynkovi Bystřicovým z Ojnic a ti jej v roce 1455 vyměnili s Vilémem z Miličína za Modřice u Brna. Po vypuknutí válek mezi Jiřím z Poděbrad a Jednotou zelenohorskou v roce 1467, jichž se účastnil i Matyáš Korvín, se Mírov stal opět středem válečných bojů.

Biskup Protáz z Boskovic (14581482) získal Mírov zpět od tehdejších zástavních držitelů pánů ze Zvole mj. Matyášových stoupenců. Hradní posádka byla účastna na drobných válkách s držiteli okolních panství - stoupenci Jiřího z Poděbrad. Jednou z nich byla bitva u Zvole dne 1. října 1468, v níž se střetlo vojsko Matyáše Korvína vedené Francem z Háje s vojskem Jiříkovým pod velením Zdeňka Kostky z Postupic. Ten v této bitvě také zahynul a Jiříkovo vojsko bylo poraženo. V nepokojných dobách konce 15. století se Mírov stal základnou loupeživých výbojů zdejších hradních manů jímž byl např. Jan Zoubek ze Zdětína.

V následující době se na zemském soudu domáhali páni ze Zvole navrácení Mírova. Neboť okolní panství vynášelo, těžila se zde železná ruda, pískovec a vápenec, pálilo se dřevěné uhlí a dařilo se i rybníkářství. Teprve panský sjezd v roce 1482 rozhodl o navrácení mírovského zboží Janu a Hynkovi ze Zvole. Zda jej drželi není známo, protože již záhy nato byl hrad již trvale v rukou olomouckých biskupů. Správce biskupství Jan Filipec z Prostějova začal brzy po svém nástupu v roce 1482 s opravami hradu, poškozeného předchozími půtkami. Úpravy přerostly v rozsáhlou přestavbu, jež skončila až v roce 1497 a vtiskla hradu pozdně gotický charakter. Měl nést znaky pohodlnějšího sídla odpovídajícího tehdejší vysoké šlechtě s přihlédnutím k modernější dobývací technice. Na přelomu 15. a 16. století došlo ke změně ve správě panství a tím pádem i ke změně ve funkci hradu. Stal se z vojenského významu ve správní a oblíbeným místem pobytu biskupů. V polovině 16. století pak přešla na Mírov i správa biskupského panství svitavského.

Za biskupa Marka Khuena (15531565) došlo k další rozsáhlé přestavbě jíž získal hrad svoji nynější podobu. Bylo vybudováno podkovovité předhradí a původní hradní budovy s věží (horní zámek s kostelem před hradem) byly zapojeny do pásma hradeb. Písemné zprávy o stavebních pracích pocházejí z roku 1559, kdy biskup žádal Petra a Jana ze Žerotína na Šumperku, aby opravili dvě hradní manství, jež drželi. Další zpráva je z roku 1560, kdy byla rozebrána hradní manství po levé straně cesty k hradu a materiál byl použit na zarovnání terénu. Vzhled tehdejšího hradu dokládají zachované hradní inventáře z let 15741606. Vzhledem k těmto důkladným přestavbám však nemáme přesnou představu o jeho původním vzhledu. Víme jen, že byl dosti rozsáhlý a měl dvojí pásmo opevnění.

Bratr biskupa Stanislava Pavlovského (15791598) Jan Pavlovský z Pavlovic měl panství s hradem v nájmu v letech 15901598. Protože hrad ztrácel vojenský význam, začal sloužit spolu s Hukvaldy jako duchovní i světská káznice. Na Mírov byla přesunuta kněžská věznice olomoucké diecéze. Pro vězení byla postavena nová barokní budova. V období stavovského povstání v letech 16181620 hájil hrad proti vzbouřeným stavům mírovský hejtman Martin Půhončí z Předmostí. Přestože tehdy povstalo i městečko Mírov a okolní vesnice v panství, hrad uhájil, a za věrnost jej biskup kardinál František z Ditrichštejna jmenoval v roce 1625 regentem všech biskupských statků. Vojenský význam mírovského hradu opět stoupl v období třicetileté války když v roce 1637 byla jeho obrana posílena bombardami.

Třicetiletá válka (1618–1648)[editovat | editovat zdroj]

Přímé válečné nebezpečí dolehlo na Mírov 17. června 1637, kdy jej oblehl předvoj švédských vojsk táhnoucích z Čech na Moravu. O dva dny později přitáhly i hlavní síly pod velením švédského generála Torstensona. Hradní posádka v čele s hejtmanem Alexandrem Vinarským z Kříšova se vzdala. Švédové zde ponechali posádku o síle 150 mužů pod vedením kapitána Izáka Böhma. Na podzim roku 1643 císařská vojska pod velením generála Gallase, pronásledující ustupující Švédy dorazila až k Mírovu a 20. září jej oblehla.

