Přeskočit na obsah

Marie Iljašenko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marie Iljašenko
Marie Iljašenko v roce 2019
Marie Iljašenko v roce 2019
Narození2. prosince 1983 (40 let)
Kyjev
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
VzděláníFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníbásnířka, překladatelka a spisovatelka
Významná dílaOsip míří na jih, Sv. Outdoor
OceněníNominace na cenu Magnesia Litera 2016 (objev roku), nominace na Drážďanskou cenu lyriky (2014) a na Cenu Václava Buriana (2016). Držitelka ceny Toma Stopparda (2023).
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Iljašenko (* 2. prosince 1983, Kyjev) je česká básnířka, spisovatelka, překladatelka a redaktorka ukrajinského původu, držitelka ceny Toma Stopparda (2023).[1]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Marie Iljašenko se narodila v Kyjevě ukrajinskému otci a matce s polskými a českými kořeny. V roce 1991 se její rodina přestěhovala do Police nad Metují.

Vystudovala literární komparatistiku a východoevropská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Byla jednou z editorek časopisu Plav a editorkou Labyrint Revue.

V roce 2015 vydala knihu básní Osip míří na jih, která byla nominována na cenu Magnesia Litera 2016 v kategorii Objev roku za „Kulturní, historický a společenský vklad, jenž se prosévá celou knihou, vypovídá vedle uvedeného také o židovských, starozákonních, středo- či východoevropských podnětech“.

Byla též nominována na Drážďanskou cenu lyriky (2014) a Cenu Václava Buriana (2016). Její básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, maďarštiny, ukrajinštiny a dalších jazyků.[2] Knižně publikovala v Polsku. Píše také povídky, eseje a pravidelnými sloupky přispívá na server iLiteratura.cz.

Za esej Jsem všudejzdejší byla v roce 2023 oceněna cenou Toma Stopparda. Překládá z polštiny a ukrajinštiny především současnou poezii a jako editorka uspořádala knihu reportáží o válce na Ukrajině Chleba z minového pole (Slovart, 2022).

Žije v Praze a pracuje jako nakladatelská redaktorka a překladatelka.

Publikační činnost

[editovat | editovat zdroj]

Poezie

[editovat | editovat zdroj]
  • Osip míří na jih (Host, 2015)
  • Sv. Outdoor (Host, 2019)

Antologie, sborníky (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Dryák ředěný Vltavou (Městská knihovna v Praze, 2016)
  • Nejlepší české básně (Host, 2018; 2019)
  • Sąsiadki. 10 poetek czeskich (Wydawnictwo Warstwy, 2019)
  • Itt minden tele van zenével. 35 kortárs cseh költő. (Petőfi Kulturális Ügynökség, Budapest, 2021)
  • Come Closer. The Biennale Reader (Tranzit, Praha 2022)
  • De sombra y terciopelo: Diecisiete poetas checas (1963-1988) (Vaso Roto, 2022)
  • Každý ji zná tak bude maskovaná. 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek (Malvern, Praha, 2022)
  • Milá Mácho (Větrné mlýny, 2022)
  • Střepy (Český rozhlas, 2022)
  • Babylonská věž (Babylon, Praha, 2023)
  • Teflon 29, summer - autumn, 2023

Vybrané překlady

[editovat | editovat zdroj]
  • Andruchovyč, Jurij: Písně mrtvého kohouta, MAČ, 2015
  • Kryštopa, Oleh: Ukrajina v měřítku 1:1, Dokořán, 2016
  • Básnění (vybrané ukrajinské básně)[3]
  • Svět poezie. Duben tnul jak šrapnel, Malá rozhlasová antologie ukrajinské poezie ukrajinských básní o válce[4]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Marie Iljašenko laureátkou Ceny Toma Stopparda za rok 2023. Knihovna Václava Havla [online]. © Knihovna Václava Havla, 2023-06-22 [cit. 2024-02-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ MARIE ILYASENKO. Lyrikline [online]. [cit. 2024-02-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ MAČAS, Dominik. BáSnění Marie Iljašenko.. mujRozhlas [online]. 2022-03-30 [cit. 2024-02-06]. Dostupné online. 
  4. ↑ ILJAŠENKO, Marie. Duben tnul jak šrapnel. Malá rozhlasová antologie současných ukrajinských básní o válce. Svět poezie | Vltava [online]. Český rozhlas, 2022-07-03 [cit. 2024-02-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Iljašenko&oldid=24064105“