Falstaff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eduard von Grützner: Falstaff (1906)

Sir John Falstaff je postava z díla Williama Shakespeara. Vystupuje ve hrách Jindřich IV. (1. část), Jindřich IV. (2. část) a Veselé paničky windsorské; je zmíněn také v Jindřichovi V., jehož děj se odehrává již po Falstaffově smrti.[1]

Rytíř John Falstaff je členem družiny následníka anglického trůnu Jindřicha V., zvaného „Princ Jindra“ (Prince Hal), starším mentorem a věrným druhem jeho mladických alotrií. Falstaff je zobrazen jako štamgast vykřičené krčmy U kančí hlavy:[2] obtloustlý milovník dobrého jídla a pití, záletník, vychloubač, hrubián, zbabělec a příležitostný zloděj. Když Jindřich zdědí po svém otci královský trůn, zbaví se starých kumpánů včetně Falstaffa, aby ho ve vladařské roli nadále nekompromitovali. Za Falstaffovou bezstarostností a komickou poživačností se tak objevuje motiv zranitelnosti a deziluze. Režisér Martin Huba to komentuje: „Falstaff je hrdina dojemný, tragikomický, obsahující nejednu vrstvu zkušenosti každého z nás, kdo se střetl s hořkostí výsměchu, s pocitem jakéhosi permanentního zneuznání a opovržení.“[3]

Předpokládá se, že jako předlohy Falstaffa sloužily Shakespearovi historické postavy John Oldcastle a John Fastolf.[4] Prvním představitelem této role byl pravděpodobně John Heminges.[5] Ve filmu ho hráli George Robey (1944) a Robbie Coltrane (1989), v televizním seriálu Simon Russell Beale (2012).

Postava Falstaffa inspirovala řadu umělců: William Kenrick napsal hru Falstaffova svatba (1766), operu o něm složili Antonio Salieri i Giuseppe Verdi,[6] objevuje se také v díle Otto Nicolaie Veselé paničky windsorské a Ralpha Vaughana Williamse Zamilovaný Sir John.[7] Na svých obrazech ho znázornili Friedrich von Amerling, Eduard von Grützner, Adolf Schrödter a další malíři, Orson Welles natočil v roce 1965 film Falstaff (Chimes at Midnight).[8] Robert Nye napsal román Falstaff, který obdržel v roce 1976 literární cenu Hawthornden Prize.

Jan Werich je autorem divadelní hry Falstaffovo babí léto (1964, knižně 1969), v níž použil vztah Falstaffa a Jindřicha jako nadčasovou metaforu politiky a jejího dopadu na prostého člověka. Plánoval také její filmovou podobu s pracovním názvem Filmfalstaff, kterou měl režírovat Vojtěch Jasný a Werich měl hrát titulní roli, projekt však ztroskotal na odlišných představách obou tvůrců.[9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdeněk Stříbrný: Proud času. (Stati o Shakespearovi v rámci anglické literatury). Karolinum, Praha 2005
  2. Zvěř a lov v díle Williama Shakespeara. Myslivost 6/2004
  3. Falstaff podle Martina Huby je tragikomický. iDnes, 2. května 2008
  4. Encyclopedia Britannica
  5. Bard Stage
  6. Národní divadlo
  7. Časopis Harmonie
  8. Filmový festival Karlovy Vary
  9. Jiří Voráč: Nerealizovaný scénář Vojtěcha Jasného. Iluminace 1/2003

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]