Důl Luční

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Důl Luční
Luční jáma, informační deska.
Základní údaje
Jiné názvy Vizina
Typ díla hlubinný důl, těžní, větrní jáma
Rozloha 8 ha
Maximální hloubka 223,4 m
Těžba černé uhlí
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Moravskoslezský
Revír Ostravsko-karvinský
Souřadnice
Provozní údaje
Vlastník Salomon Mayer Rothschild
Období těžby 1842–1897
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Důl Luční (Wiesen Schacht) byl černouhelný důl, který se nacházel ve Slezské Ostravě na vrchu Jaklovec u křižovatky silnic Michálkovická a Heřmanická. Patřil mezi doly na Jaklovci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kutací práce[editovat | editovat zdroj]

V důlním poli pozdějšího dolu Luční byly Franz Josephem hr. Wilczkem prováděny kutací práce. V místě pozdější jámy Luční byla původně vyhloubena kutací jáma s názvem Grabina[p. 1]. Důlní míry v daném prostoru byly uděleny až později v roce 1842 na jinou kutací jámu U myslivny[p. 2].[1][2]

Historie dolu Luční[editovat | editovat zdroj]

Vlastní jáma Luční, která byla základem mělkého dolu Luční, byla založena v roce 1842 a měla funkci těžní jámy. Zakladatelem dolu byl Salomon Mayer Rothschild, výstavba dolu probíhala pod vedením Alberta Andréého. Důl byl místními obyvateli označován jako Vizina, což je odvozenina z německého názvu. V roce 1863 měla jáma hloubku 113,8 m. V 60. létech 19. století byl přebudován na důl hlubinný.

Ve vzdálenosti 290 m na sever od jámy Luční byl založen větrní vrt č. 15 o průměru 0,95 m, hluboký 104,78 m. Vrt byl u sloje Leopold spojen s hlavním překopem dolu Luční a sloužil k větrání. Z hlediska společného větrání a odvodňování byla patra dolu Luční propojena s doly Terezie a Jindřich.

Po ukončení rekonstrukce dolu Terezie[2] v letech 18781883 a vybavením novým těžním strojem, byla na jámě Luční v roce 1879 ukončena těžba uhlí, důlní pole bylo i s těžbou převedeno pod důl Terezie. Jáma Luční, hluboká 223,4 m, byla přebudována na jámu větrní. Po převedení těžní jámy Jindřich na větrní byl na jámě Luční v roce 1883 ukončen provoz.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Důl Luční byl opuštěn v létech 1886 nebo 1887. Dne 10. srpna 1900 se propadl zásyp v jámě o 43 m. Kráter byl dosypán a asanován.

Jámy a strojní a technické zařízení[editovat | editovat zdroj]

Pro těžbu byla těžní jáma Luční vybavena v roce 1863 parním strojem o výkonu 20 HP a byla postavena kotelna. Po přebudování jámy těžní na jámu větrní byla jáma vybavena ventilátorem soustavy Pelzer o výkonu 420 m3/minutu,[p. 3] který byl poháněn parním strojem s ležmým válcem o výkonu 30 HP.

Těžba uhlí[editovat | editovat zdroj]

Dobývaly se sloje jaklovecké vrstvy ostravského souvrství.[1] Uhlí bylo dobýváno z hloubky 225 m, měl 2 jámy a 4 patra.

Údaje dolu Luční Slezská Ostrava.[editovat | editovat zdroj]

Název Druh jámy Založení hloubka jámy [m] těžba vytěženo likvidace dobývací pole [ha] poznámka
Luční těžní, větrní 1842 223,4 1842 - 1879 těžba nevykazována odděleně 1887 8 v roce 1900 se zásyp jámy propadl o 43 m.
Vrt č. 15 větrní 1858 104,8 1880

Ubytování[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení Jámy Lučina v roce 1887 bylo v areálu 5 jednopatrových domů. Jeden pro rodinné bydlení, 3 domy jako ubytovna a jeden jako vývařovna a jídelna. Při propadu zásypu v jámě roku 1900 byl poškozen jeden dům, který byl opraven a nadále užíván. Kolem roku 1935 v areálu byla čs. armáda. Domy byly od poloviny 60. let do 90. let 20. století postupně zbourány.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Doba kutání není jasná, uvádí se rok 1836 nebo 1838. Také se uvádí délka štoly 69 m.
  2. Hloubka dolu 69 m, likvidace 1860
  3. Průměr oběžného kola byl 3 000 mm.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 45, 50, 51. 
  2. a b MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 15, 31-33,158,193. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Uhelné hornictví v ostravsko-karviném revíru, Anagram 2003, s.209