Adolf Zdrazila

Adolf Zdrazila
	ak. mal. Adolf Zdrazila
Narození	8. prosince 1868; Poruba ; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	23. května 1942 (ve věku 73 let); Opava ; Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbení	Městský hřbitov v Opavě
Povolání	malíř, grafik a ilustrátor
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf Zdrazila (8. prosince 1868 Poruba^[1] – 23. května 1942 Opava) byl malíř německé národnosti a jedna z nejvýraznějších osobností na poli slezské výtvarné kultury první poloviny 20. století. Veřejnost vnímá Adolfa Zdrazilu především jako malíře obrazů slezské krajiny. I když ty představovaly pouze jednu stránku jeho práce, vedle malby s figurálním obsahem, portrétů, žánrových výjevů, zátiší, volné i užité grafiky, malířské výzdoby profánních a sakrálních objektů, zůstávají i nadále jejím nejpodstatnějším odkazem.

Život

Adolf Zdrazila se narodil 8. prosince 1868 v Porubě (dnes místní část Ostravy) jako nejstarší ze tří synů krejčího Jana (Johanna) Zdrazily a jeho manželky Johanny, rozené Holaňové.^[1] Vesnice Poruba nenabízela, kromě starého zámku rodu Wilczků a kostela, skoro nic, co by podněcovalo nebo podporovalo Zdrazilův umělecký vývoj, přesto jako malý chlapec věnoval většinu svého dětství kreslení a malbě. O jeho talentu se brzy dozvěděl malíř pokojů z Moravské Ostravy, který vzal mladíka po ukončení obecné a měšťanské školy do učení. Když Zdrazilovi skončila čtyřletá doba učení odešel na vlastní pěst do Vídně, kde byl v říjnu roku 1893 přijat na Akademii výtvarných umění ke krajináři Eduardu Peithnerovi von Lichtenfels a grafikovi Williamu Ungerovi. Od března roku 1894 začal navštěvovat Lichtenfelsovu speciální krajinářskou školu. Z Vídně podnikal studijní cesty nejen do blízkého okolí, ale také do rakouských Alp, kde maloval přímo v přírodě. Kromě toho se jako vyučený malíř pokojů ve svém volném čase dále všeobecně vzdělával. Hodně četl, měl rád Homéra, Goethovu lyriku a Gottfrieda Kellera. Se svými přáteli byl ve Vídni členem ochotnického divadla.

Cestování

V prosinci roku 1894 obdržel Zdrazila od malířky Berty Müllerové a její sestry Marie jako vánoční dárek od každé 10 zlatých. O rok později bylo Zdrazilovi uděleno Slezské zemské stipendium ve výši 80 zlatých a téhož roku se mu dostalo v rámci výborných studijních výsledků ocenění v podobě Speciální ceny. V roce 1896 obdržel Gundelovu cenu a v roce 1897 cenu Rosenbaumovu. Na základě těchto ocenění získal Zdrazila také tzv. Kochovo stipendium o roční výši 180 zlatých. Zlepšení finanční situace během studií umožnilo Zdrazilovi se v roce 1895 oženit s Gabrielou Rosálií Tatzelovou z Opavy, dcerou truhlářského mistra Josefa Tatzela. Její matka Karolína byla dcera hrnčířského mistra Wilhelma Salicha z Opavy. Zdrazilovi a jeho ženě se narodily tři dcery, Kamilla, Martha a Olga.

Velký význam pro další vývoj mladého umělce mělo Státní cestovní stipendium 1800 zlatých na dobu jednoho roku, získané v roce 1898, které mu umožnilo cestovat. Zdrazila dlouho neváhal a už v červenci téhož roku opustil s výborným prospěchem vídeňskou Akademii a odešel do Mnichova. Zde studoval staré mistry a dále se zdokonaloval ve svém malířském umění. V Mnichově se zdržel jen několik měsíců a hned po Vánocích odešel do Karlsruhe na Badische Landeskunstschule, kde se stal žákem krajináře a grafika Gustava Schölenbera, Leopolda Kalckreutha a Friedricha Kallmorgena. V Karlsruhe byl přijat také jako host do tamějšího uměleckého spolku, tím se mu dostalo příležitosti seznámit se s umělci, kteří zde v této době pobývali, a přiblížit se jejich výtvarnému názoru.

