Přeskočit na obsah

Vincenc Vávra Haštalský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vincenc Vávra Haštalský
Narození4. října 1824
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí6. srpna 1877 (ve věku 52 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíkardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymJ. Sl. (Jan Slavomír) Haštalský
Povolánípřekladatel a novinář
Politická příslušnostNárodní strana svobodomyslná
Manžel(ka)Karolina Vávrová
DětiHelena Schieblová-Vávrová
PříbuzníEmanuel Vávra bratr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vincenc Vávra Haštalský, křtěný Vincenc Anton Josef (4. října 1824 Praha[1] – 6. srpna 1877 Praha[2][3]) byl český novinář, překladatel a politik, aktivní účastník revolučních událostí roku 1848. Jako student práv v letech 1843–47 pomáhal zakládat české řemeslnické spolky a ve skupině Repeal tajně rozšiřoval zakázané knihy. Po svatováclavské schůzi 11. března 1848 se stal desátníkem ozbrojeného sboru Svornost a tajemníkem demokratického spolku Slovanská lípa. Po svatodušních bouřích nakrátko zatčen, pak pracoval jako populární novinář. V prosinci 1850 znovu zatčen a do dubna 1854 vězněn na Hradčanech a v Mukačevu. Po propuštění žil pod policejním dohledem, překládal divadelní hry a pracoval v advokátní kanceláři. Později se vrátil k žurnalistice jako redaktor časopisů Čas, Hlas a Národní listy. Proslavil se překlady Victora Huga. Posmrtně vyšly jeho dopisy z vězení (Zápisky starého osmačtyřicátníka).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny vlasteneckého mlynáře u sv. Petra v Praze.[1] Jeho otec se zajímal o českou historii a divadlo. Ačkoliv byl katolíkem, měl obdiv pro Husa a Žižku. Účastnil se založení Měšťanské besedy i svatováclavské schůze r. 1848 a do roku 1860 zastával funkci obecního staršího.[4]

Vincenc Vávra navštěvoval s nevelkým zájmem a úspěchem německé základní školy v Praze a poté nastoupil na staroměstské gymnázium, vedené vlasteneckým ředitelem Františkem Svobodou. Tam panovala zcela jiná atmosféra, latina se vyučovala česky (nikoliv německy, jak bylo tehdy zvykem) a učitelé i studenti dávali najevo své národní uvědomění. V té době se Vávra také seznámil s obrozenci Václavem Nebeským a J. J. Kalinou. Václav Hanka ho přivedl ke studiu polské a ruské literatury.[4]

Po maturitě absolvoval filozofii, kde se věnoval především italštině a francouzštině, a zapsal se na právnickou fakultu. Přispíval přitom do časopisů (Květy, Česká včela) a v letech 1843-47 pomáhal svými právnickými znalostmi při zakládání českých řemeslnických spolků. Účastnil se také činnosti tajného sdružení Repeal, zaměřeného na prosazování demokracie a šíření zakázaných knih.[4]

Roku 1847 ukončil studia a začal se připravovat k rigorózní zkoušce. Mezitím ale došlo k únorové revoluci v Paříži, která podle názoru členů Repealu měla mít vliv i na dění v Rakousku. Přípravy na zkoušku přerušil a místo toho se zaměřil na politickou činnost.[4]

Revoluční události 1848-1849

[editovat | editovat zdroj]

Když 11. března 1848 proběhla Svatováclavská schůze a začala revoluce, stal se Vávra desátníkem a členem čestného soudu v ozbrojeném sboru Svornost. Společně s kolegy ze skupiny Repeal založil demokratický spolek Slovanská orlice, který na návrh Ľudovíta Štúra krátce nato přijal název Slovanská lípa. Vávra byl zvolen tajemníkem a funkci zastával až do rozpuštění spolku v květnu 1849.[4]

