Paul von Lettow-Vorbeck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Paul von Lettow-Vorbeck
Paul von Lettow-Vorbeck jako podplukovník na fotografii z roku 1913.
Paul von Lettow-Vorbeck jako podplukovník na fotografii z roku 1913.
Narození 20. březen, 1870
Německé císařství Saarlouis, Německé císařství
Úmrtí 9. březen, 1964 (93 let)
Německo Hamburg, Německo
Vojenská kariéra
Hodnost Generalmajor (Generálmajor)
Doba služby 1890–1920
Sloužil Flag of the German Empire.svg Německé císařství (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg Výmarská republika (do roku 1920)
Složka Flag of German Empire (merchant+cross).svg Reichsheer (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (war).svg Reichswehr (do roku 1933)
Války První světová válka
Bitvy Bitva o Tangu
Bitva u Jassínu
Vyznamenání Pour le Mérite s dubovými ratolestmi
Pruský železný kříž I. třídy
Pruský železný kříž II. třídy

Paul Erich von Lettow-Vorbeck (20. března 18709. března 1964) byl generálmajorem v armádě německého císařství za první světové války, během níž velel jednotkám v kolonii Německá východní Afrika. Ačkoliv se mu nedostávalo podpory z domoviny, vytrval v boji po celou dobu konfliktu a díky gerilovému vedení války na sebe poutal mnohonásobně větší síly Britského impéria, Belgie a Portugalska. Když s koncem první světové války ukončil svůj boj a vrátil se do Německa, byl přivítán jako jediný německý generál „Velké války“, který nikdy nepoznal porážku.

Mládí a raná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Poručík von Lettow-Vorbeck

Narodil se ve vojenské rodině v Saarlouis jako syn Karla Wilhelma von Lettow-Vorbecka a jeho ženy Marie. Následoval příkladu svého otce, vstoupil do německé armády a vystudoval na dělostřeleckého důstojníka. V roce 1900 se podílel na potlačování povstání boxerůČíně. V letech 19041908 se účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů v Německé jihozápadní Africe. Byl zde raněn a poslán na léčení do Jižní Afriky, kde se seznámil a spřátelil s jihoafrickým politikem a vojákem Janem Smutsem, proti kterému později bojoval. Poté nějakou dobu velel německým koloniálním jednotkám v Kamerunu. Šest měsíců před propuknutím první světové války byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem císařských jednotek v Německé východní Africe. Jeho síly na počátku války čítaly 14 000 mužů (3000 Němců a 11 000 černošských askaríjů).

Boje v Africe[editovat | editovat zdroj]

Začátek války[editovat | editovat zdroj]

Propagační leták.

Bezprostředně po vypuknutí války ignoroval von Lettow-Vorbeck rozkazy a nabádání k opatrnosti a zahájil útoky na okolní nepřátelské koloniální državy. Poté, co přerušil železniční síťKeni a začal dotírat i na ostatní oblasti, rozhodli se Britové zakročit. Domnívali se, že při takové aktivitě nebude jeho základna v přístavu Tangu dostatečně bráněná, a rozhodli se na ni zaútočit. Výsledkem byla bitva o Tangu (3.5. listopadu 1914), v níž německé jednotky připravily osminásobně silnějšímu expedičnímu sboru generála Arthura Aitkena zdrcující porážku. Britové byli přinuceni uprchnout a na místě zanechali několik set pušek, šestnáct kulometů, 600 000 nábojů a další zásoby. V lednu 1915 porazil von Lettow-Vorbeck britského nepřítele v bitvě u Jassínu, čímž odrazil pro změnu pokus o pozemní invazi.

Německem již v roce 1914 odepsaná kolonie i málo početné jednotky tak přežily roky 1914 i 1915 bez větší úhony a poutaly na sebe stále větší síly protivníka. V červenci 1915 dostal Lettow-Vorbeck jedinou významnou posilu z domoviny - nedobrovolně se k jeho jednotkám připojila posádka křižníku Königsberg, který britské loďstvo obklíčilo v deltě řeky Rufiji. Přinesla s sebou něco zásob, munice a několik děl. V říjnu 1917 za ním ještě byla vyslána se zásobami vzducholoď LZ 104, která se ale nedopatřením nebo britskou dezinformací obrátila krátce před cílem zpět do Evropy.