V následujících letech podnikl studijní cesty do Schwarzwaldu, Heidelbergu, Štrasburku, Stuttgartu a Besigheimu. Nějakou dobu žil v Paříži, odtud navštívil Brusel, Antverpy a na delší dobu se zdržel v Holandsku (Dortrecht a Alblasseedam). V pozdním létě 1899 odešel přes Brémy, z nichž uskutečňoval cesty do vřesovišť, až k Severnímu moři, do umělecké kolonie Worpswede u Hannoveru, založené v roce 1885 Fritzem Mackensenem. Zdrazilu fascinovala nekompromisnost, s jakou členové worpswedské krajinářské kolonie opustili civilizaci a velkoměsto a uchýlili se na venkov, kde se mohli nerušeně věnovat studiu přírody.

Návrat do Opavy

Po návratu z Worpswede se na podzim v roce 1899 Zdrazila vrátil do Opavy. Se svou rodinou se usadil v domě své tchyně Karoliny Tatzelové na Olomoucké ulici 56, který byl postaven podle projektu stavitele Josefa Hruschky.^[zdroj?] V domě se nacházel taktéž Zdrazilův ateliér. Ozdobou domu se stala freska na fasádě, zobrazující tančící dívky ve sluncem prozářené krajině, kterou vytvořil Zdrazila roku 1901.

Velký umělecký úspěch přišel v roce 1900, kdy se stal Zdrazila členem spolku Wiener Secession. V roce 1902 přichází další Zdrazilův úspěch, tentokráte spojený s obrazem Zapadající slunce (1901), vystaveným v salónu Pisko ve Vídni, který zakoupilo rakouské ministerstvo kultu a vyučování pro Státní galerii ve Vídni. Ve stejném roce Zdrazila obdržel v Opavě od starosty města povolení pro tisk grafiky. V této době Zdrazila navštívil salón spisovatelky Marie Stony v Třebovicích, tvořící na přelomu 19. a 20. století jakési kulturní centrum Slezska, kde se scházeli nejen místní představitelé kultury a politiky, ale také redaktoři německých a českých novin, ředitelé ostravských a opavských podniků, básníci, literáti a umělci. Po této krátké návštěvě odešel do Bergu u Böheimkirchenu (St. Pölten) v Dolním Rakousku, kde na jaře v roce 1902 založil společně se svými přáteli, mezi které patřil Josef Jungwirth a Franz Schuster, uměleckou kolonii podobnou Worpswede. Zdrazila přes celý den maloval, večery pak věnoval hře na kytaru a četbě knih, kterými se neúnavně snažil dále zdokonalit své všeobecné vzdělání. „Žádnou hodinu netrávím zbytečně“ napsal v dopise z 6. března 1903. Pod vedením Josefa Jungwirtha se v Bergu Zdrazila zlepšil ve figurální kresbě a na oplátku naučil svého přítele malovat krajiny. V kolonii strávil studiem přírody dva roky.

Během svého zahraničního pobytu udržoval Zdrazila s Opavou stálý kontakt, o čemž svědčí řada zakázek a výstav pořádaných v opavském Uměleckoprůmyslovém muzeu. V Opavě se natrvalo usadil až v roce 1904, ale i nadále, jakožto člen vídeňského uměleckého spolku Wiener Secession, se účastnil řady zahraničních výstav. Kromě Vídně zajížděl také do Mnichova a společně se svou rodinou několikrát pobýval ve městě Kirchweg v Dolním Rakousku.

Po svém návratu do Opavy získal v roce 1904 Zdrazila zakázku na výzdobu refektáře a dormitáře sester psychiatrické léčebny v Opavě. Stejně tak se v této době prohloubila Zdrazilova spolupráce s Uměleckoprůmyslovým muzeem na zachování slezské kultury. Společně s Braunem začali v muzeu shromažďovat zbytky slezské kultury za účelem jejího zachování a pozdějšího vystavení v rámci stálé sbírky Uměleckoprůmyslového muzea. Sbírka zahrnovala lidové kroje, nábytek, výšivky, sklo i keramiku.

Zdrazilova aktivita pro opavské muzeum se neorientovala pouze na zachování slezské kultury, ale projevila se i v ostatních činnostech muzea. Zdrazila zde v roce 1905 a 1906 vedl kurz kreslení a mezi lety 1906–1908 kurs grafických technik.

Kromě vedení grafických kurzů navrhoval Zdrazila několik let pro muzeum diplomy a nejrůznější tisky. V 1901 to byl při příležitosti vánoční výstavy ručních prací v opavském muzeu barevný dřevoryt pro všech 209 vystavovatelek, téhož roku vychází grafický cyklus o Šípkové Růžence, o rok později dodává diplom pro arcibiskupa Georga von Koppa a grafický list k jubileu opavského pěveckého spolku Německá píseň (1902).