O svatodušních bouřích přijel do Prahy. Setkal se tu s Petrem Fastrem, který se krátce předtím stal svědkem zastřelení obecního staršího. Společně odjeli do Plzně, odkud Faster pokračoval do Domažlic, zatímco Vávra, který se mezitím setkal s Matějem Mikšíčkem, se rozhodl vrátit do Prahy. V Rokycanech byli oba zatčeni a odvezeni zpět do Plzně, ale druhého dne je po krátkém výslechu propustili a mohli pokračovat v cestě.[4]

Po návratu do Prahy působil jako oblíbený novinář. V říjnu 1848 byl členem deputace studentů, Slovanské lípy a města Prahy do Vídně, kde tlumočil názor, že vídeňské bouře byly vyprovokovány v zájmu politiků ve Frankfurtu a Budapešti.[4]

Bachův absolutismus

[editovat | editovat zdroj]

Po vyhlášení stavu obležení 10. května 1849 byla rozpuštěna Slovanská lípa a politická činnost přestala být možná. Vávra dál pracoval jako novinář a vedle toho se připravoval k právnickým zkouškám. Absolvoval dvě rigoróza, ke třetímu ale už nedošlo. Jeden z politických vězňů totiž s více než ročním zpožděním vypověděl, že se Vávra s dalšími dvěma lidmi během revoluce účastnil schůzky s anarchistou Bakuninem. Vávra byl zatčen 31. prosince 1850 a vězněn postupně na Hradčanech a v Mukačevu. Ve vězení se mimo jiné naučil anglicky, což pak využíval k překladům.[4]

V dubnu 1854 byl propuštěn na amnestii a vrátil se do Prahy, kde žil pod policejním dohledem. Nesměl psát do novin ani dokončit rigorózní zkoušky. Dva roky pracoval bezplatně v advokátní kanceláři a živil se překlady divadelních her, přičemž ke každému musel mít zvláštní povolení. Později mu dovolili psát divadelní a literární kritiky do Lumíra a slušně si vydělával advokacií.[4]

Návrat ústavní vlády

[editovat | editovat zdroj]

Po obnovení ústavního systému vlády se vrátil k žurnalistice a literatuře - vydával časopisy (Hlas, Čas) a do dalších přispíval. Překládal zahraniční literaturu. Byl dlouholetým redaktorem Národních listů. Po rehabilitaci byl také zvolen poslancem českého zemského sněmu za okresy nymburský a benátecký.[4] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[5]

Stal se členem spolků Svatobor a Umělecká beseda[4] i členem sboru důvěrníků Národní strany svobodomyslné.[6] I v té době byl občas stíhaný za politické činy. Jako redaktor časopisu Hlas byl např. odsouzen na čtyři měsíce těžkého žaláře za anonymní článek Hlas kněze z Moravy.[4]

Byl členem poroty pro udělení Náprstkovy ceny — roku 1863 za nejlepší původní jednoaktovou veselohru[7] a následujícího roku za nejlepší drama ze slovanských dějin.[8]

Zemřel po krátké nemoci na srdeční vadu.[6] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[9]

Význam

[editovat | editovat zdroj]

Vincenc Vávra Haštalský byl ve své době velmi oceňovaný. V srpnu 1863, tedy krátce po nastolení demokracie, pronesl Eduard Grégr na jeho počest přípitek na Střeleckém ostrově, kde uvedl, že Vávra (i někteří další) trpěli za práva národů. Zprávu o tom přinesl pražský německý deník Politik.[10] Jeho šéfredaktor (Jan Stanislav Skrejšovský) i autor článku (František Bozděch) se pak museli zpovídat před soudem, protože státní žalobce považoval vyznění projevu za schvalování nedovoleného jednání.[11]