Gerila[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Jassínu byla předposlední velkou bitvou na africkém válčišti, kterou Lettow-Vorbeck úmyslně vyprovokoval a vedl. Po ní dospěl k názoru, že takový druh vedení války je příliš nákladný a že si jej s omezenými prostředky nemůže dovolit. Přešel tedy na strategii vyhýbání se větším bitvám a nepřetržitě vysílal menší přepadové jednotky do britských kolonií Rhodésie a Keni. Britové navzdory narůstající síle svých vojsk v oblasti zareagovali jejich stažením k nejohroženějším cílům.

Generál von Lettow-Vorbeck (na obrázku uprostřed) v březnu 1918

Teprve v březnu 1916 zahájilo 45 000 mužů pod velením Jana Smutse útok proti Německé východní Africe. Von Lettow-Vorbeck měl v této době k dispozici asi 13 800 bojeschopných mužů a byl si vědom toho, že nepřítele nemůže zastavit. Stále se však pokoušel vydržet co nejdéle, způsobit nepříteli co největší ztráty a znemožnit přesunutí vojsk Dohody do Evropy. Postup nepřítele se pomocí gerilové války pokoušel zpomalit i v následujících měsících, kdy se do ofenzívy zapojily také belgické jednotky z Belgického Konga.

Obrázek Lettowovy kapitulace pocházející z Mbaly v dnešní severní Rhodésii

Narůstající tlak spojeneckých vojsk vyvrcholil v říjnu 1917, kdy Lettow-Vorbeck vybojoval poslední velkou bitvu své kampaně u Mahiwy, po které byl povýšen do hodnosti generálmajora. Ačkoliv silnějšímu britskému nepříteli způsobily jeho jednotky ztráty přibližně 2700 mužů, 500 zabitých či zraněných na německé straně bylo pro neustále se zmenšující vojsko velkou ranou. Von Lettow-Vorbeck se proto rozhodl z Německé východní Afriky stáhnout na jih. Na podzim roku 1918 měl už jen 3000 bojeschopných mužů proti asi 270 000 spojencům, přesto ještě zahájil poslední sérii útoků proti Rhodesii a Mosambiku. Neboť nevěděl, že už 11. listopadu bylo v Compiègne podepsáno příměří, ještě 13. listopadu obsadil nebráněné město Kasama a táhl na Katangu v Zambii. Tam byl britskou stranou informován o skončení války a 23. listopadu 1918 jeho dosud neporažená armáda složila zbraně.

Poválečná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po válce von Lettow-Vorbeck organizoval návrat německých vojáků a válečných zajatců z Afriky zpět do vlasti. Sám se vrátil domů až v roce 1919 a byl přivítán jako národní hrdina a neporazitelný vojevůdce. Německý císař ho svým posledním úředním ediktem povýšil na generálmajora.

V čase Výmarské republiky zasedal jeden čas v Reichstagu (19291930). Byl tvrdým odpůrcem Hitlera a požadoval, aby proti němu a jeho straně bylo použito vojsko. Posléze se stáhl z veřejného života. Prakticky po celé poválečné období pracoval na různých vzpomínkových knihách vztahujících se k Africe a na své autobiografii. Během druhé světové války přišel o většinu majetku a upadl do bídy. Když se to Jan Smuts dověděl, společně s několika svými spolubojovníky se složil na malou penzi, kterou pak nechal svému velkému protivníkovi vyplácet.

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Meine Erinnerungen aus Ostafrika (1920)
  • Kwa Heri Bwana (1920-1930)
  • Heia Safari (1920)
  • Afrika, wie ich es wiedersah (1955)
  • Mein Leben (1957)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]