Portál:Kolonialismus/Vybraný článek
Britská Jihoafrická společnost (anglicky British South Africa Company) vytvořená roku 1889 byla instituce vytvořená sloučením společností Central Search Association a Exploring Company Ltd. na základě výsadní královské listiny a po vzoru struktur britské Východoindické společnosti. Nejvýznamnějšími členy společnosti byli Cecil Rhodes, James Hamilton a Albert Beit. Společnost měla právo obchodovat s lokálními africkými vládci, vytvářet policejní složky, spravovat banky a rozšiřovat a zabezpečovat území. Na oplátku měla respektovat místní náboženství a původní africké právo, avšak Cecil Rhodes záhy s ostatními osadníky vytvořili a zavedli vlastní zákony a vědomě tak přehlíželi původní domorodé tradice. Po zrekrutování vlastních ozbrojených sil mohla Jihoafrická společnost začít expandovat dále na africkém kontinentu (její vliv zasahoval hlavně na území jižní a centrální Afriky). Postupně dobyla území dnešních států Zambie a Zimbabwe (pojmenovaných později jako Zambezie nebo též Rhodesie). Roku 1914 se správy území Jihoafrické společnosti ujala vláda Velké Británie. Ta vytvořila dvě státoprávní jednotky Jižní a Severní Rhodesie, tedy dnešní státy Zimbabwe a Zambie. V dalších letech po ztrátě přímé vlády nad Rhodesií se úsilí společnosti zaměřilo na oblast důlního průmyslu, železnic a nemovitostí. Roku 1964 se Jihoafrická společnost musela vzdát svých těžebních práv ve prospěch Zambijské vlády a později se sloučila s dalšími firmami do těžební a industriální společnosti jménem Charter Consolidated Ltd.
Obléhání Saigonu bylo obléhání trvající dva roky poté, co jej 17. února 1859 dobylo spojené francouzsko-španělské loďstvo pod velením admirála Charlese Rigaulta de Genouilly, bylo jedním z největších střetnutí mezi Vietnamci a koloniálními velmocemi během končinčínského tažení (1858–1862). Saigon měl značný strategický význam, jednak jako klíčová potravinářská oblast, a pro svou polohu jako brána do Kočinčíny.
První útok proti Vietnamu směřoval proti přístavnímu městu Da Nang. Ten se sice francouzským a španělským jednotkám podařilo obsadit, okolí však stále drželi Vietnamci. Ti nedokázali město znovu dobýt, na druhou stranu Evropané se nemohli odvážit vzdálit se z dostřelu děl a situace uvízla na mrtvém bodě. Francouzi nakonec v Da Nangu zanechali malou posádku, aby hájila pozice a s většinou námořní eskadry v únoru 1859 napadli Saigon. Francouzům a Španělům se podařilo zničit pevnosti chránící město a vytlačit ze Saigonu vietnamské jednotky. Francouzi tak Saigon ovládli, nicméně již o dva měsíce později se admirál Rigault de Genouilly s hlavní armádou vrátil do Da Nangu a v Saigonu ponechal několik stovek vojáků a několik válečných lodí. Okolí města však bylo v rukou vietnamské armády, opakovala se tak situace z Da Nangu. Ačkoliv Francouzi vytáhli z města a dosáhli nad Vietnamci částečného vítězství, utrpěli takové ztráty, že se nemohli odvážit dalšího protiútoku. Francouzi se tak stáhli do pevnosti na jihu města čekali na posily.
V březnu 1860 Vietnamci s desetinásobnou přesilou napadli Saigon a obléhali ho 11 měsíců. Protože francouzská vláda se mezitím soustředila na konflikty v Evropě a později Číně, mohutné posily Francouzům dorazily až v září 1860, které saigonskou posádku ze sevření vyprostily.