Dále se Zdrazila zúčastnil soutěže pořádané muzeem na výtvarný reklamní plakát s pohledem na Opavu, v níž získal první cenu. Zároveň se s Edmundem Wilhelmem Braunem účastnil mnoha zasedání porot, konaných v Uměleckoprůmyslovém muzeu k posouzení uměleckých děl. V rámci projektu o zachování slezské kultury provedl řadu akvarelů památkových staveb v Opavě a jejím okolí. Zaměřil se zvláště na lidovou architekturu a krajinný charakter Opavska i Jesenicka, jenž má dnes hodnotu spíše dokumentární, cennou především pro památkáře a etnografy, jelikož stavby, zachycené na Zdrazilových obrazech, se z velké části nedochovaly.

Zdrazila byl velkým milovníkem hudby, láska k ní a k vlasti ho spojovala s jeho stejně smýšlejícími přáteli, s autorem „Slezské symfonie“ Ludwigem Grandem a básníkem Zeleného Slezska Viktorem Heegrem. Dokonce si i sám vybudoval malé domácí varhany, na které hrával. V roce 1909 navrhl vnitřní výzdobu výstavního pavilónu pro jubilejní výstavu slezských řemesel konanou v Opavě. V Opavě se také setkává s architektem Leopoldem Bauerem, s nímž v následujících letech úzce spolupracoval na několika zakázkách. V roce 1909 navrhl vitráže pro zasedací sál budovy bývalé Obchodní a živnostenské komory v Opavě, postavené podle projektu tohoto architekta. Mezi lety 1911–1913 jejich spolupráce pokračovala na farním kostele svatého Mikuláše v Bílsku-Bělé (Polsko) a v roce 1913–1915 na kostele sv. Martina v Tošovicích (nedaleko Oder). Další společné projekty jsou známy až z doby po první světové válce. V roce 1914 rekonstruoval fresky v kostele sv. Václava v Opavě.

Po první světové válce

Za první světové války, musel Zdrazila narukovat jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku domobrany č. 15 v Opavě. Od 14. února 1918 byl členem umělecké skupiny při válečném tiskovém oddělení a působil jako vojenský malíř. Válka ho zavedla do Itálie, Srbska a Ruska. Po válce se Zdrazila vrátil domů jako poručík.

Po návratu do Opavy v roce 1919 se Zdrazila stal předsedou uměleckého spolku Vereinigung bildender Künstler Schlesiens, který měl své sídlo v Opavě. Spolek fungoval od roku 1919 jako volné sdružení a od roku 1926 jako registrovaný spolek, jehož stanovy byly schváleny 20. listopadu 1926. V této době pořádal Zdrazila i kurzy kreslení a malování. K jeho nejvýznamnějším žákům patřil malíř Valentin Držkovic, Helmut Krommer a Leo Haas.

Do roku 1926 je datována Zdrazilova práce pro město Bruntál. V tomto roce zde vyzdobil kapli Arcibiskupského chlapeckého semináře zvané Petrina a o dva roky později ve stejném městě vytvořil nástěnné malby za hlavním oltářem piaristického kostela Panny Marie Těšitelky. Do stejného období se řadí i realizace nástěnného obrazu pro kostel Nejsvětější Trojice v Opavě.

Mezi lety 1928–1930 se podílel na výzdobě kaple Nejsvětějšího Srdce Páně řádové školy pro ošetřovatelky na Olomoucké ulici v Opavě, zvané Francizkaneum, kterou zřídila Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Mezi lety 1929–1930 provedl malířskou výzdobu kaple nemocnice německých rytířů na Popské ulici v Opavě. Zdrazila se taktéž mezi lety 1933–1935 podílel na výzdobě kostela Narození sv. Jana Křtitele ve Skrochovicích (nedaleko Opavy).

Ke spolupráci s architektem Leopoldem Bauerem, se Zdrazila vrátil v pozdějších letech při stavbě kostela sv. Hedviky v Opavě (1933–1938), pro který vytvořil oltářní obraz pro boční kapli a výzdobu fasády.

Adolf Zdrazila zemřel v Opavě 23. května 1942 ve věku téměř 74 let a je pochován na místním hřbitově.

