Fjodor Ivanovič Šaljapin
| Fjodor Ivanovič Šaljapin | |
 | |
| Narození |
13. února 1873 Kazaň |
|---|---|
| Úmrtí |
12. dubna 1938 (ve věku 65 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | leukemie |
| Místo pohřbení |
Novoděvičí hřbitov Hřbitov Batignolles |
| Povolání | zpěvák, operní pěvec a herec |
| Manžel(ka) | Iola Tornagi |
| Děti |
Boris Chaliapin Feodor Chaliapin |
| Ocenění |
Řád sv. Stanislava 3. třídy Řád ušlechtilé Buchary Řád čestné legie Umělec lidové republiky |
| Podpis |
 |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fjodor Ivanovič Šaljapin, rusky Фёдор Иванович Шаляпин, (13. února 1873 v Kazani, Ruské impérium – 12. dubna 1938 v Paříži, Francie) byl ruský světoznámý operní pěvec-basista. Od roku 1921 žil v exilu.
Obsah
Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]
Fjodor Šaljapin pocházel z velice chudých poměrů. V mládí se sice naučil několik praktických řemesel, nicméně od 12 let hrál ochotnicky divadlo a zpíval i v kostele. Již v 17 letech se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka a zpěváka, jako potulný komediant cestoval po celém Rusku.
Pěvecká kariéra[editovat | editovat zdroj]
Díky svému krásně barevnému, zvučnému a znělému hlasu v basové poloze se brzy prosadil i na poli operním. První velká změna nastala v Tiflisu, kde se mu pedagogicky věnoval operní pěvec Usatov, pod jeho vedením a díky jeho přičinění se stal sólistou tamějšího tiflíského divadla. V roce 1893 odejel vystupovat do Moskvy a posléze roce 1894 i do Petrohradu, kde byl od roku 1895 členem tamního Marijinského divadla. V roce 1896 byl povolán J. Mamontovem nazpět do Moskvy, kde se později započala jeho světová umělecká kariéra.
.jpg)
Záhy si získal nejen ruskou, ale světovou pozornost a věhlas. V roce 1899 vystoupil poprvé v moskevské Carské opeře a od té doby vystupoval na všech největších ruských operních scénách. V roce 1901 zpíval poprvé v milánské La Scale a od té doby vystupoval po celé Evropě prakticky každý rok, jeho popularita i známost stále stoupala zejména s počátečním rychlým rozvojem gramofonového průmyslu a později i rozhlasového vysílání.
V roce 1901 se poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým se velice brzy důvěrně spřátelil na celý život. To vyvolalo velkou nevoli i nedůvěru u tehdejších carských úřadů, neboť Maxim Gorkij byl tehdy úřady celkem právem pokládán za socialistu a revolucionáře.
V ruském revolučním roce 1905 si carské úřady znepřátelil ještě více, těsně před tehdejšími revolučními událostmi vystoupil v Kyjevě zdarma na velkém koncertě pro dělníky, což jej zařadilo mezi potenciální buřiče a možné "revolucionáře".
V létě 1914, když vypukla první světová válka, zrovna cestoval po západní Evropě a nalézal se v té době ve Francii nedaleko od Paříže. Přesto, že dostal mnoho nabídek aby v západní Evropě zůstal natrvalo, odjel do Londýna a vrátil se nazpět do Ruska. Během války založil dva lazarety ze vlastních prostředků. Prakticky po celou dobu první světové války pak vystupoval v petrohradském Mariinském divadle. Po únorovém státním převratu v roce 1917 se stal i jeho uměleckým ředitelem.
V roce 1921 se vydal na velké světové pěvecké turné, původně se záměrem aby propagoval ruskou hudbu a nové sovětské umění. Z tohoto dlouhého zahraničního turné se již domů do Ruska nikdy nevrátil, nejen z finančních a ekonomických důvodů, ale patrně i z důvodů ideově-politických. Zemřel v roce 1938 v Paříži, kdy byl i pochován. Jeho tělesné ostatky byly později (v roce 1984) převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov.
V letech 1901 až 1936 nahrál velké množství gramofonových nahrávek, do dnešních dob je jich známo okolo 120. Přednesl na nich nejen všechen klasický repertoár, např. z oper Ivan Susanin (Michail Ivanovič Glinka), Boris Godunov (M. P. Musorgskij), Ivan Hrozný (Nikolaj Rimskij-Korsakov), z dalších rolí: Mefistofeles (Arrigo Boito), Don Basilio a Lazebník sevillský (Gioacchino Rossini). Kromě operního repertoáru ale rád zpíval také ruské lidové písně. Dokázal prý dobře zazpívat i výše položené populární písně. Spolu s Enricem Carusem byl na počátku 20. století jedním z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců.
V roce 1930 a 1934 vystupoval i v Praze v Národním divadle, do Československa zajížděl pravidelně jakožto lázeňský host, neboť si oblíbil zejména Mariánské Lázně.
Vzpomínkové a autobiografické knihy[editovat | editovat zdroj]
- Stránky z mého života
- Maska a duše (1932)
Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1893)
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1898)
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1937-38)
Zleva: F. I. Šaljapin a Sergej Rachmaninov
Zleva: Vladimir Vasiljevič Stasov, F. I. Šaljapin a Alexander Glazunov
Zleva: F. I. Šaljapin (sedí) a ruský spisovatel Alexandr Kuprin
_1893.jpg)
_1898.jpg)
_1937-38.jpg)
_1900_with_Stasov_and_Glazunov.jpg)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fjodor Ivanovič Šaljapin ve Wikimedia Commons
(česky)
- Stránky Českého rozhlasu Brno - Ecce Homo - Fjodor Ivanovič Šaljapin
- Co je co
- Městská knihovna v Praze
- Vysilani “Šaljapiniana” (cyklus M. Malkova “Kolekce vzacnych desek” – rusky jazyk).