Kolonizace Severní Ameriky v raném novověku byl souhrn více či méně úspěšných pokusů o kolonizaci Severní Ameriky některými evropskými mocnostmi. Z těch se nejvíce prosadily Velká Británie, Francie, Španělsko a Nizozemsko. Španělé započali tuto kolonizaci jako první. Oproti svým soupeřům měli velikou výhodou v podobě rozsáhlého koloniálního panství na americkém kontinentu. Bohužel pro Španělsko byly zlaté časy prosperity dávno pryč a španělské území v Severní Americe se omezilo na Floridu, a na jihozápad dnešních Spojených státu amerických. Nizozemí se díky nečekané plavbě Henryho Hudsona podařilo kolonizovat území dnešního New Yorku, New Jersey, Delaweru a Connecticutu. Nejvýznamnější městem byl Nový Amsterdam, ze kterého se později stal New York. Avšak, Nizozemsko nebylo schopno podporovat svoji kolonii vojensky a tak jí roku 1667 zabrala Británie. Francie začala s prozkoumáváním Severní Ameriky již v první polovině 16. století. Francouzi se usadili ne řece svatého Vavřince a založili zde město Quebec. Francouzskému území v Severní Americe se začalo říkat Nová Francie a pod vedením energického muže jménem Samuel de Champlain se její území rozšiřovalo. Nová Francie byla sice rozlehlá, ale velice málo lidnatá. Kolem roku 1660 žilo v Nové Francii pouhé tři tisíce Francouzů a kvůli špatné hospodářské situaci hrozilo, že se kolonie rozpadne. Francouzský král Ludvík XIV. proto učinil několik opatření, díky nimž se Nová Francie udržela. Francouzi dále pokračovali s kolonizací a podařilo se jim zabrat území okolo řeky Mississippi (roku 1718 založili New Orleans). Británie začala s kolonizací Severní Ameriky až na konci šestnáctého století. Britové se snažili prozkoumat a kolonizovat dnešní východní pobřeží Spojených států amerických, což se jim nakonec podařilo. Roku 1606 byla založena první úspěšná britská kolonie. Tato kolonie se jmenovala Jamestown a v roce 1612 se zde začal pěstovat tabák. Dále byli zakládány další kolonie, jako je Plymouth v Massachusetts, Boston a Providence. Postupně se zvyšující územní nároky Francouzů a Britů vedly k soupeření v této oblasti. Britové měli zejména později v těchto konfliktech výhodnější postavení, zejména díky velké lidnatosti a hospodářské samostatnosti. Vzájemné konflikty se vystupňovaly během sedmileté války, během níž byl roku 1759 dobyt francouzský Quebec a v mírové smlouvě v roce 1763 připadla Nová Francie Velké Británii. Tím se stala Velká Británie nejvýznamnější mocností v Severní Americe. Následná vzpoura třinácti britských severoamerických kolonií a americká válka za nezávislost však do budoucna britské postavení v Severní Americe významně oslabily.
Velká hra byl mocenský konflikt mezi Ruským a Britským impériem probíhající v 19. a v první polovině 20. století. Tento konflikt se odehrával ve střední Asii zejména v oblasti dnešního Afghánistánu, částečně také Persie a Tibetu. Obě velmoci se sérií špionáží, vojenských tažení (například britská výprava do Tibetu)a zásahů do vnitřní politiky tamějších států snažily prosadit svoje zájmy. Ty totiž mohly být ohroženy případnou ruskou expanzí ze severu, kde ruská vojska začala dobývat doposud nezávislé muslimské státy. Britové však byli rozhodnuti ruskému vlivu čelit a sérií diplomatických kroků a smluv s Afghánánskými vládci si zaopatřili v Afghánistánu silnou pozici. Ruská expanze však byla pro Británii nadále v této oblasti hrozbou, roku 1884 Rusové svým zabráním oázy Mervu s okolím téměř vyprovokovali s Británií vojenské střetnutí. Británie však nakonec ustoupila a Rusové si na základě následných dohod směli oázu ponechat. Vzájemné soupeření ukončila smlouva mezi oběma mocnostmi z roku 1907. Po první světové válce ovšem vypukl mocenský konflikt nanovo, tentokrát mezi Britským impériem a Sovětským svazem. Během druhé světové války však spolu oba státy spolupracovaly, nové napětí se až po porážce nacistického Německa. Velká Británie však již nadále neměla vůli své koloniální impérium udržet a její místo zaujaly Spojené státy. Mezi USA a Sovětským svazem tak v oblasti Střední Asie došlo k novému mocenskému zápolení zvanému Nová velká hra.