Jan Neruda v článku z r. 1889 uvedl, že Vávrovým životním programem byla duševní osvěta a politická svoboda. Ocenil jej jako výborného novináře, obratného stylistu a ctitele divadla.[12]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Vincenc Vávra Haštalský byl známý především jako novinář. Jako student přispíval do Květů a České včely. V roce 1848 byl známý svými úvodníky ve Večerním listu; jeho radikální článek Aristokrati zvedl náklad vydání z obvyklých šesti na patnáct tisíc výtisků. Na počátku roku 1849 vydával spolu s Karlem Sabinou Noviny Lípy slovanské. Po roce 1854 psal články do Lumíra, Rodinné kroniky a obnovených Květů. Později byl šéfredaktorem časopisů Čas, Hlas a nakonec členem redalce Národních listů.[4]

Byl i redaktorem kalendářů — Českomoravská pokladnice a Kalendář Koruny české.[4]

Samostatně vydal:

Výbor z novinových článků vyšel v knize

  • KOSÍK, Karel, ed. Čeští radikální demokraté: (výbor politických statí). 1., autoriz. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1953. 525 s. cnb000413564. [Statě Vincence Vávry Haštalského jsou uvedeny na str. 421–469.]

Příbuzenstvo

[editovat | editovat zdroj]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
Nejrozsáhlejší, nejzáhubnější a rozumu nejvíce se příčící druh aristokracie jest aristokracie rodu čili tak zvaná šlechta. (...) Nejzáhubnější, poněvadž není třídy lidstva, která by byla po tolik století uvalovala člověčenstvo v bídu, otroctví, opovržení, zneuctění lidské důstojnosti a byla hýřila z mozolů a potu svírajících se otroků jako šlechta.

Vincenc Vávra Haštalský, Aristokrati, článek otištěný v Pražském večerním listu ze dne 7. července 1848[14]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Petra na Poříčí v Praze na Novém Městě
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Haštala na Starém Městě pražském
  3. ↑ zpráva o úmrtí JUDr. Vincence Vávry-Haštalského, Národní listy-7.8.1877-str.1
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p SCHEIBL, Jaroslav. Vincenc Vávra Haštalský. In: HAŠTALSKÝ, Vincenc Vávra. Zápisky starého osmačtyřicátníka. Kutná Hora: Karel Šolc, 1889. Dostupné online. S. 5–12.
  5. ↑ Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  6. ↑ a b JUC. Vincenc Vávra. Národní listy. 1877-08-07, roč. 17, čís. 215, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  7. ↑ NÁPRSTEK, Ferdinand. Vypsání cen na původní jednoaktové veselohry. Národní listy. 1877-08-07, roč. 3, čís. 174, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  8. ↑ Literatura a umění. Národní listy. 1864-09-14, roč. 4, čís. 249, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  9. ↑ JEŽEK, Jan. Naše hroby. Praha: A. Storch, 1881. 146 s. Dostupné online. Kapitola Hřbitov Olšanský, s. 15. 
  10. ↑ Tageschronik. Politik. 1863-08-31, roč. 2, čís. 240, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  11. ↑ Ze soudní síně. Tisková pře „Politiky“. Národní listy. 1863-12-24, roč. 3, čís. 300, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  12. ↑ Vincenc Vávra Haštalský. Humoristické listy. 1889-06-14, roč. 31, čís. 24, s. 218. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  13. ↑ Denní zprávy. Úmrtí. Národní listy. 1910-04-23, roč. 50, čís. 111, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  14. ↑ Citováno dle → KOSÍK, Karel, ed. Čeští radikální demokraté: (výbor politických statí). 1., autoriz. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1953. 525 s. cnb000413564. [Uvedený text je na str. 424.]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KOSÍK, Karel. Česká radikální demokracie: Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19. století. 1. vyd. Praha: SNPL, 1958. 482 s. cnb000439236.
  • MERHAUT, Luboš, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 4., svazek 2. (U–Ž). 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 1256–1258.
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 26. díl. V Praze: J. Otto, 1907. 1077 s. cnb000277218. S. 467–468. Dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vincenc_Vávra_Haštalský&oldid=23683557“