Přeskočit na obsah

Arturo Toscanini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Arturo Toscanini
Arturo Toscanini (1926)
Arturo Toscanini (1926)
Narození25. března 1867
Parma
Úmrtí16. ledna 1957 (ve věku 89 let)
Manhattan nebo Riverdale
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníMonumentální hřbitov v Miláně
Alma materConservatorio Arrigo Boito
Povoláníhudebník, dirigent, šéfdirigent, hudební skladatel a politik
OceněníZlatá medaile Královské filharmonické společnosti (1937)
Cena Grammy za celoživotní dílo (1987)
Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy
ChoťCarla Toscanini De Martini (1897–1951)[1]
DětiWally Toscanini Castelbarco
Walter Toscanini
Wanda Toscanini[2]
RodičeClaudio Toscanini
PříbuzníVladimir Horowitz (zeť)
Funkceitalský doživotní senátor (1949)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Arturo Toscanini

Arturo Toscanini (25. března 1867 Parma – 16. ledna 1957 New York) byl italský dirigent, jeden z nejznámějších hudebníků konce 19. a první poloviny 20. století. V různých fázích své kariéry byl hudebním ředitelem divadla La Scala v Miláně, Metropolitní opery v New Yorku, vedoucím New York Philharmonic Orchestra a Symfonického orchestru newyorského rozhlasu (NBC Symphony Orchestra).[3]

Život

Arturo Toscanini už od útlého věku projevoval hudební vlohy. Rodiče byli nemajetní, otec byl krejčí, ale podporovali jeho touhu věnovat se hudbě. Toscanini studoval nejprve externě na konzervatoří v Parmě, kde získal základy hudební teorie a kompozice. Od jedenácti let se učil hrát na violoncello a klavír, ale stále více ho přitahovalo dirigování. Ve škole sestavil malý orchestr a napsal několik skladeb. Konzervatoř absolvoval s pochvalou v r. 1885 a stal se violoncellistou Velké operní společnosti.[4][5]

Profesionální kariéru započal v Brazílii jako cellista v orchestru putovní opery. Jako dirigent debutoval 26. července 1886 v Rio de Janeiru, když soubor odmítl hrát pod vedením dosavadního dirigenta; mladý Toscanini tehdy provedl zpaměti operu Aida, což se setkalo s nadšeným ohlasem publika. Na zájezdu pak řídil dalších 18 oper.[4]

V roce 1887 se vrátil do Itálie, ovšem jako cellista, když hrál v milánské La Scale na světové premiéře Verdiho Othella. Stále více se však prosazoval jako dirigent a během dalších let řídil řadu operních představení. Zpočátku se věnoval italské tvorbě, např. měl velký podíl na úspěchu při premiéře Leoncavallových Komediantů v roce 1892. Později uvedl v Itálii několik oper Richarda Wagnera, jehož hudbu velmi obdivoval: Bludný Holanďan a Tannhäuser v r. 1894, Soumrak bohů v r. 1895.[5][6]

V roce 1896 vedl symfonický orchestr v Turíně. V únoru dirigoval premiéru Pucciniho Bohémy a potom další neoperní koncerty.[7] Dostal nabídku na místo uměleckého ředitele a dirigenta divadla La Scalla v Miláně, ale místo přijal až po delším váhání. 26. prosince 1898 vystoupil poprvé v La Scale jako dirigent a vedl zde pak orchestr s přestávkami řadu let: 1898-1907 a 1920-1929. Sezónu zahájil inscenací opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Jeho největšími úspěchy byla představení oper Falstaff Giuseppe Verdiho a posmrtná premiéra Turandot Giacoma Pucciniho (při premiéře 25. dubna 1926 tuto operu přerušil v místě, kde skončil původní rukopis; celé představení opery, kterou dokončil Pucciniho žák Franco Alfano, odehrál až při druhé repríze). V roce 1901 řídil Toscanini devítisetčlenný sbor, který zpíval slavný sbor židů z opery Nabucco při Verdiho pohřbu v Miláně.[8] Při působení v La Scalle Toscanini zpočátku narážel na nepochopení i výhrady pěveckých hvězd, jejichž manýry odmítal tolerovat a pro svou náročnost a perfekcionismus se dostával do konfliktů i s hráči v orchestru. Neústupně prosazoval přesnou interpretaci partitury a vyžadoval aktivní vnitřní spolupráci orchestru a dokonalou připravenost. Odmítal přerušovat operní představení, když si obecenstvo vyžádalo opakování některých árií, jak bylo tehdy zvykem. Rozhodl se přerušit své působení v La Scalle a odjel do Jižní Ameriky. V letech 1904–1906 střídavě dirigoval v Buenos Aires a dalších městech a vracel se do Itálie.[5][9]

Na podzim 1908 přesídlil Toscanini do Metropolitní opery v New Yorku, kde zahájil sezónu Verdiho Aidou s Emou Destinnovou a Enricem Carusem v hlavních rolích. Během svého působení v MET dirigoval nejméně čtyřikrát týdně a uvedl řadu úspěšných inscenací: Tristana a Isoldu, Lohengrina, Prsten Nibelungův, Děvče ze zlatého západu atd. Vedle toho dirigoval i v řadě jiných míst USA a v Evropě. Do Itálie se vrátil v roce 1915. V období 1. světové války pořádal dobročinná představení a koncerty, studoval partitury v knihovnách a archivech. V roce 1920 nahrál v USA první gramofonové desky s orchestrem La Scally. V Evropě pracoval Toscanini až do roku 1929.

