Fjodor Ivanovič Šaljapin
| Fjodor Ivanovič Šaljapin | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1.jul. / 13. února 1873greg. Lisicyn-Jemelinův dům |
| Úmrtí | 12. dubna 1938 (ve věku 65 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | leukemie |
| Místo pohřbení | Hřbitov Batignolles (do 1984) Novoděvičí hřbitov (od 1984) |
| Povolání | zpěvák, operní pěvec, herec a tanečník |
| Manžel(ka) | Iola Tornagiová (od 1898) |
| Partner(ka) | Marija Adrianovna Dejšová-Sionická |
| Děti | Boris Fjodorovič Šaljapin Fjodor Fjodorovič Šaljapin Marina Fjodorovna Šaljapinová |
| Ocenění | Řád sv. Stanislava 3. třídy Umělec lidové republiky Řád ušlechtilé Buchary Řád čestné legie Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fjodor Ivanovič Šaljapin, rusky Фёдор Иванович Шаляпин, (13. února 1873 v Kazani, Ruské impérium – 12. dubna 1938 v Paříži, Francie) byl ruský operní pěvec-basista. Od roku 1921 žil v exilu.
Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]
Fjodor Šaljapin pocházel z chudých poměrů. V mládí se sice naučil několik praktických řemesel, nicméně od 12 let hrál ochotnicky divadlo a zpíval i v kostele. Již v 17 letech se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka a zpěváka, jako potulný komediant cestoval po celém Rusku.
Pěvecká kariéra[editovat | editovat zdroj]
Díky svému krásně barevnému, zvučnému a znělému hlasu v basové poloze se brzy prosadil i na poli operním. První velká změna nastala v Tiflisu, kde se mu pedagogicky věnoval operní pěvec Dimitrij Usatov, pod jeho vedením a díky jeho přičinění se stal sólistou tamějšího tiflíského divadla. V roce 1893 odejel vystupovat do Moskvy a posléze roce 1894 i do Petrohradu, kde byl od roku 1895 členem tamního Marijinského divadla. V roce 1896 byl povolán J. Mamontovem nazpět do Moskvy, kde se později započala jeho světová umělecká kariéra.
.jpg)
Záhy si získal nejen ruskou, ale světovou pozornost a věhlas. V roce 1899 vystoupil poprvé v moskevské Carské opeře a od té doby vystupoval na všech největších ruských operních scénách. V roce 1901 zpíval poprvé v milánské La Scale a od té doby vystupoval po celé Evropě prakticky každý rok, jeho popularita i známost stále stoupala zejména s počátečním rychlým rozvojem gramofonového průmyslu a později i rozhlasového vysílání.
V roce 1901 se poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým se velice brzy důvěrně spřátelil na celý život. To vyvolalo velkou nevoli i nedůvěru u tehdejších carských úřadů, neboť Maxim Gorkij byl tehdy úřady celkem právem pokládán za socialistu a revolucionáře.
V ruském revolučním roce 1905 si carské úřady znepřátelil ještě více, těsně před tehdejšími revolučními událostmi vystoupil v Kyjevě zdarma na velkém koncertě pro dělníky, což jej zařadilo mezi potenciální buřiče a možné "revolucionáře".
V létě 1914, když vypukla první světová válka, zrovna cestoval po západní Evropě a nalézal se v té době ve Francii nedaleko od Paříže. Přesto, že dostal mnoho nabídek aby v západní Evropě zůstal natrvalo, odjel do Londýna a vrátil se nazpět do Ruska. Během války založil dva lazarety z vlastních prostředků. Prakticky po celou dobu první světové války pak vystupoval v petrohradském Mariinském divadle. Po únorovém státním převratu v roce 1917 se stal i jeho uměleckým ředitelem.
V roce 1921 se vydal na velké světové pěvecké turné, původně se záměrem aby propagoval ruskou hudbu a nové sovětské umění. Z tohoto dlouhého zahraničního turné se již domů do Ruska nikdy nevrátil, nejen z finančních a ekonomických důvodů, ale patrně i z důvodů ideově-politických. Zemřel v roce 1938 v Paříži, kdy byl i pochován. Jeho tělesné ostatky byly později (v roce 1984) převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov.
V letech 1901 až 1936 nahrál velké množství gramofonových nahrávek, do dnešních dob je jich známo okolo 120. Přednesl na nich nejen všechen klasický repertoár, např. z oper Ivan Susanin (Michail Ivanovič Glinka), Boris Godunov (M. P. Musorgskij), Ivan Hrozný (Nikolaj Rimskij-Korsakov), z dalších rolí: Mefistofeles (Arrigo Boito), Don Basilio a Lazebník sevillský (Gioacchino Rossini). Kromě operního repertoáru ale rád zpíval také ruské lidové písně. Dokázal prý dobře zazpívat i výše položené populární písně. Spolu s Enricem Carusem byl na počátku 20. století jedním z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců.
Návštěvy v Československu[editovat | editovat zdroj]
V letech 1930 a 1934 vystupoval i v Praze v Národním divadle,[1] do Československa zajížděl pravidelně jakožto lázeňský host, neboť si oblíbil zejména Mariánské Lázně.[2][3]
Autobiografické knihy vydané v češtině[editovat | editovat zdroj]
- Stránky z mého života. [s.l.]: Svět sovětů, 1958. 182 s. Překlad Jaroslav Piskáček
- Maska a duše: můj život. [s.l.]: H+H, 2007. 278 s. Překlad Milan Dvořák
Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1893)
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1898)
Fjodor Ivanovič Šaljapin (1937–1938)
Zleva: F. I. Šaljapin a Sergej Rachmaninov
Zleva: Vladimir Vasiljevič Stasov, F. I. Šaljapin a Alexandr Glazunov
Zleva: F. I. Šaljapin (sedí) a ruský spisovatel Alexandr Kuprin
_1893.jpg)
_1898.jpg)
_1937-38.jpg)
_1900_with_Stasov_and_Glazunov.jpg)
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Když Šaljapin diriguje a Oskar Nedbal zpívá. S. 4. Národní listy [online]. 1930-06-04. S. 4. Dostupné online.
- ↑ Fjodor Ivanovič Šaljapin (1873–1938) – HAMELIKA - Vše o historii Mariánských Lázní [online]. [cit. 2021-11-28]. Dostupné online.
- ↑ Slavný basista Feodor Šaljapin.... S. 3. Národní listy [online]. 1934-06-01 [cit. 2021-11-28]. S. 3. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fjodor Ivanovič Šaljapin na Wikimedia Commons - Stránky Českého rozhlasu Brno – Ecce Homo – Fjodor Ivanovič Šaljapin
- Městská knihovna v Praze
- Vysilání “Šaljapiniana” (cyklus M. Malkova “Kolekce vzácných desek” – rusky jazyk).
