Fjodor Ivanovič Šaljapin
| Fjodor Ivanovič Šaljapin | |
 | |
| Narození |
13. února 1873 Kazaň |
|---|---|
| Úmrtí |
12. dubna 1938 (ve věku 65 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | leukemie |
| Místo odpočinku |
Novoděvičí hřbitov Hřbitov Batignolles |
| Povolání | zpěvák, operní pěvec a herec |
| Manžel(ka) | Iola Tornagi |
| Děti |
Boris Chaliapin Feodor Chaliapin |
| Ocenění |
Řád sv. Stanislava 3. třídy Řád čestné legie národní umělec RSFSR Order of noble Bukhara |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fjodor Ivanovič Šaljapin, rusky Фёдор Иванович Шаляпин, (13. února 1873 v Kazani, Ruské impérium – 12. dubna 1938 v Paříži, Francie) byl ruský tanečník, herec, zpěvák a světový operní pěvec-basista.
Biografie[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z velice chudých a nuzných poměrů. V mládí se sice učil několik praktických řemesel, nicméně od 12 let hrál ochotnicky divadlo a zpíval i v kostele a již v 17 letech se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka a zpěváka, jako potulný komediant cestoval po celém Rusku. Díky svému krásně barevnému, zvučnému a znělému hlasu v basové poloze se brzy prosadil i na poli operním. První velká změna nastala v Tiflisu, kde se mu pedagogicky věnoval operní pěvec Usatov, pod jeho vedením a díky jeho přičinění se stal sólistou tamějšího tiflíského divadla. V roce 1893 odejel vystupovat do Moskvy a posléze roce 1894 i do Petrohradu, kde byl od roku 1895 členem tamního Marijinského divadla. V roce 1896 byl povolán J. Mamontovem nazpět do Moskvy, kde se později započala jeho světová umělecká kariéra.
.jpg)
Záhy si získal nejen ruskou, ale světovou pozornost a věhlas. V roce 1899 vystoupil poprvé v moskevské carské opeře a od té doby vystupoval na všech největších ruských operních scénách. V roce 1901 zpíval poprvé v milánské La Scale a od té doby vystupoval po celé Evropě prakticky každý rok, jeho popularita i známost stále stoupala zejména s počátečním rychlým rozvojem gramofonového průmyslu a později i rozhlasového vysílání.
V roce 1901 se poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým se velice brzy důvěrně spřátelil na celý život. To vyvolalo velkou nevoli i nedůvěru u tehdejších carských úřadů, neboť Maxim Gorkij byl tehdy úřady celkem právem pokládán za socialistu a revolucionáře.
V ruském revolučním roce 1905 si carské úřady znepřátelil ještě více, těsně před tehdejšími revolučními událostmi vystoupil v Kyjevě zdarma na velkém koncertě pro dělníky, což jej zařadilo mezi potenciální buřiče a možné "revolucionáře".
V létě 1914, když vypukla první světová válka, zrovna cestoval po západní Evropě a nalézal se v té době ve Francii nedaleko od Paříže. Přesto, že dostal mnoho nabídek aby v západní Evropě zůstal natrvalo, odjel do Londýna a vrátil se nazpět do Ruska. Během války založil dva lazarety ze vlastních prostředků. Prakticky po celou dobu 1. světové války pak vystupoval v petrohradském Mariinském divadle. Po únorovém státním převratu v roce 1917 se stal i jeho uměleckým ředitelem.
V roce 1921 se vydal na velké světové pěvecké turné, původně se záměrem aby propagoval ruskou a hudbu a nové sovětské umění. Z tohoto dlouhého zámořského turné se již domů do Ruska, nejen z finančních a ekonomických důvodů, ale patrně i z důvodů ideově-politických, nikdy nevrátil. Zemřel v roce 1938 v Paříži, kdy byl i pochován, jeho tělesné ostatky byly později v roce 1984 převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov.
V letech 1901 až 1936 nahrál velké množství gramofonových nahrávek, do dnešních dob je jich známo okolo 120, zpíval nejen všechen klasický operní repertoár, např. Ivan Susanin (Michail Ivanovič Glinka), Boris Godunov (M. P. Musorgskij), Ivan Hrozný (Nikolaj Rimskij-Korsakov, Pskovanka), z dalších rolí: Mefistofeles (A. Boito), Don Basilio (G. Rossini, Lazebník sevillský). Kromě operního repertoáru ale uměl zpívat ruské lidové písně, dokázal prý dobře zapívat vyšší populár a někdy i písně pocházející spíše z žánru tehdejší pop-music. Spolu s Enricem Carusem se na počátku 20. století jednalo o jednoho z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců.
V roce 1930 a 1934 vystupoval i Praze v Národním divadle, do Československa zajížděl pravidelně jakožto lázeňský host, kdy si oblíbil zejména Mariánské Lázně.
Vzpomínkové a autobiografické knihy[editovat | editovat zdroj]
- Stránky z mého života
- Maska a duše (1932)
Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1893)
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1898)
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1937-38)
Zleva: F. I. Šaljapin a Sergej Rachmaninov
Zleva: Vladimir Vasiljevič Stasov, F. I. Šaljapin a Alexander Glazunov
Zleva: F. I. Šaljapin (sedí) a ruský spisovatel Alexandr Kuprin
_1893.jpg)
_1898.jpg)
_1937-38.jpg)
_1900_with_Stasov_and_Glazunov.jpg)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fjodor Ivanovič Šaljapin ve Wikimedia Commons
(česky)
- Stránky Českého rozhlasu Brno - Ecce Homo - Fjodor Ivanovič Šaljapin
- Co je co
- Městská knihovna v Praze
- Vysilani “Šaljapiniana” (cyklus M. Malkova “Kolekce vzacnych desek” – rusky jazyk).
