Histamin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Histamin
Struktura histaminu
Struktura histaminu
Obecné
Systematický název 2-(1H-imidazol-4-yl)ethanamin
Triviální název histamin, 2-(4-imidazolyl)ethylamin
Sumární vzorec C5H9N3
Identifikace
Registrační číslo CAS
Vlastnosti
Molární hmotnost 111,15 g/mol
Teplota tání 84 °C
Teplota varu 209–210 °C
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Histamin je hormon a neurotransmiter produkovaný celou řadou buněk, zejména však bílými krvinkami (žírné buňky a bazofily) a nervovými buňkami. Primárně funguje lokálně – na krátkou vzdálenost při komunikaci mezi sousedními buňkami. Pokud je produkován ve vysokém množství, např. v reakci na alergen, vyvolává efekt v rozsáhlejším okrsku tkáně (např. otok po bodnutí hmyzem) nebo v celém těle (anafylaktický šok).[1]

Histamin je krystalický, rozpustný ve vodě. Souvisí úzce s histidinem, z něhož se tvoří dekarboxylací účinkem enzymu histidindekarboxylázy.[2]

Účinky[editovat | editovat zdroj]

Histamin je přítomen ve vysokém množství především v kůži, plicích a střevech, ale také v mozku a míše a dalších tkáních. V klidovém stavu je většina histaminu ukryta v granulích uvnitř žírných buněk nebo cirkulujících bazofilů.[2] Uvolňuje se při aktivaci těchto buněk – obvykle navázáním antigenu na imunoglobulin E.[3] Na molekulární úrovni funguje následně histamin tak, že se váže na histaminové receptory. Jedná se o skupinu receptorů spřažených s G-proteinem (GPCR), která se ještě dělí na několik podskupin: H1, H2, H3 a H4 receptory.[1]

Fyziologicky je histamin velmi účinný. Působí na hladké svalstvo,[3] způsobuje intenzivní kontrakce dělohy[zdroj?] a stah plicních průdušinek. Dále rozšiřuje cévy a zvyšuje jejich prostupnost, čímž se do tkání dostávají tekutiny a vzniká otok[3] a následkem rozšíření cév také dochází ke snížení krevního tlaku. V žaludku histamin produkují ECL (enterochromafinní) buňky a vyvolávají tím produkci kyseliny chlorovodíkové z parietálních buněk.[3] Vyjma těchto všech rolí je histamin navíc i jedním z minoritních neurotransmiterů v mozku.[3]

Jeho nadměrné uvolnění při alergické reakci znásobuje výše zmíněné účinky. Pokud jsou lokalizované do oblasti tkáně, vzniká např. kožní kopřivka (urtikárie). Při systémovém působení v celém těle se může spustit až tzv. anafylaktický šok. Dochází ke snížení tlaku, vzniku rozsáhlého otoku a dalším život ohrožujícím účinkům. Tyto projevy se dají velmi dobře vyvolat injekcí velké dávky histaminu do krevního řečiště.[3] Histamin je také obvyklou příčinou senné rýmy, která vzniká při alergické reakci na pyl v nosní sliznici a projevuje se otékáním nosní sliznice a uvolňováním tekutin do nosní dutiny.[3]

Potlačení jeho působení pomocí antihistaminik je součástí léčby alergických stavů (antihistaminika H1) a žaludečního vředu (antihistaminika H2).[zdroj?] Akutní stavy vyvolané uvolněním velkého množství histaminu do krve se dají potlačit také podáním sympatomimetik, zejména látek na bázi adrenalinu či noradrenalinu.[3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Byl připraven roku 1907 chemiky Windausem a Vogtem. Roku 1910 byl v nepatrném množství izolován z námelového výtažku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HILL, Stephen J.; BAKER, Jillian G.. Encyclopedia of Biological Chemistry - Vol 2. [s.l.] : [s.n.]. Kapitola Histamine Receptors.  
  2. a b Oxford dictionary of biochemistry and molecular biology; revised edition. Příprava vydání R. Cammack et al. New York : Oxford university press, 2006. ISBN 0-19-852917-1.  
  3. a b c d e f g h GUYTON, Arthur C; HALL, John E. Textbook of Medical Physiology. 11. vyd. [s.l.] : Elsevier, 2006. (11) ISBN 978-0-7216-0240-0.