Po tři dny jej ostřelovali z děl a vypuknuvší požár, který zachvátil celý hrad, dal impuls k hlavnímu útoku a jeho dobytí. Mírov pak byl narychlo opraven a opatřen stálou posádkou. Po novém vpádu Švédů na Moravu v roce 1645 byl Mírov opět 5. května obléhán a obléhatelé způsobili hradu velké škody. Posádka se však tentokrát nevzdala a postavila se na urputný odpor a již druhý den donutila Švédy k odchodu. Následující rok dokonce začala mírovská posádka ohrožovat švédskou posádku tábořící v Uničově.

Podle dobového popisu z roku 1663 byl hrad po třicetileté válce ve velmi špatném stavu. S ohledem na turecké nebezpečí se ještě téhož roku opevnění provizorně zpevnilo palisádami. Biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu (16641695) pak v roce 1665 zahájil generální přestavbu, k níž dokonce sám nakreslil plány.

Barokní přestavby[editovat | editovat zdroj]

Výsledkem rozsáhlé dvacet let trvající přestavby byl vznik moderní barokní pevnosti se šesti bastiony. Přestavba obnášela opětné nové vybudování jednotlivých částí objektu – hradního paláce včetně celého vnitřního vybavení, věže s rozsáhlou zbrojnicí a celého předhradí, jak dosvědčuje nápis nad vchodem do hradu datovaný rokem 1679. Součástí úprav bylo i postavení barokního hradního kostela sv. Margarety podle návrhu G. P. Tencally. Přestavba se dotkla i hradeb, které byly upraveny podle zásad moderní barokní fortifikace.

Oproti většině tehdejších panských sídel sledovala úprava Mírova znovu charakter vojenský vzhledem k hrozícímu vpádu Turků. Současně také uspokojovala i nároky na vysoký komfort. V roce 1684 tu biskup Karel založil velkou zbrojnici a shromáždil zde jednak zbraně z předešlého hradního arzenálu a také další nové zbraně získané zejména z bojů s Turky v letech 1663 a 1683. Její velké bohatství dokládají tři inventáře z doby mezi lety 16841696 a v letech 1736 a 1785. Ani po přestavbě však hrad neztratil funkci věznice pro duchovní. V letech 16811684 zde byl vězněn i šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, oběť pověstných velkolosinských čarodějnických inkvizičních procesů.

Hrad v 18. století[editovat | editovat zdroj]

V 18. století ztratil hrad v důsledku nových válečných dobývacích technik vojenský význam a za pruských válek v roce 1741 byla část zbraní zapůjčena na obranu Olomouce, kde se po dobytí stala kořistí Prusů. Rovněž sám hrad byl přepaden a vydrancován bez boje pruským vojskem.

Poté olomoučtí biskupové začali ztrácet zájem o Mírov jako své sídlo a tak sem byla v roce 1761 přeložena z Hukvald kněžská káznice. Pro tento účel byla podle návrhu Jana Antonína Křoupala v roce 1762 postavena u vchodu nová budova. V 70. letech 18. století byla po úderu blesku a následném požáru opravena a snížena hradní věž. V roce 1801 pak byl pro účely kněžské káznice zabrán a upraven celý hrad. Byl tu vězněn mj. i slovinský kněz a buditel Martin Kuralt (17571845), který zde nakonec zemřel. Poslední důležitou vojenskou roli hrál Mírov za napoleonských válek, kdy sem 5. prosince 1805 přitáhla od Uničova napoleonská setnina. Hradní posádka o síle asi 10 granátníků však jejich útok odrazila.

Zřízení státní věznice[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení roboty v roce 1848 ztratil mírovský hrad svoji správní funkci jako středisko patrimonia a přestal sloužit i jako káznice. Nejcennější sbírky byly odvezeny na kroměřížský a chropyňský zámek a zbrojnici rozebrali úředníci a myslivci. Jelikož údržba opuštěného hradu byla značně nákladná a působila velké potíže, prodal jej v roce 1855 olomoucký arcibiskup hrabě Bedřich Fürstenberk (18531892) hluboko pod cenou moravskému místodržitelství, které zde po adaptacích v novogotickém stylu v letech 18591870 a po přenesení ze Špilberka zřídilo státní věznici. Tehdy hrad získal nynější podobu, avšak řada cenných detailů přitom vzala za své.

