Frankfurtská škola

Max Horkheimer (vepředu vlevo), Theodor Adorno (vepředu vpravo), a Jürgen Habermas (vzadu vpravo) v roce 1965 Heidelbergu.

Frankfurtská škola je označení sociologů a filosofů sdružených v Institutu pro sociální výzkum (IFS, Institut für Sozialforschung), který byl založen roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeden z hlavních představitelů Frankfurtské školy, Max Horkheimer (1895–1973), označil za její hlavní cíl vysvobodit lidské bytosti z okolností, jež je zotročují. Max Horkheimer je současně také tvůrcem kritické teorie. Institut pro sociální výzkum (dále jen IFS) působil hlavně v Německu a za druhé světové války v americkém exilu. Po válce se její vliv rozšířil v celé Západní Evropě.

Historie

Frankfurt byl na počátku 20. století jedním z hlavních kulturních center Německa, navíc zde sídlila početná židovská komunita a rodina Weilů byla její vlivnou součástí. Právě Felix Weil založil roku 1923 Ústav pro sociální výzkum jako součást frankfurtské univerzity. Jak bylo zapsáno v zakládajících listinách, hlavní cíl institutu byl výzkum sociálních myšlenek a marxismu. Jednalo se o vůbec první marxisticky orientovaný vědecký ústav v Německu, neboť levice byla v té době na univerzitách potírána. Institut vznikl převážně díky výrazné finanční pomoci Weila univerzitě, které se po válce nedostávalo financí.

Vedení ústavu přenechal Weil Carlovi Grünbergovi. Za jeho vedení byl výzkum orientován na marxistické teorie a dělnické hnutí. V této době působili na IFS Friedrich Pollock (jako asistent Grünberga), Max Horkheimer, Leo Löwenthal, Karl A. Wittvogel a Henryk Grossmann — členové pozdějšího horkheimerovského kruhu.

Roku 1930, dva roky po infarktu Grünberga, se ředitelem institutu stal Max Horkheimer.  Pod jeho vedením byl roku 1932 založen renomovaný teoretický časopis Zeitschrift für Sozialforschung. Vycházel až do roku 1941 a byly zde publikovány odborné studie a analýzy oborů filozofie, sociologie, psychologie, ekonomie, dějin umění, ale také prezentovány výzkumy IFS. Na stránkách tohoto časopisu vznikla také kritická teorie.

V roce 1933 emigrují členové institutu do Paříže a poté do USA, kde jejich institut existoval v rámci Kolumbijské univerzity až do roku 1949, kdy se stěhuje zpět do Frankfurtu. Roku 1934 vyslyšel Horkheimer žádost Theodora W. Adorna o navázání společné spolupráce, neboť ho, i přes jeho nevyhovující charakter, považoval za geniálního teoretika. Jejich spolupráce se dále prohlubovala, zatímco spolupráce s Frommem přestávala být pro Horkheimera tak důležitá. Roku 1939 dokonce odstoupil z doživotní smlouvy a jeho spolupráce s Horkheimerem tak skončila.

Během druhé světové války Horkheimer IFS v takové podobě, jaké existoval od roku 1923 rozpustil a spolek se tak fyzicky rozpadl. Horkheimer, Adorn a Pollock se přesídlili do Kalifornie. Ve čtyřicátých letech se spolek zabýval filozofickým fragmentem Dialektik der Aufklärung a analýzou amerického antisemitismu. Po válce se navrací zpět do Německa, IFS je obnoven a Horkheimer se stává roku 1951 rektorem frankfurtské univerzity.  V 50. letech se stal IFS pohledem USA pilířem demokratizace a převýchovy německé společnosti. USA zároveň poskytovala IFS finance, takže se mohl rozrůst ještě o jednu budovu a Horkheimer se stal německým prominentem. Adorno zase navázal vztahy s předními světovými intelektuály a umělci.

Na začátku 60. let převzal po Horkheimerovi vedení Habermas, přítel a spojenec Adorna, a Horkheimer se začal stahovat z akademického a veřejného života. IFS byl stále veřejně uznáván, převážně díky tomu, že stále těžil z bohaté a systematické práce Horkheimera. IFS také navázal úzkou spolupráci s Herbertem Marcuse, významným představitelem levice. Také se v této době zvyšoval zájem o neomarxistickou literaturu.

Po roce 1967 reprezentoval kritickou teorii nejúspěšněji Marcuse, avšak i on narážel na problém, který v této době postihoval všechny levicové teoretiky. Tento problém spočíval v přenesení teorie do praxe, kterou světu ukázali levicoví radikálové jako například Mao Ce Tung, Castro nebo Ho Či Min. Od této doby se pokusy o revoluci přestaly o kritickou teorii opírat, naprosto pozbyla svého postavení.

