Důl Luční

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Důl Luční
Luční jáma, informační deska.
Luční jáma, informační deska.
Základní údaje
Jiné názvy Vizina
Typ díla hlubinný důl, těžní, větrní jáma
Rozloha 8 ha
Maximální hloubka 223,4 m
Těžba černé uhlí
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Moravskoslezský
Revír Ostravsko-karvinský
Souřadnice
Provozní údaje
Vlastník Salomon Mayer Rothschild
Období těžby 1842–1897
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Důl Luční (Wiesen Schacht) byl černouhelný důl, který se nacházel ve Slezské Ostravě na vrchu Jaklovec u křižovatky silnic Michálkovická a Heřmanická. Patřil mezi doly na Jaklovci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kutací práce[editovat | editovat zdroj]

V důlním poli pozdějšího dolu Luční byly Franz Josephem hr. Wilczkem prováděny kutací práce. V místě pozdější jámy Luční byla původně vyhloubena kutací jáma s názvem Grabina[p. 1]. Důlní míry v daném prostoru byly uděleny až později v roce 1842 na jinou kutací jámu U myslivny[p. 2].[1][2]

Historie dolu Luční[editovat | editovat zdroj]

Vlastní jáma Luční, která byla základem mělkého dolu Luční, byla založena v roce 1842 a měla funkci těžní jámy. Zakladatelem dolu byl Salomon Mayer Rothschild, výstavba dolu probíhala pod vedením Alberta Andréého. Důl byl místními obyvateli označován jako Vizina, což je odvozenina z německého názvu. V roce 1863 měla jáma hloubku 113,8 m. V 60. létech 19. století byl přebudován na důl hlubinný.

Ve vzdálenosti 290 m na sever od jámy Luční byl založen větrní vrt č. 15 o průměru 0,95 m, hluboký 104,78 m. Vrt byl u sloje Leopold spojen s hlavním překopem dolu Luční a sloužil k větrání. Z hlediska společného větrání a odvodňování byla patra dolu Luční propojena s doly Terezie a Jindřich.

Po ukončení rekonstrukce dolu Terezie[2] v letech 18781883 a vybavením novým těžním strojem, byla na jámě Luční v roce 1879 ukončena těžba uhlí, důlní pole bylo i s těžbou převedeno pod důl Terezie. Jáma Luční, hluboká 223,4 m, byla přebudována na jámu větrní. Po převedení těžní jámy Jindřich na větrní byl na jámě Luční v roce 1883 ukončen provoz.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Důl Luční byl opuštěn v létech 1886 nebo 1887. Dne 10. srpna 1900 se propadl zásyp v jámě o 43 m. Kráter byl dosypán a asanován.

Jámy a strojní a technické zařízení[editovat | editovat zdroj]

Pro těžbu byla těžní jáma Luční vybavena v roce 1863 parním strojem o výkonu 20 HP a byla postavena kotelna. Po přebudování jámy těžní na jámu větrní byla jáma vybavena ventilátorem soustavy Pelzer o výkonu 420 m3/minutu,[p. 3] který byl poháněn parním strojem s ležmým válcem o výkonu 30 HP.

Těžba uhlí[editovat | editovat zdroj]

Dobývaly se sloje jaklovecké vrstvy ostravského souvrství.[1] Uhlí bylo dobýváno z hloubky 225 m, měl 2 jámy a 4 patra.

Údaje dolu Luční Slezská Ostrava.[editovat | editovat zdroj]

Název Druh jámy Založení hloubka jámy [m] těžba vytěženo likvidace dobývací pole [ha] poznámka
Luční těžní, větrní 1842 223,4 1842 - 1879 těžba nevykazována odděleně 1887 8 v roce 1900 se zásyp jámy propadl o 43 m.
Vrt č. 15 větrní 1858 104,8 1880

Ubytování[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení Jámy Lučina v roce 1887 bylo v areálu 5 jednopatrových domů. Jeden pro rodinné bydlení, 3 domy jako ubytovna a jeden jako vývařovna a jídelna. Při propadu zásypu v jámě roku 1900 byl poškozen jeden dům, který byl opraven a nadále užíván. Kolem roku 1935 v areálu byla čs. armáda. Domy byly od poloviny 60. let do 90. let 20. století postupně zbourány.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Doba kutání není jasná, uvádí se rok 1836 nebo 1838. Také se uvádí délka štoly 69 m.
  2. Hloubka dolu 69 m, likvidace 1860
  3. Průměr oběžného kola byl 3 000 mm.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Od nálezu uhlí po útlum těžby na Ostravsku, část 2. Ostrava: [s.n.], 2002. S. 45, 50, 51. 
  2. a b MATĚJ, Miloš; KLÁT, Jaroslav; KORBELÁŘOVÁ, Irena. Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava: [s.n.], 2009. ISBN 978-80-85034-52-3. S. 15, 31-33,158,193. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Uhelné hornictví v ostravsko-karviném revíru, Anagram 2003, s.209