Španělské kolonie nebo též Španělské koloniální impérium bylo soustavou rozsáhlých území v Americe, Africe a Asii existující v různých obdobích a různém rozsahu vlastněných Španělském od konce 15. století do dnešních dob. V 16. století se díky dobytí bohatých amerických říší Aztéků a Inků stala španělská monarchie přední světovou velmocí. Od 17. století však začala moc Španělska slábnout. Přestože roku 1580 připojil španělský král Filip II. ke svým územím i portugalské kolonie, na zámořské trhy se začaly prodírat nové státy, především Anglie, Francie a Holandsko, které postupně nahlodávaly španělskou mocenskou pozici. Španělské obchodní aktivity v zámoří byly ohrožovány nejen cizími obchodníky, ale zejména piráty, kteří byli často podporováni jednou z nepřátelských mocností. Od druhé poloviny 17. století prestiž a vliv Španělska upadaly. Ve válkách o dědictví španělské přišlo o významné pozice v Evropě, přesto si zachovalo své ohromné zámořské impérium. To však z větší části ztratilo na začátku 19. století, kdy zejména v amerických koloniích proběhl boj za nezávislost. Přesto si Španělsko zachovalo některé kolonie v Asii (Filipíny) a v Karibiku (Kuba). O ty přišlo až důsledkem španělsko-americké války roku 1898, kdy byly některé tyto země uznány jako samostatné, nebo převzaty americkou vládou. O zbytek kolonií pak Španělsko přišlo vlivem dekolonizace v druhé polovině 20. století. Z původního impéria dnes Španělsku zbyly jen Kanárské ostrovy, Ceuta, Melilla a menší území na marockém pobřeží.
Dobývání Aztécké říše je jednou z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších kapitol historie Mexika. Během tohoto tažení se střetla vojska Španělů, která byla podporována některými indiánskými kmeny, s armádou Aztéků, jež vytvořili jednu z nejvýznamnějších civilizací v předkolumbovské Americe. Vrchním velitelem španělských vojsk byl Hernando Cortés. Dobývání tohoto státního celku trvalo od února roku 1519 do 13. srpna 1521, kdy bylo dobyto hlavní město Aztéků, Tenochtitlán. Když se Cortés vylodil na americké půdě, ihned si získával spojence (mezi nimi především Tlaxcaltéky, kteří mu nejvíce pomohli při dobývání aztéckého území) a připravoval se na výpravu do hlavního města Aztéků. Zde se setkal s Moctezumou, který byl vládcem aztéckého impéria. Cortés unesl Moctezumu do jednoho z paláců a získal ho pod svou kontrolu. Aztékům se to však nelíbilo, zvolili si vlastního krále a Moctezumu zabili aztéčtí vojáci (podle Španělů, Aztékové se proti tomu bránili a tvrdili, že Moctezumu zabili Španělé). Cortés se pokusil o evakuaci z Tenochtitlánu, což se mu povedlo, ale utrpěl velmi těžké ztráty. Jakmile se dostal z Tenochtitlánu, začal Cortés shromažďovat indiánské spojence a díky sériím šťastných událostí získal do svého vojska i další Španěle. Když měl Cortés dostatek sil, vydal se dobýt Tenochtitlan. Útok započal 10. května a skončil o více než měsíc později - 13. srpna. Aztékové projevili obrovskou odvahu a vlastenectví, avšak, proti španělským dělům a arkebuzám toho moc nezmohli. Aztécká říše se stala součástí španělského impéria a začalo se jí říkat Nové Španělsko.
První světová válka byl konflikt nebývalých rozměrů odehrávající se v letech 1914 až 1918. Jednou z příčin tohoto konfliktu bylo mocenské soupeření evropských států v koloniích a snaha Německa získat v ostatních částech světa větší vliv. Mimo evropský kontinent se odehrávala zejména námořní střetnutí, bojovalo se u pobřeží Jižní Ameriky, Indie a Indonésie. Dalšími bojišti byly německé kolonie v Africe - bojovalo se tedy v Togu, Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibii), Kamerunu a Německé východní Africe. Do konce války se však udržela pouze kolonie ve Východní Africe, kde vojskům velel schopný vojevůdce Paul von Lettow-Vorbeck. Dalším bojištěm byly různé kouty Asie, zejména oblasti pod osmanskou správou, které se ocitly pod útokem britských a francouzských sil. Těm pomohla arabská vzpoura připravená mimo jiné britským agentem T.E.Lawrencem. S arabskou pomocí se poté dohodovým silám podařilo získat do roku 1917 Palestinu. Rozhodující boje však probíhaly na evropské frontě, a to zejména na té západní, která se nakonec ukázala být i frontou rozhodující. Do roku 1918 se Německo hospodářsky naprosto vyčerpalo a muselo podepsat nevýhodný mír navržený dohodovými mocnostmi. První světová válka s sebou přinesla postupný úpadek starých koloniálních říší. Přestože totiž Francie i Velká Británie svá území dále rozšířily o původní německé kolonie, zámořská území se stávala pro evropské státy prodělečnými. Mocenský úpadek obou těchto zemí umožnil nástup mocnějších států, například USA nebo Japonského císařství.
