Martinská dědičná štola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Martinská dědičná štola

Martinská dědičná štola (také Rychvaldská dědičná štola) byla důlní dílo dlouhé 2713 m ražené v letech 1839–1841[p. 1] a sloužila k odvodnění dobývacích polí jam Bedřich, Karel a Evžen v Petřvaldské části.[1] Štolu nechal razit hrabě Heinrich Larisch-Mönnich (1821–1859).[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V důlním poli Jindřichovo štěstí v roce 1835 byla doložena uhelná sloj na jámě Bedřich[2]. Potřeba zvýšení těžby uhlí v petřvaldské části hraběte Larisch-Mönnicha nestačily jen plytké šachtice. Bylo potřeba prohlubovat jámy a s tím vznikal problém odvodnění jam. Propojením jam Bedřich a Karel štolou a pokračováním k jámě Florentína, kde později byla zaražena jáma Evžen měla být odváděná důlní voda do petřvaldské stružky. V místě jámy Evžen byla napojena další krátká štola, která byla ražena z nedaleké jámy Jindřich. Konečné dílo dědičné štoly bylo raženo ve směru na sever do nejnižšího místa Rychvaldské stružky. Martinská dědičná štola dosáhla délky 2713 metrů. Procházela katastry Petřvaldu, Poruby (u Orlové) a ústila na katastru Rychvald. Martinská dědičná štola procházela slojemi Barbora, Fanny a Konrád III nadložní, její úklon dosahoval 0,5 promile – k odvodnění dostačující.[3] V severní části štoly, na území Poruby, byly vyraženy světlíky (celkem šest), které sloužily především k odtěžení vyrubané horniny a později k větrání. Ražba byla ukončena v roce 1841. Pro rychlost se kterou byla ražena se nabízejí tyto důvody:

  1. ražba probíhala z několika míst současně. Na jihu z jam Bedřich a Karel, ve střední části z jámy Florentína a dalších jam na sever.
  2. ražba probíhala, na rozdíl od nejdelší Jaklovecké dědičné štoly, částečně v uhelné sloji -od jámy Bedřich až po jámu Staviska. Kámen vyražený ze štoly mohl být uložen ve vyuhlených místech a tudíž nemusel být odvážen daleko a vytahován na povrch.
  3. štola byla ve výdřevě, jak prokázaly průzkumné vrty.[1][3] Vyzdění štoly bylo u vyústění k Rychvaldské stružce.[1]

Martinská štola sloužila svému účelu zhruba 40 let, tedy v období, kdy byly rubány uhelné sloje nad nebo v úrovni štoly. Podrubáním štoly došlo k narušení její schopnosti odvádět vodu a štola byla postupně likvidována. Jámy, které byly na štole vybudovány zvláště jámy Bedřich, Karel, Nálezná a Světlík IV sloužily později po svém prohloubení jako jámy těžní nebo byly součástí větrání důlního pole dolů Jindřich a Evžen.

Martinská štola s jámami, které byly nebo mohly být součástí štoly[editovat | editovat zdroj]

údaje v tabulce dle[4][5]

Název účel hloubka

nebo

délka [m]

rok založení zrušeno lokalita Poznámka
Martinská štola

ústí

dědičná štola 2713 1838 19. století Rychvald Jindřichovo štěstí
Světlík I větrní po 1838 Poruba Mělké doly LM
Světlík II
Světlík III Permon
Světlík pomocný
Světlík IV 176,1
Florentina víceúčelová před 1837 Petřvald Jindřichovo štěstí
Martin I kutací,

nálezná

1842 19. století
Martin II kutací
Jáma Jakub/ Evžen/

Čs. pionýr/ Evžen

kutací

těžní

626 1962 1973 těžba 1862 až 1972
Kutací I kutací,

nálezná

1830–1840
Staviska kutací,

víceúčelová

Jindřichovo štěstí
Kutací XI kutací
Karel kutací, víceúčelová,

větrní

165,3 kolem 1885 Jindřichovo štěstí/

důl Jindřich

Bedřich kutací, víceúčelová 72,8 1835 1884 důl Jindřich/ hr. Deym

Na Martinskou štolu byla napojena krátká štola v místech, kde byla později vyhloubena jáma Evžen. Tato štola odváděla důlní vody z jam Nálezná, Nálezná III – Fund, Kutací II, Tovární a Jindřich (hr. Deym).

Zajištění ústí Martinské dědičné štoly[editovat | editovat zdroj]

Ústí Martinské dědičné štoly je v blízkosti silnice č II/470 Rychvald – Orlová. Štola je ražena pod touto silnicí jihovýchodním směrem přes katastrální území Poruba u Orlové až do Petřvaldu u Karviné. Průzkumnými vrty bylo zjištěno[1]:

  • štola je vyplněná vodou, která samovolně vyvěrá do Rychvaldské stružky.
  • ústí štoly – strop štoly – se nachází pod úrovní hladiny potoka.
  • štola byla vyztužena dřevem do veřejové vazby s kamennou zakládkou za pažení z dřevěné kulatiny.

K zajištění štoly byly podniknuty tyto kroky[1]:

  • volný prostor pod vozovkou byl vyplněn řídkou betonovou směsí.
  • nadloží štoly (celík mezi štolou a silnicí) bylo zpevněno proinjektováním polyuretanovou pryskyřicí.
  • pro zachování funkce odvádění vod štolou byla vybudována sběrná šachtice[p. 2] s přepadovým potrubím. Potrubí vede pod silnicí II/470 a ústí do potoka.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Začátek ražby dědičné štoly je uváděn různě. V publikaci Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru je uvedeno, že štola byla ražena už v lednu 1838.
  2. Oplocení šachtice s informační cedulí o Martinské dědičné štole je mimo ústí štoly.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e ZAJIŠTĚNÍ STARÝCH DŮLNÍCH DĚL V OKR - ŠTOLA SV. BARBORA A MARTINSKÁ ŠTOLA [online]. docplayer.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. 
  2. a b ZÁŘICKÝ, Aleš. Ve stínu těžních věží. Ostrava: SNTL, 2004. ISBN 80-7042-653-5. S. 54,55. 
  3. a b JANKŮ, Petr; KOCHAN, Otakar; PAVELEK, Dušan. Martinská štola – petřvaldské unikum. Petřvald: [s.n.], 2005. S. 15. 
  4. MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 189 až 191 a 192. 
  5. MONOGRAFIE. Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru, svazek I. Moravská Ostrava: [s.n.], 1929. S. 111. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]