Důl Vilém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Důl Vilém (Krásno) – bývalý hlubinný cíno-wolframový důl v Krásně v okrese Sokolov.
Důl Vilém
Chybí zde svobodný obrázek
Souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Důl Vilém (Wilhelm) byl černouhelný hlubinný důl ve Slezské Ostravě, nacházel se západně od dolu Hermenegild. Důl patřil mezi doly Severní dráhy Ferdinandovy v Ostravě.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik dolu Vilém (Wilhelm)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1859 společnost SDF založila jámu Vilém, kterou pojmenovala podle barona Wilhelma von Eichlera, generálního ředitele SDF. Hloubena byla víceúčelová jáma.

V létech 19121913 byl důl Hermenegild přestavěn, modernizován a přejmenován na důl Zárubek. SDF centralizovala těžbu z dolů Vilém a Jakub na nově rekonstruovaný důl. Těžní jáma Vilém se stala pomocnou jámou větrní.

V roce 1961 probíhala rekonstrukce dolu Petr Bezruč a bylo připravováno sloučení dolů Zárubek a P. Bezruč. V rámci tohoto programu jáma Vilém byla vyhodnocena jako neefektivní a v roce 1961 její provoz zastaven, jáma likvidována zásypem.[1]

U jámy Vilém se nacházela Pokusná stanice. Zakladatelem byl v roce 1885 horní rada Ing. Jan Meyer, dlouhodobý ředitel SDF. Poblíž jámy Vilém, ve starém odvalu, byla vybudována první pokusná štola 20 m dlouhá, téhož roku prodloužena na 50,5 m. V pokusné štole se testovaly přístroje (plamenné, elektrické) ve výbušném prostředí metanu, který se přiváděl potrubím z dolu Vilém, později z dobývacího pole Zárubek až do vyčerpání metanu v roce 1909. Pak byl dovážen z dolu Hubert v Hrušově v tlakových nádobách. Také se zde prováděly pokusy s uhelným prachem, zkoušky důlních lamp, zkoušky výbušnin a další.[2]

Strojní a technické vybavení[editovat | editovat zdroj]

Jáma byla rozdělena svisle zděnou příčkou na dvě části – těžní a větrní oddělení. Příčka větrního oddělení dosahovala až k nejhlubšímu větrnímu patru. Větrní oddělení bylo spojeno větrným kanálem s ventilátorem soustavy Rittinger, který byl poháněn parním strojem. Záložním ventilátorem byl parní exhaustor typu Körting. V roce 1885 byl instalován nový ventilátor soustavy Guibal s vylepšením funkce podle Kleye. Po rekonstrukci jámy na větrní v roce 1914 byl zde nainstalován ventilátor soustavy Dinnendahl, vyrobený Akciovou společností Slaný[pozn. 1] s motorem firmy Brown-Boveri, Vídeň.[1]

V roce 1928 byl v provozu ventilátor systému Capell dodaný Vítkovickými železárnami a firmou Brown-Boveri z motorem o výkonu 125 HP a sacím výkonu 4200 m3/min. Záložní ventilátor byl větrák systému Kley dodán Strojírnami hraběte Salma v Blansku, se sacím výkonem 1680 m3/min. a motorem o výkonu 35 HP.[3]

Těžní oddělení jámy sloužilo z hlediska větrání jako vtažné. Jáma byla do hloubky 86,7 m vyzděna cihlami zvonivkami, dále byla vyztužena dřevěnou výztuží. Byla hluboká 283,9 m. V roce 1866 byl instalován parní těžní stroj o výkonu 150 HP.

V roce 1902 instalován parní těžní stroj později hnán stlačeným vzduchem s cylindrickými lanovými bubny o průměru 1 500 mm a šířce 700 mm. Těžní věž pyramidální se dvěma lanovnicemi o průměru 1450 mm, klec pro 1 vozík nebo pro 4 osoby, rychlost jízdy 2 m/sec.[4]

Využitím důlních děl (překopů) k propojení s dolem Hermenegild byly důlní vody odváděny na centrální vodní jámu Hermenegild vodní.

Na dole Vilém byla třídírna uhlí soustavy Sauer Mayer. Třídění suchou cestou.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Důl Vilém byl zbourán.

Těžba uhlí[editovat | editovat zdroj]

Uhlí bylo dobýváno z porubských a jakloveckých vrstev ostravského souvrství, metodou dobývání uhlí bylo pilířování se zakládkou nebo na zával, nebo stěnování se směrným nebo dovrchním postupem. Hloubka dolu byla 330 m.

Údaje dolu Vilém[editovat | editovat zdroj]

Název druh jámy založení hloubka jámy v m likvidace jámy těžba vytěženo v t dobývací pole v ha počet pater
Vilém Víceúčelová 1859 330,1 1961 1866 – 1914 [pozn. 2] 31,6 10

Ubytování[editovat | editovat zdroj]

Pro ubytování havířů byla vystavěna Vilémova kolonie v roce 1850 v počtu 57 domů. V důsledku poddolování kolonie začala její demolice už v roce 1928, poslední domy byly zbourány v létech 1953 – 1957.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dříve firma Breitfeld-Daněk.
  2. Průměrná roční těžba 92 až 700 tisíc tun uhlí.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Od nálezů uhlí po útlum těžby na Ostravsku, 2. část. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 106 - 108. 
  2. Kamennouhelné doly ostravsko-karvinského revíru, svazek II. Moravská Ostrava: [s.n.], 1929. S. 771 až 846. 
  3. Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru, svazek I. Moravská Ostrava: [s.n.], 1928. S. 72. 
  4. Kamenouhelné doly ostravsko-larvinského revíru, svazek III. Moravská Ostrava: [s.n.], 1931. příloha 2 Těžná lana na dolech ostravsko-karvinském kamenouhelném revíru. S. 146. 
  5. Hornické kolonie Ostravy. Ostrava: [s.n.], 2009. S. 125 - 126. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Matěj Miloš, Klát Jaroslav, Korbelářová Irena. Kulturní památky Ostravsko-karvinského revíru, Ostrava, 2009, s. 45
  • Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, 2. část, Ostrava, 2002, s. 188 až 190
  • Ostravsko-karvinský uhelný revír, Díl I, Ostrava, 1929
  • Ostravsko-karvinský uhelný revír, Díl III, Ostrava, 1931
  • Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru, Anagram 2003

Související články[editovat | editovat zdroj]