Paul von Lettow-Vorbeck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Paul von Lettow-Vorbeck
Paul von Lettow-Vorbeck jako podplukovník na fotografii z roku 1913.
Paul von Lettow-Vorbeck jako podplukovník na fotografii z roku 1913.
Narození 20. březen, 1870
Německé císařství Saarlouis, Německé císařství
Úmrtí 9. březen, 1964 (93 let)
Německo Hamburg, Německo
Vojenská kariéra
Hodnost Generalmajor (Generálmajor)
Doba služby 1890–1920
Sloužil Flag of the German Empire.svg Německé císařství (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg Výmarská republika (do roku 1920)
Složka Flag of German Empire (merchant+cross).svg Reichsheer (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (war).svg Reichswehr (do roku 1933)
Války První světová válka
Bitvy Bitva o Tangu
Bitva u Jassínu
Vyznamenání Pour le Mérite s dubovými ratolestmi
Pruský železný kříž I. třídy
Pruský železný kříž II. třídy

Generálmajor Paul Erich von Lettow-Vorbeck (20. března 18709. března 1964) je považován za jednoho z největších mistrů gerilové války. Za první světové války vedl jednotky německého císařstvíkolonii Německá východní Afrika. Ačkoliv se mu nedostávalo relevantní podpory z domoviny, vytrval v boji po celý konflikt a po celou dobu na sebe poutal mnohonásobně větší síly Velké Británie, Belgie a Portugalska. Když s koncem první světové války ukončil svůj boj a vrátil se do Německa, byl přivítán jako jediný německý generál „Velké války“, který nikdy nepoznal porážku.

Mládí a raná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Poručík von Lettow-Vorbeck

Narodil se ve vojenské rodině v Saarlouis jako syn Karla Wilhelma von Lettow-Vorbecka a jeho ženy Marie. Následoval příkladu svého otce, vstoupil do německé armády a vystudoval na dělostřeleckého důstojníka. V roce 1900 se podílel na potlačování povstání boxerůČíně. V letech 19041908 se účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů v Německé jihozápadní Africe. Byl zde raněn a poslán na léčení do Jižní Afriky, kde se seznámil a spřátelil s Janem Smutsem, proti kterému později bojoval. Poté nějakou dobu velel německým koloniálním jednotkám v Kamerunu. Šest měsíců před propuknutím první světové války byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem císařských jednotek v Německé východní Africe. Jeho síly na počátku války čítaly 14 000 mužů (3000 Němců a 11 000 černošských askaríjů).

Boje v Africe[editovat | editovat zdroj]

Období velkých bitev[editovat | editovat zdroj]

Bezprostředně po propuknutí války ignoroval von Lettow-Vorbeck rozkazy a nabádání k opatrnosti a zahájil prudké útoky na okolní nepřátelské koloniální državy. Poté, co svými útoky přerušil železniční síťKeni a začal příliš dotírat i na ostatní oblasti, rozhodli se Britové záležitost urychleně vyřešit. Snadno si spočetli, že při takové aktivitě mu nemohlo zbýt doma příliš mnoho mužů a rozhodli se zaútočit obojživelnou operací na hlavní základnu von Lettow-Vorbecka, přístav Tangu.

Výsledkem byla bitva o Tangu (3.5. listopadu 1914), v níž německé jednotky vedené von Lettov-Vorbeckem připravily osminásobně silnějšímu expedičnímu sboru generála Arthura Aitkena zdrcující porážku. Britové byli přinuceni uprchnout a na místě zanechali několik set pušek, desítky kulometů a 600 000 nábojů.

Propagační leták.

O měsíc později připravil von Lettow-Vorbeck britským jednotkám další těžkou porážku v bitvě u Jassínu (leden 1915), čímž odrazil pro změnu pokus o pozemní invazi do své kolonie.

Gerila[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Jassínu byla předposlední velkou bitvou (na africké poměry), kterou Lettow-Vorbeck úmyslně vyprovokoval a vedl. Po ní dospěl k názoru, že takovéto bitvy jsou příliš nákladné a že si je prostě nemůže dovolit. Přešel tedy na strategii vyhýbání se větším bitvám a nepřetržitě vysílal menší přepadové jednotky do britských kolonií Rhodésie a Keňa. Britové, kteří se po porážkách necítili moc jistí, a kterým takovýto boj nevyhovoval, zareagovali zkoncentrováním sil okolo nejohroženějších cílů, aby zmenšili riziko porážky. To je ale učinilo příliš málo pohyblivými. Bez ohledu na to, jak rostly jejich síly v oblasti (asi 75 000 mužů na počátku roku 1915), pořád nemohli uvolnit jednotky, které by mohly zahájit vážný útok proti von Lettow-Vorbeckově kolonii.

