Fjodor Ivanovič Šaljapin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fjodor Ivanovič Šaljapin
Feodor Chaliapin signed.jpg
Narození1.jul. / 13. února 1873greg.
Kazaň
Úmrtí12. dubna 1938 (ve věku 65 let)
Paříž
Příčina úmrtíleukemie
Místo pohřbeníHřbitov Batignolles (do 1984)
Novoděvičí hřbitov (od 1984)
Povoláníoperní pěvec, herec
Manžel(ka)Iola Tornagiová (od 1898)
Partner(ka)Marija Adrianovna Dejšová-Sionická
DětiBoris Fjodorovič Šaljapin
Fjodor Fjodorovič Šaljapin
Marina Fjodorovna Šaljapinová
OceněníŘád sv. Stanislava 3. třídy
Umělec lidové republiky
Řád ušlechtilé Buchary
Řád čestné legie
Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fjodor Ivanovič Šaljapin (rusky Фёдор Иванович Шаляпин; 13. února 1873, Kazaň12. dubna 1938, Paříž) byl ruský operní pěvec-basista. Od roku 1921 žil v exilu. Získal si pověst umělce, který ve své tvorbě kombinoval vrozenou muzikálnost s širokým hlasovým rejstříkem a mimořádné herecké schopnosti. Součástí jeho repertoáru byly nejen operní role, ale také ruské národní písně a písně umělé.[1] V různých obdobích svého života se věnoval také malířství a sochařství, hrál ve filmech a psal své paměti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]

Fjodor Šaljapin pocházel z chudých poměrů. Otec byl písařem v kazaňském okresním úřadě, matka vypomáhala prací po domech. Fjodor byl nejstarším ze čtyř dětí a musel snášet otcovu tvrdou výchovu. Základní školní docházku ukončil s vyznamenáním v roce 1885. V mládí vystřídal několik praktických řemesel, nejdříve šel do učení k ševci, později k truhláři, nakonec se zkoušel uchytit jako písař.[1] Už v raném dětství ho však přitahoval zpěv a divadlo. Od 12 let hrál ochotnicky divadlo a zpíval i v kostele. Již v 17 letech se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka a zpěváka, jako potulný komediant cestoval po celém Rusku.

Pěvecká kariéra v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Díky svému krásně barevnému, zvučnému a znělému hlasu v basové poloze se brzy prosadil i na poli operním. První velká změna nastala v Tiflisu, kde se mu pedagogicky věnoval operní pěvec Dimitrij Usatov. Pod jeho vedením a díky jeho přičinění se Šaljapin stal sólistou tamější opery.[1]

V roce 1893 odejel vystupovat do Moskvy a posléze roce 1894 i do Petrohradu, kde byl od roku 1895 členem Mariinského divadla. V roce 1896 byl povolán Savvou Mamontovem nazpět do Moskvy, kde se připojil k jeho soukromému opernímu domu.[1]Tam započala jeho světová umělecká kariéra. Během čtyř sezón Šaljapin získal širokou slávu. Vytvořil si repertoár, kterým mohl rozvíjet svůj hudební i jevištní talent. Hrál řadu hlavních postav v dílech ruských i zahraničních skladatelů, jako Rimskij–Korsakov (Ivan Hrozný ve Pskovance, Salieri v Mozart a Salieri, Varjažský host v Sadkovi), Glinka (Ivan Susanin v opeře Život za cara), Musorgskij (Boris Godunov ve stejnojmenné opeře, Dositheus v Chovanštině). Jednou z nejvýznamnějších rolí, která se stala trvalou součástí jeho repertoáru, byl Mefistofeles v Gounodově opeře Faust.

V roce 1899 vystoupil poprvé v moskevském Velkém divadle a od té doby vystupoval na všech největších ruských operních scénách.[1]

F. I. Šaljapin

Záhy si získal nejen ruskou, ale světovou pozornost a věhlas. V roce 1901 zpíval poprvé v milánské La Scale[1] a od té doby vystupoval po celé Evropě prakticky každý rok, jeho popularita i známost stále stoupala zejména s počátečním rychlým rozvojem gramofonového průmyslu a později i rozhlasového vysílání.

V roce 1901 se poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým se velice brzy důvěrně spřátelil na celý život. To vyvolalo velkou nevoli i nedůvěru u tehdejších carských úřadů, neboť Maxim Gorkij byl tehdy úřady celkem právem pokládán za socialistu a revolucionáře. V ruském revolučním roce 1905 si carské úřady znepřátelil ještě více, těsně před tehdejšími revolučními událostmi vystoupil v Kyjevě zdarma na velkém koncertě pro dělníky, což jej zařadilo mezi potenciální buřiče a možné "revolucionáře".[1]

V létě 1914, když vypukla první světová válka, zrovna cestoval po západní Evropě a nalézal se v té době ve Francii nedaleko od Paříže. Přesto, že dostal mnoho nabídek aby v západní Evropě zůstal natrvalo, odjel do Londýna a vrátil se nazpět do Ruska. V roce 1915 vytvořil hlavní roli ve filmu Car Ivan Vasiljevič Hrozný.[2] Během války založil dva lazarety z vlastních prostředků. Prakticky po celou dobu první světové války pak vystupoval v petrohradském Mariinském divadle. Po únorovém státním převratu v roce 1917 se stal i jeho uměleckým ředitelem.[1] V roce 1918 jako první obdržel titul Národní umělec republiky.