V roce 1928 na koncertě v Bologni Toscanini odmítl dirigovat fašistickou hymnu a krátce po tom opustil svou vlast. Od roku 1929 řídil v New Yorku slavný filharmonický orchestr (New York Philharmonic Orchestra), který měl za jeho působení 112 až 120 hráčů).[10] Kromě koncertů pro rozhlas vystupoval v různých městech USA i Evropy. Roku 1930 řídil Toscanini tento orchestr v Praze v Lucerně. Prahu navštívil ještě v roce 1934, kdy hrál s Vídeňskou filharmonií ve Smetanově síni Obecního domu.[5][10]

Sláva Toscaniniho byla výjimečná. Byl prvním neněmeckým dirigentem pozvaným do Bayreuthu na festival wagnerovských oper (1930 a 1931). V roce 1933 podepsal prohlášení kulturních pracovníků proti Hitlerovi a začal spolupracovat s hudebními festivaly v Salcburku a Lucernu. Trávil zde letní měsíce a měl zde řadu osobních přátel (Bruno Walter, Thomas Mann).[11]

V roce 1937 se stal šéfem NBC Symphony Orchestra (Symfonický orchestr newyorského rozhlasu) a učinil z něj jeden z nejslavnějších orchestrů světa. V roce 1939 podal žádost o americké občanství.[11]

V době 2. světové války pobýval v USA, kde uspořádal řadu koncertů pro vojáky. Řídil první provedení Šostakovičovy Leningradské symfonie v USA. Odsuzoval pronásledování Židů a veřejně je podporoval. Do Milána přijel na několik měsíců až v roce 1946, aby za pomoci svých vystoupení získal prostředky na odstranění škod, které válka napáchala na La Scale.[5]

Toscanini byl od mládí silně krátkozraký a všechny koncerty pro svůj slabý zrak dirigoval zpaměti.[5] Měl absolutní sluch a fenomenální paměť (znal nazpaměť partituru až 160 oper). V roce 1898 dirigoval zpaměti 43 koncertů během historické Turínské výstavy.[3] 4. dubna 1954, v 87 letech ho při koncertě v Carnegie Hall zradila paměť; tehdy se stáhl z aktivního koncertního života.[5][12]

Poslední roky života strávil v New Yorku, kde zemřel 16. ledna 1957. Jeho tělo bylo převezeno do Itálie a uloženo v rodinné hrobce na hřbitově v Miláně, která byla postavena původně pro syna Giorga. Epitaf na jeho náhrobku je převzat ze závěru Pucciniho opery Turandot: „Qui finisce l’opera, perché a questo punto il maestro è morto“ („Zde končí opera, protože v tomto okamžiku maestro zemřel“).

Soukromý život

Toscanini se v roce 1897 oženil s Carlottou De Martini a měli spolu čtyři děti. Syn Giorgo zemřel v dětství na záškrt v Buenos Aires a byl pohřben v Miláně. Manželství nebylo příiš šťastné, protože Toscanini měl řadu mimomanželských vztahů. Přesto trvalo až do roku 1951, kdy Carlotta zemřela. Toscanini udržoval dlouholeté vztahy se zpěvačkami Rosinou Storchiovou, Geraldinou Farrarovou a pianistkou Adou Colleoniovou.[3]

Toscanini byl osobně laskavý člověk, často pomáhal lidem v nouzi. Byl znalcem umění a sběratelem obrazů.[3]

Dílo

Vedle oper i symfonické hudby, které v jeho repertoáru zaujímaly nejvíce místa, často hrál Johanese Brahmse; prováděl také současná díla, včetně raných děl Stravinského. Oproti tomu ve svém repertoáru pomíjel hudbu Bachovu i Händelovu. Toscanini byl propagátorem soudobé hudby, mnoho později slavných děl bylo v Itálii pod jeho taktovkou provedeno poprvé, např. Moře Clauda Debussyho nebo balet Petruška Igora Stravinského. Zasloužil se o provedení mnoha Wagnerových oper v Itálii i USA.

Toscaniniho umění se vyznačuje především neobyčejnou pietou k intencím skladatele. Nepodléhal jakýmkoli osobním interpretačním koncepcím. Jeho provedení se vyznačovala precizností posunutou k nejvyšší hranici.

V ranějším období své kariéry umělec odmítal nahrávání desek, teprve později se k tomu s nechutí nechal pohnout; přesto se uchoval reprezentativní soubor jeho nahrávek.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arturo Toscanini na polské Wikipedii.

  1. ↑ FamilySearch. Dostupné online. [cit. 2023-08-25].
  2. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  3. ↑ a b c d OperaPlus [online]. 2017-09-13 [cit. 2019-10-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b BURIAN, Karel Vladimír. Arturo Toscanini. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1967. (Lyra). S. 9–12. Dále K.V.Burian. 
  5. ↑ a b c d e f g CODR, Milan; PLEVKA, Bohumil. Přemožitelé času sv. 4. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Arturo Toscanini, s. 161–164. 
  6. ↑ K.V.Burian str. 19-21
  7. ↑ K.V.Burian str. 24
  8. ↑ STEJSKALOVÁ, Helena. Smrt slavného skladatele: Zemřel Verdi v přímém přenosu?. epochaplus.cz [online]. [cit. 2019-10-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ K.V.Burian str. 26-27
  10. ↑ a b K.V.Burian str. 40
  11. ↑ a b K.V.Burian str. 47
  12. ↑ K.V.Burian str. 50

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Arturo_Toscanini&oldid=21222884“