Britské impérium bylo rozsáhlé území vlastněné Velkou Británií rozkládající se po první světové válce na téměř čtvrtině zemského povrchu. První britskou objevnou výpravu vedl John Cabot, který se podobně jako Kryštof Kolumbus domníval, že objeví cestu do Indie. Přesto se Angličané do většího kolonizačního úsilí nepouštěli, Ameriku a její pobřeží ovládali téměř po celé 16. století z větší části Španělé. Anglické lodě v této době spíše sloužily jako pro pirátské aktivity, přepadávající španělské lodě vezoucí zlato a další suroviny z Ameriky do Španělska. Britové tedy začali budovat svoji americkou koloniální říši až v 17. století po porážce španělské Armady. Nejdůležitější americkou kolonií ale bylo v této době karibské souostroví zejména díky plantážím s cukrovou třtinou. Kvůli pěstování sem bylo dováženo značné množství otroků a otroci se v krátké době stali v anglických koloniích běžným jevem. Naproti tomu kolonie v Americe sloužily původně jako osady dodávající karibským oblastem nezbytné suroviny a byly spíše útočištěm lidí prchajících před náboženskou perzekucí. Kvalitní zemědělské podmínky sem ale lákaly stále více kolonistů. Po vítězných bojích s Nizozemci v polovině 17. století si Velká Británie pojistila územní celistvost kolonií v severní Americe, přesto zde ale byli i jiní konkurenti - Francouzi. Angličané (od roku 1707 Britové) s nimi soupeřili nejen v Americe, ale i v Indii, a to až do sedmileté války, během které získala britská vojska nad francouzskými převahu a značnou část původně francouzských kolonií získali Britové pod svou kontrolu. Na zaplacení válečných výdajů byly americkým osadám zvýšeny daně a bylo zavedeno též velmi nepopulární kolkovné. Tyto zákroky tak spolu s nedostatkem vlivu na dění v Britském impériu způsobily povstání třinácti amerických osad a vypuknutí války za nezávislost, která posléze vyústila ve vyhlášení Spojených států amerických a narušení integrity severoamerické části Britského impéria. Po ztrátě části severní Ameriky (Kanada zůstala vůči Britům loajální) Britové stočili svoji pozornost na nový kontinent - Austrálii, která se z původně vězeňské kolonie stala společně s Novým Zélandem další prosperující částí impéria. Tato dvě území se spolu s Kanadou a poté také s Jihoafrickou unií stala takzvanými Dominii, tedy koloniemi s bělošskou populací, které získaly v rámci impéria autonomní postavení. V 19. století posilovali Britové dále svůj vliv na většině kontinentů a po první světové válce náležela pod vládu Britského impéria zhruba čtvrtina zemského povrchu. Tato říše však byla v meziválečném období již za zenitem. Sílící nacionalismus postupně podkopával britskou autoritu, což se projevilo po porážkách s Japonskem za druhé světové války. Již několik let po válce začaly země náležející pod britskou správu postupně vyhlašovat nezávislost. Přestože některé ze zemí zůstaly členy commonwealthu, Británie ztratila značný vliv a moc v celosvětovém měřítku. Dnes Velké Británii patří již jen zlomek původního impéria, který se nyní nazývá zámořské území Spojeného království.
Termínem Francouzská Indočína se nazývá území v jihovýchodní Asii, které vzniklo roku 1887 sloučením původních francouzských protektorátů Tonkinu, Annamu, Kambodže a Laosu dohromady s hlavní francouzskou kolonií Kočinčína. S výjimkou Kočinčíny si místní vládcové na územích dobytých francouzi směli ponechat určitý vliv, přesto však většina pravomocí spočívala v rukou místní francouzské správy. Již od konce 19. a během 20. století se objevovaly vzpoury proti francouzské nadvládě, přičemž během první světové války ještě zesílily. Francouzská vláda ale byla schopna povstání účinně potlačit. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Francie se kontroly nad územím ujala kolaborantská vláda ve Vichy, ale Indočína byla z větší části obsazena Japonci ve snaze získat více opěrných bodů pro boj s čínskou armádou. V březnu 1945 bylo Japonci obsazeno celé území Indočíny. Japonské síly se v Indočíně udržely až do kapitulace japonské vlády v srpnu 1945. Po druhé světové válce se Francie snažila znovu posílit svůj vliv v oblasti, ale proti její vládě vypuklo nové povstání vedené koalicí nacionalistů a komunistů v čele s Ho Či Minem. To získalo značná území zejména na venkově, města byla stále ještě pod kontrolou francouzských jednotek. Po abdikaci posledního vietnamského císaře byla vyhlášena Vietnamská demokratická republika, britská, francouzská a indická vojska spolu s japonskými vojáky však obnovila v zemi francouzskou nadvládu. Boje ale nadále pokračovaly a vyústily v první indočínskou válku. Boje byly ukončeny až po francouzské porážce u Dien Bien Fu roku 1954. Vietnam získal spolu s Laosem a Kambodžou nezávislost a byl rozdělen na severní část ovládanou vietnamskými komunisty a jižní část podporovanou Velkou Británií, Francií a Spojenými státy. Soupeření mezi vlivem USA na jihu a Číny a Sovětského svazu na severu následně vyústil ve vypuknutí vietnamské války.