Dílo

Adolf Zdrazila nebyl tou osobností, která by už od počátku tvorby upoutávala svým dílem mimořádnou pozornost. Tu si musel postupně vydobýt neúnavnou pílí, obdivuhodnou výdrží a prací, často se blížící až k pedantské důkladnosti. Ve svých prvotinách, zvláště pak krajinách, se stále upíral k nadbytečným detailům, které sice obdivovala spousta laiků, ale odborná veřejnost se k nim stavěla kriticky.

Obrat ve Zdrazilově tvorbě přišel po studiích na Akademii ve Vídni, Karlsruhe a především po jeho studijních cestách. Zde se naučil zachytit podstatu, charakter a poetičnost zobrazované reality a vyjádřit ji co nejjednodušeji pomocí světla a barev. Zdrazilu silně ovlivnil pobyt v umělecké kolonii ve Worpswede u Hannoveru a její programový návrat k rodné krajině, oslavě venkovského lidu a národní kultury. Tento programový návrat k umění domoviny nadchl Zdrazilu natolik, že po návratu do Opavy kontaktoval svého přítele E. W. Brauna a přijal jeho nabídku k zachování zbytků slezské kultury v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Opavě. Začal každoročně procházet domácí hory, aby si odsud přinesl kresebné studie slezské přírody. Krajina slezské vlasti se tak stala nejpříznačnějším rysem Zdrazilových obrazů.

Zdrazilova raná tvorba umocněná pobytem v umělecké kolonii ve Worpswede a členstvím ve vídeňském uměleckém spolku Wiener Secession úspěšně navázala na soudobé umělecké dění přelomu 19. a 20. století. Toto období se stalo důležitým těžištěm Zdrazilových děl vrcholících v obrazech jako Krajina u Opavice (1901), Portrét umělcovy choti (1904), Pohled na větrný mlýn u Slavkova (1900) a grafice Podzimní krajina (1900), Březový háj (po roce 1900) Rýbrcoul (1903). Prostřednictvím těchto děl se Zdrazila přiblížil k aktuálním tvůrčím otázkám německého, rakouského a českého malířství konce 19. a počátku 20. století: k uplatnění prožitků, psychických stavů a nálad. Podobně jako malíři Eugen Jettel, Antonín Hudeček, Antonín Slavíček, Jan Preisler, Emil Orlik, Arnošt Hrabal nebo sochař Ladislav Šaloun zpracovával podobná témata prostého pohledu do březového háje, postavy osamělých žen v krajině či lidový žánr a pohádkovou fantastiku. Podobně jako tito umělci se i Zdrazila snažil ve svých obrazech proniknout do duše člověka, jeho psychiky, niterných představ a prožitků.

Nároky ale postupně stoupaly v přímé souvislosti s tím, jak se bouřlivě měnil kulturní život v českých zemích. Zejména pak ve výtvarném umění se v letech před první světovou válkou doslova lámal jeden styl za druhým. Přestože Zdrazila sledoval tento vývoj moderního umění v jeho nejrůznějších směrech a proudech se zvláštním zájmem, jeho tvorbu to nikterak neovlivnilo. Přes úspěšné navázání na soudobé umělecké dění přelomu 19. a 20. století, setrvala jeho tvorba v pozdějších letech spíše v intencích konzervativní malby.

Předseda ve spolku Vereinigung bildender Künstler Schlesiens

Důležitý význam mělo pro Zdrazilovu kariéru až období po první světové válce, ve kterém přijal předsednictví uměleckého spolku Vereinigung bildender Künstler Schlesiens, a tím si upevnil své dosavadní postavení na poli opavské soudobé umělecké scény. Během těchto let se stal uznávaným a kupovaným malířem. Jedinečná a nevídaná píle dovedla již padesátiletého malíře na vrchol tvorby. Ve srovnání s ostatními členy spolku Vereinigung bildender Künstler Schlesiens zůstávají ale Zdrazilovy obrazy i nadále tradičnější, nepoznamenané vztahem k expresionismu. V námětově provázaných obrazech maloval především své dcery, zátiší a i nadále se věnoval krajinomalbě. Obrazy buduje realisticky skrze měkkou barevnou skvrnu, pomocí jemného světelného kontrastu. Odehrávají se na nich obyčejné a všední události z malířova bezprostředního okolí. Zdrazilovy dcery při domácích pracích, odpočívající v zahradě, sedící na lavičce v parku nebo čtoucí knihu. Obrazy jako Olga (1918), Martha čistící jablka (20. léta 20. století), Na lavičce v parku (1920) a Zátiší s cíniemi (1926) prozrazují úzkou námětovou i formální inspiraci holandskými autory 17. století, jejichž díla Zdrazila poznal během svých studijních cest v nejrůznějších muzeích a reagují na evropskou vlnu neorealismu.