Německem již v roce 1914 odepsaná kolonie i pidiarmáda přežily roky 1914 i 1915 bez větší úhony a poutaly na sebe stále větší síly protivníka. V červenci 1915 dostal jedinou významnou posilu z domoviny - nedobrovolně se k němu připojila posádka křižníku Königsberg, který britské loďstvo obklíčilo v deltě řeky Rufiji. Přinesla s sebou něco zásob, munice a několik děl. V říjnu 1917 za ním ještě byla vyslána se zásobami vzducholoď LZ 104, která se ale nedopatřením nebo britskou dezinformací obrátila krátce před cílem zpět do Evropy.

Generál von Lettow-Vorbeck (na obrázku uprostřed) v březnu 1918

Teprve v březnu 1916 zahájily britské síly útok proti Německé východní Africe. 45 000 mužů Jana Smutse zaútočilo z jihu. Von Lettow-Vorbeck měl v této době k dispozici asi 11 500 bojeschopných mužů, ale nemohl je nasadit všechny, protože ho ohrožovaly ještě britské síly v Keni a v oblasti začaly být nepříjemně aktivní ještě jednotky Portugalska a Belgie (celkem už na sebe jeho armádička vázala více než 100 000 vojáků Dohody).

Von Lettow-Vorbeck si byl vědom toho, že nepřítele nemůže zastavit, nicméně stále měl úkol vydržet co nejdéle a způsobit nepříteli co největší ztráty. Ostatně dokud zde byl on, obrovská nepřátelská armáda nemohla podpořit své spolubojovníky v Evropě. V následujících měsících předváděl tu nejvyšší školu gerilové války, jakou kdy tato část Afriky spatřila. Mistrovsky využíval veškerých výhod, které mu terén poskytoval, aby maximálně zdržel postup nepřítele. Porazil jej v několika dílčích střetnutích. Na konci roku 1916 ovládali Britové téměř dvě třetiny kolonie, ale zbytek pevně třímala císařská armáda, která navíc stále sužovala Keňu a železnice, po kterých Britové dopravovali většinu zásob. Smuts sám byl mistrem gerily, a tudíž by ho nemělo být snadné překvapit. Dohoda dále posílila své jednotky v oblasti. V polovině roku 1917 vrostly její síly na téměř 175 000 mužů, zatímco Německo zde mělo již jen 6000 bojeschopných mužů. To však nezabránilo Von Lettow-Vorbeckovi zahájit v září 1917 další sérii nájezdů, když se konečně nepřítel odhodlal k velkorysejším akcím. V říjnu 1918 vybojoval poslední velkou bitvu své kampaně u Mahiwy (ztratil 100 mužů proti 1600 Britům).

Obrázek Lettowovy kapitulace pocházející z Mbaly v dnešní severní Rhodésii

Tlak na jeho pozice postupně sílil a lidí ubývalo. Na podzim roku 1918 měl už jen 3000 bojeschopných mužů proti asi 270 000 spojencům, navzdory tomu zahájil novou sérii útoků proti Rhodesii a Mosambiku. Ještě 13. listopadu připravil Britům vážnou porážku u města Kasama. Když k němu později došly zprávy o konci války, ukončil svůj boj. 23. listopadu 1918 jeho dosud neporažená armáda složila zbraně.

Poválečná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení bojů von Lettow-Vorbeck organizoval návrat německých vojáků a válečných zajatců z Afriky zpět do vlasti. Sám se vrátil domů až v roce 1919 a byl přivítán jako národní hrdina a neporazitelný vojevůdce. Německý císař ho svým posledním úředním ediktem povýšil na generálmajora.

V čase Výmarské republiky zasedal jeden čas v Reichstagu (19291930). Byl tvrdým odpůrcem Hitlera a požadoval, aby proti němu a jeho straně bylo použito vojsko. Posléze se stáhl z veřejného života. Prakticky po celé poválečné období pracoval na různých vzpomínkových knihách vztahujících se k Africe a na své autobiografii. Během druhé světové války přišel o většinu majetku a upadl do bídy. Když se to Jan Smuts dověděl, společně s několika svými spolubojovníky se složil na malou penzi, kterou pak nechal svému velkému protivníkovi vyplácet.

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Meine Erinnerungen aus Ostafrika (1920)
  • Kwa Heri Bwana (1920-1930)
  • Heia Safari (1920)
  • Afrika, wie ich es wiedersah (1955)
  • Mein Leben (1957)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]