Život v exilu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1921 se vydal na velké světové pěvecké turné, původně se záměrem aby propagoval ruskou hudbu a nové sovětské umění. Z tohoto dlouhého zahraničního turné se již domů do Ruska nikdy nevrátil, nejen z finančních a ekonomických důvodů, ale patrně i z důvodů ideově-politických.[3] Sovětskými orgány byla jeho emigrace posuzována velmi negativně. V srpnu 1927 byl dekretem Rady lidových komisařů RSFSR zbaven titulu národního umělce a práva na návrat do SSSR.

Píseň volžských burlaků Ej uchněm v podání Fjodora Šaljapina

Žil převážně v Paříži, v letech 1921–1928 byl členem Metropolitní opery v New Yorku.[1] V roce 1932 vytvořil hlavní roli ve filmu Don Quijote.[4] V letech 1935–1936 se Šaljapin vydal na své poslední turné na Dálný východ. V Mandžusku, Číně a Japonsku odehrál 57 koncertů.

Zemřel na leukémii v roce 1938 v Paříži, kde byl pochován na hřbitově Batignolles. Jeho tělesné ostatky byly v roce 1984 po dohodě s rodinou převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov.[3] V roce 1991 byl usnesením rady ministrů RSFSR Šaljapinovi vrácen titul národního umělce.

V letech 1901 až 1936 nahrál velké množství gramofonových nahrávek, do dnešních dob je jich známo okolo 120. Přednesl na nich nejen všechen klasický repertoár, např. z oper Ivan Susanin (Michail Ivanovič Glinka), Boris Godunov (M. P. Musorgskij), Ivan Hrozný (Nikolaj Rimskij-Korsakov), z dalších rolí: Mefistofeles (Arrigo Boito), Don Basilio a Lazebník sevillský (Gioacchino Rossini). Kromě operního repertoáru ale rád zpíval také ruské lidové písně. Dokázal prý dobře zazpívat i výše položené populární písně. Spolu s Enricem Carusem byl na počátku 20. století jedním z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců.

Šaljapinův talent se neomezoval pouze na hudební a herecké aktivity. Byl skvělý kreslíř, vyzkoušel si malířství a sochařství. Zachovalo se mnoho portrétů, autoportrétů, kreseb a karikatur. Prokázal velké literární schopnosti, ve svých autobiografických dílech popsal nejen svůj umělecký život, ale také atmosféru společenských změn.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Šaljapin byl dvakrát ženatý. Svou první ženu, italskou balerínu Iolu Tornagi, potkal v Nižním Novgorodu. Vzali se v roce 1898. V tomto manželství měl Šaljapin šest dětí: Igor (zemřel ve věku 4 let), Boris, dvojčata Fjodor (1905–1992) a Tatiana (1905–1993), Irina (1900–1978) a Lydia.

Během manželství se Šaljapin sblížil s Marií Valentinovnou Petzoldovou (1882–1964), která již měla dvě děti z prvního manželství. Měli spolu tři dcery: Marthu (1910–2003), Marinu (1912–2009) a Dacii (1921–1977). V roce 1921 společně opustili Rusko a později uzavřeli formální manželství.

Návštěvy v Československu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 měl Šaljapin koncert v pražské Lucerně, na kterém přednesl kromě operních árií také ruské a francouzské písně. V letech 1930 a 1934 vystupoval i v Praze se souborem opery Slovenského národního divadla, jehož ředitelem byl Oskar Nedbal.[5][1] Do Československa zajížděl pravidelně jakožto lázeňský host, neboť si oblíbil zejména Mariánské Lázně.[3][6]

Autobiografické knihy vydané v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Stránky z mého života. [s.l.]: Svět sovětů, 1958. 182 s.  Překlad Jaroslav Piskáček
  • Maska a duše: můj život. [s.l.]: H+H, 2007. 278 s.  Překlad Milan Dvořák

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Шаляпин, Фёдор Иванович na ruské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j PLEVKA, Bohumil. Přemožitelé času sv. 2. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1987. Kapitola Fjodor Ivanovič Šaljapin, s. 157–160. 
  2. Car Ivan Vasiljevič Groznyj (1915). FDb.cz [online]. [cit. 2022-07-25]. Dostupné online. 
  3. a b c INDRA, Vladimír. Ruský pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin (1873–1938) [online]. [cit. 2021-11-28]. Dostupné online. 
  4. Don Quixote (1933). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. Když Šaljapin diriguje a Oskar Nedbal zpívá. S. 4. Národní listy [online]. 1930-06-04. S. 4. Dostupné online. 
  6. Slavný basista Feodor Šaljapin.... S. 3. Národní listy [online]. 1934-06-01 [cit. 2021-11-28]. S. 3. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]