Obrazy malované v intencích realistické malby přetrvaly i v závěrečné fázi Zdrazilovy tvorby. Zvláštní pozornost si zaslouží pozdní díla Krajina u Opavy (1936) a Krajina (30. léta 20. století), budované na základě kresebné jistoty, pevné tvarové výstavby živým štětcovým přednesem v jiskrné barevnosti. Tvarová skladba spěje v tomto období k zjednodušení tvarů a odpoutání se od drobného detailu.V oblasti olejomalby, ale také v oblasti grafiky se malíř začíná víc věnovat barvě, jejím tónům a barevným nuancím, čímž dosahuje překvapivých výsledků.

Druhou bezmála důležitou součástí Zdrazilovy tvorby byla výzdoba profánních a sakrálních objektů převážně na území regionu Slezska, časově vymezená první polovinou 20. století. V oblasti umělecké výzdoby profánních staveb Zdrazila úspěšně navázal na soudobé kulturní dění v českých zemích svou freskovou výzdobu rodinného domu na Olomoucké ul. č. 56 v Opavě, zobrazující tančící mladé dívky ve sluncem prozářené jarní krajině. Podobně jako ve své volné tvorbě i zde zpracoval jedno z ústředních témat českého malířství přelomu 19. a 20. století, spojení přírody s figurální malbou. Podobně jako malíři Antonín Hudeček, Jan Preisler, Karel Špillar, Josef Schusser a další, dovedl i Zdrazila tento motiv až do polohy nového stylového ideového obrazu, kdy postava, žena, představovala personifikaci duše krajiny. Kromě freskové malby je těžiště Zdrazilovy umělecké výzdoby profánní architektury spatřováno zejména v okenních vitrážích budovy bývalé Obchodní a živnostenské komory v Opavě. Stylově secesní charakter Zdrazilových vitráží se blíží k tvorbě rakouského malíře Leopolda Forstnera.

Malby s náboženskou tematikou se od ostatních prací, krajin, zátiší a portrétů liší a blíží se ke stylu Nazarénů, který souvisel s dobovou emancipací církevního umění. Při umělecké výzdobě sakrálních objektů, zejména v kostele sv. Mikuláše v Bílsku-Bělé a v kostele sv. Martina v Tošovicích, hledal Zdrazila inspiraci ve starším raně středověkém tvarosloví a ornamentice, blížící se kromě stylu Nazarénů, také ke stylu Beuronské umělecké školy. Zdrazila nacházel také často inspiraci v secesní ornamentice. Spojením těchto komponentů tak ve své náboženské malbě dospěl k osobitému projevu. V intencích náboženské malby počátku 20. století Zdrazila setrval i nadále po skončení první světové války v kostele Nejsvětější Trojice v Opavě a v kapli arcibiskupského chlapeckého semináře v Bruntále. Větší změna nepřišla ani v závěrečné fázi jeho tvorby, kdy umělecky vyzdobil kapli Nejsvětějšího Srdce Ježíšova řádové školy pro ošetřovatelky kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka, kostel Narození sv. Jana Křtitele ve Skrochovicích a kostel sv. Hedviky v Opavě.

Adolf Zdrazila prožil dlouhý život a je celkem pochopitelné, že jeho tvorba jevila občas výkyvy kvality. Způsobil je většinou až přílišný zájem o přesné znázornění reality vedoucí až k suché popisně realistické malbě. Umělec si toho byl sám vědom, a proto na sobě stále neúnavně pracoval. Náplní celého jeho života byla tvůrčí touha projevit se v nejrůznějších oblastech umění. Byl vynikajícím grafikem a kreslířem často až miniaturní jemnosti, řezbářem i hrnčířem, ale v první řadě byl malířem. Malířem, v jehož díle bude navždy zachována krása slezského kraje.

Galerie

Bažinatá krajina
V parku (1920), Galerie výtv. um. Ostrava
Na venkově (1896)
Krajina s mostem
Malé jezero (kol. 1900)
Kostel svatého Martina v Šošovicích (před 1909)
Bohaté zátiší (1929)
Hospodářské stavení
Květiny a svatební poháry
Rübezahl (1908)
Adolf Zdrazila - Bouře Rakušanů na Kapellenbergu v bitvě u Trutnova 27. června 1866 (1890)