Alžírská válka byl konflikt mezi francouzskými ozbrojenými silami a alžírským osvobozeneckým hnutím zvaným Fronta národního osvobození (zkráceně pak FLN), který probíhal v letech 1954 až 1962. Francie dobyla Alžírsko již kolem roku 1830. To nemělo status kolonie, ale bylo bráno za integrální část Francie a určeno ke kolonizaci rodilými Francouzi a asimilaci původního obyvatelstva. Později však místo vyhánění či vyhlazování bylo přistupováno ke zdejším obyvatelům jako ke zdroji levné pracovní síly pro alžírskou francouzskou společenskou elitu. Alžírsko tvořilo spolu s Marokem (1911) a Tuniskem (1881) tzv. francouzskou severní Afriku. Během druhé světové války se začal prosazovat v Alžírsku ve větší míře nacionalismus, což vyvrcholilo založením FLN a vyhlášením otevřeného boje za nezávislost Alžírska. Ozbrojené složky FLN se často uchylovaly nejdříve k partyzánské válce a později k teroristickým akcím majícím za úkol zlikvidovat kolaboranty s francouzskou vládou a donutit francouzskou armádu k brutálním odvetným akcím. Neschopnost řešit tuto situaci byla jedním z faktorů, které měly za důsledek pád čtvrté republiky ve Francii a vytvoření páté republiky, přičemž novým prezidentem (oproti minulému režimu vybaveným rozsáhlejšími pravomocemi) se stal Charles de Gaulle. De Gaulle si původně nepřál uznat samostatnost Alžírska (navíc francouzská armáda dosáhla počátkem šedesátých let značných úspěchů), ale posléze se rozhodl na základě značného tlaku veřejnosti, zvláště posíleného po uveřejnění brutálních činů páchaných francouzskými parašutisty a cizineckou legií, usednout s povstalci k jednacímu stolu. 5. července pak byl vyhlášen nezávislý alžírský stát a francouzská severní Afrika tak definitivně zanikla.
Britská Jihoafrická společnost (anglicky British South Africa Company) vytvořená roku 1889 byla instituce vytvořená sloučením společností Central Search Association a Exploring Company Ltd. na základě výsadní královské listiny a po vzoru struktur britské Východoindické společnosti. Nejvýznamnějšími členy společnosti byli Cecil Rhodes, James Hamilton a Albert Beit. Společnost měla právo obchodovat s lokálními africkými vládci, vytvářet policejní složky, spravovat banky a rozšiřovat a zabezpečovat území. Na oplátku měla respektovat místní náboženství a původní africké právo, avšak Cecil Rhodes záhy s ostatními osadníky vytvořili a zavedli vlastní zákony a vědomě tak přehlíželi původní domorodé tradice. Po zrekrutování vlastních ozbrojených sil mohla Jihoafrická společnost začít expandovat dále na africkém kontinentu (její vliv zasahoval hlavně na území jižní a centrální Afriky). Postupně dobyla území dnešních států Zambie a Zimbabwe (pojmenovaných později jako Zambezie nebo též Rhodesie). Roku 1914 se správy území Jihoafrické společnosti ujala vláda Velké Británie. Ta vytvořila dvě státoprávní jednotky Jižní a Severní Rhodesie, tedy dnešní státy Zimbabwe a Zambie. V dalších letech po ztrátě přímé vlády nad Rhodesií se úsilí společnosti zaměřilo na oblast důlního průmyslu, železnic a nemovitostí. Roku 1964 se Jihoafrická společnost musela vzdát svých těžebních práv ve prospěch Zambijské vlády a později se sloučila s dalšími firmami do těžební a industriální společnosti jménem Charter Consolidated Ltd.