Poté začala být kritická teorie a její tvůrci difamováni a často napadáváni. Horkheimer v květnu 1967 pochválil „imperialistické“ USA a podpořil válku ve Vietnamu. Protestním hnutím byl obratem označen za fašistu a imperialistu. Adorno v červnu 1967 odmítl změnit téma své klasicistní přednášky a debatovat se studenty o nové společenské situaci. Také odmítl napsat dobrozdání pro (neoprávněně) zatčeného Fritze Teufla. Získal si tím nálepku „intelektuální impotence“. Po roce 1968 zavrhlo protestní hnutí i Habermase a Marcuseho. Ani pro další protestní skupiny nebyl IFS dostatečně radikální.

Po úmrtí Adorna (1969) a Horkheima (1973) se Frankfurtská škola definitivně rozpadla. Na její teoretické dědictví pak navazovali jiní myslitelé, například Jürgen Habermas.

Oblast zkoumání

V centru pozornosti frankfurtské školy stálo zprvu učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící později v tzv. kritickou teorii (Kritische Theorie), často označovanou jako nedogmatický, neortodoxní neomarxismus. Velkou roli sehrála kritická teorie koncem 60. let 20. století v rámci radikálních studentských hnutí, především pak v Německu. V roce 1967 byl na demonstraci policií zastřelen student. Tato událost byla iniciátorem protestního levicového hnutí, v jehož rámci kolovaly texty kritické teorie.

Směr frankfurtské školy a její kritické teorie společnosti je charakteristický snahou o spojení neortodoxního marxismu s Hegelovou filosofií za využití poznatků např. psychoanalýzy, sociologie, existenciální filosofie. Jejich analýza kapitalistické společnosti byla zásadní kritikou společenských poměrů v podmínkách industrializace, monopolizace a rostoucího významu technologie, ovlivňujících i kulturní vývoj. Zabývali se studiem masové kultury a tzv. kulturního průmyslu (masové produkci zboží určeného ke "konzumaci" ve volném čase), tedy i médii, která se stávají odbytištěm tohoto odvětví. Velkou roli hrála analýza nejen fašismu, ale totalitních režimů vůbec (včetně společností sovětského typu).

Představitelé

Za hlavní reprezentanty první generace kritické teorie Frankfurtské školy se považují Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse, Erich Fromm a Max Horkheimer.

Theodor W. Adorno (1903-1969) pocházel z rodiny, která měla ve společnosti vysoké postavení. Disponoval vysokým intelektem, proto už v 17 letech nastoupil na univerzitu. Zabýval se filozofií, psychologií, sociologií a estetikou. Jeho názory skrze knihy ovlivnili významní lidé jako Marx a Freud. Adorna velice zajímala teorie a komponování hudby – proto se také vydal do Vídně, kde se snažil prosadit – avšak neúspěšně. V roce 1938 v důsledku nástupu nacismus emigroval do USA.

Herbert Marcuse (1898-1979 pocházel stejně jako Adorno z bohaté židovské rodiny. Byl členem sociální demokracie, ze které ovšem později kvůli vlivu revolučních let 1918-1919 vystoupil.

Erich Fromm (1900-1980) pocházel z ortodoxního rabínského prostředí. Studoval filozofii, sociologii a psychologii. Pohyboval se v náboženském prostředí, od kterého ovšem postupně přešel k ateistickému humanismu a marxismu. Působil jako vedoucí analytik v Ústavu pro sociální výzkum a stál u zrodu Psychoanalytického institutu ve Frankfurtu. Po odchodu z Ústavu pracoval ve Spojených státech americký jako psychoanalytik.

Max Horkheimer (1895-1973) pocházel z velkoprůmyslové rodiny. Se svým „nadřazeným“ postavením se složitě vyrovnával. V Mnichově studoval filozofii a sociologii. Ve Frankfurtu se poznal s Theodorem Adornem. V roce 1930 se dostal do čela vedení Ústavu pro sociální výzkum.

---

[1] ADORNO, Theodor W. Minima Moralia: reflexe z porušeného života / Theodor W. Adorno ; z německého originálu Minima Moralia. 2009. ISBN 9788020017598.

Zdroje

• Martin Valenta: Revoluce na pořadu dne. Kritická teorie Frankfurtské školy v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně Zelených, FSV UK IMS, Praha 2011. ISBN 978-80-7378-153-8
• Jan Jirák, Barbara Köpplová: Média a společnost, Portál, Praha 2007, ISBN 978-80-7367-287-4
• Marek Hrubec: Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky. Filosofia, Praha 2011. ISBN 978-80-7007-362-9

Literatura

• SIOSTRZONEK, Pavel. Česká recepce frankfurtské školy: Ohlédnutí za třicátými, šedesátými a sedmdesátými léty. Filosofický časopis. 2007, roč. 55, čís. 5, s. 691-707. 

Autoritní data	NKC: ph164212 BNF: cb119365996 (data) GND: 4073840-1 LCCN: sh85051572 LNB: 000056403 NLI: 987007550756905171

Portály: Filosofie | Německo