Pověst[editovat | editovat zdroj]

K hradu se váže pověst o jeho založení. Za těch prastarých časů žil nedaleko lesa zeman Svatoš s rodinou. Jeho syn Rostislav měl již jako malý chlapec rád okolní hluboké lesy a představoval si maličké skřítky, kteří přebývají v dutinách stromů, pod zemí a v puklinách skal. Jak čas plynul, z malého chlapce se stal mladý muž plný síly, milující les. Jednoho letního odpoledne se Rostislav procházel po lese a za rukáv se mu zachytila trnitá větvička. Odtáhl ji a za keřem spatřil vchod do jeskyně. Zvědavě vlezl dovnitř a zkoumal jeskyni v podzemí.

Velice jej to místo zaujalo a doma o něm všem vypravoval. I Rostislavův otec se začal o jeskyni zajímat. Moravě hrozilo nebezpečí vpádu Tatarů a v podzemí by mohla být dobrá skrýš. Zeman Svatoš svolal ještě toho odpoledne všechny své čeledíny a s Rostislavem odešli ke sluji. Po několika dní tam tvrdě pracovali, hloubili síně pro celou rodinu, čeládku i dobytek. Nakonec vytesali malou kapli. Nikdo by se ani nenadál, že tajný úkryt budou potřebovat tak brzy. Neminulo mnoho času a po celé Moravě řádili Tataři. Vpadli tenkrát i na Svatošův dvorec, ale nikoho kromě jednoho pacholka nenašli. Čeledín to byl tuze proradný, spolčil se s Tatary a ukázal jim tajnou pánovu skrýš.

V tom samém okamžiku se právě všichni usilovně modlili a naslouchali božím slovům stařičkého kněze, který jako jediný zůstával klidný. Zanedlouho Tataři v čele s pacholkem odvalili těžké balvany zakrývající vchod do jeskyně a už se chystali vniknout dovnitř a všechny pobít. Najednou však před nimi vyšlehl oheň a útočníci se dali na ústup. Plameny je zahnaly pryč a zeman byl i s celou rodinou zachráněn. Svatoš se synem potom dlouho pronásledovali Tatary po Moravě, do té doby než byli všichni vyhnáni. Celý kraj děkoval udatnému zemanovi za záchranu a kníže mu věnoval rozlehlý les. Na tom místě nechal Svatoš vystavět mocný hrad a na památku míru, který zavládl Moravou, dostal jméno Mírov.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Věznice Mírov.

Hrad neblaze proslul jako věznice i v pozdějších letech. Za nacistické okupace sloužil Mírov jako věznice gestapa. V průběhu druhé světové války zde byli vězni nemocní tuberkulózou zejména Češi a Poláci, převezení sem ze Špilberka, z nichž někteří byli popraveni a pohřbeni na blízkém vězeňském hřbitově. Tam se nachází památník obětí okupace, kde je pohřbeno přes 670 politických vězňů. Po roce 1948 zde byli vězněni členové západního odboje a následujících 40 let političtí odpůrci komunistického režimu. Jako věznice slouží dodnes. Je jedním z nejtěžších žalářů České republiky, kde pobývají vesměs doživotně odsouzení.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-06-14]. Identifikátor záznamu 148482 : Hrad Mírov s kostelem sv. Máří Magdalény. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pavlíčková, Radmila: Biskupský hrad Mírov v 17. století – aristokratické sídlo mezi pevností a rezidencí. Časopis Národního muzea - řada historická, 170, 2001, č. 3–4, s. 43–63
  • Pavlíčková, Radmila: Rezidenční síť olomouckých biskupů. Historická Olomouc, 13, 2002, s. 145–159
  • Fajtl, František: Dva údery pod pás. Praha, Nakladatelství DITA 1993
  • Bílek, Jiří: Tábor nucené práce Mírov. Historie a vojenství 47, 1998, č. 4, s. 91-116
  • Bílek, Jiří: Vězni TNP Mírov. Historie a vojenství 47, 1998, č. 4, s. 144–153
  • Šrámek, Pavel: Archivní prameny k vězeňství v Zemském archivu Opava a výzkum fondu Nápravné zařízení Mírov 1945–1954. In: Vězeňství ve střední Evropě v letech 1945-1955. Sborník z mezinárodního semináře konaného dne 25. 10. 2000 v Praze. Praha, Vězeňská služba ČR 2001, s. 176–184
  • Hladík, Ondřej: Heraldické památky hradu Mírova. Genealogické a heraldické listy 23, 2003, č. 4, s. 24–26
  • Plachá, Pavla – Zemanová, Věra: Životní podmínky v nacistických věznicích na českém území. In: Nepřichází-li práce k Tobě... Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech. Praha, Kancelář pro oběti nacismu 2003, s. 80–87, s. 217–225
  • Jonová, Jitka: Domus correctione Müroviensis. Střední Morava. Kulturněhistorická revue 13, 2007, č. 25, s. 4–21
  • Jonová, Jitka: Domus correctionis Müroviensis. Korekční dům pro kněze na Mírově (1761-1850). Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2012.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]