Transhumanismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Transhumanismus (někdy zkracováno pouze na >H nebo H+)[1] je mezinárodní intelektuální a kulturní hnutí, které podporuje použití nových vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností a na druhé straně také zlepšení co se týče nežádoucích a nepotřebných aspektů lidské schránky, jako jsou hloupost, utrpení, nemoci, stárnutí a nedobrovolná smrt. Pro tyto účely transhumanističtí myslitelé kriticky studují možnosti a důsledky vývoje a užití technik lidského vylepšování a dalších příchozích technologií. Možná nebezpečí, stejně jako výhody, mocných technologií, které by mohly rapidně změnit podmínky lidského života, jsou stejně tak věcí zájmu transhumanistů.[2]

Ačkoliv se první užití termínu „transhumanismus“ datuje už roku 1957, současný význam je až produktem let osmdesátých, kdy se začala v USA organizovat skupina vědců, umělců a futuristů, což se později vyvinulo v hnutí transhumanistů. Myslitelé tohoto hnutí tvrdí, že lidé se jednou přemění do bytostí s mnohem lepšími schopnostmi a stanou se tak postlidmi (jako „po lidech“).[2] Transhumanismus se proto někdy označuje jako „posthumanismus“ nebo jako forma transformačního aktivismu ovlivněného posthumanistickými ideály.[3]

Transhumanistická předpověď budoucí, dalece pozměněné lidskosti přitahuje mnoho příznivců, ale i odpůrců, kteří se na dané téma dívají z různých úhlů. Transhumanismus je popisován jedním ze známých odpůrců jako „nejnebezpečnější ideologie na světě“[4] (podle stejnojmenné sekce časopisu Foreign Policy), zatímco příznivce odporuje tvrzením, že transhumanismus je hnutí, které představuje nejodvážnější, nejpředstavivější a nejidealističtější cíle lidskosti".[5]

Na konci roku 2008 začal vycházet online časopis H+ Magazine s transhumanistickou tématikou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

FM-2030, futurolog a předchůdce transhumanistického hnutí

Podle filosofů, kteří studovali historii transhumanistického myšlení a psali o ní,[2] se nacházely transcendentální impulsy již ve snaze o nesmrtelnost v eposu o Gilgamešovi stejně tak ve snahách o nalezení Fontány mládí, Elixíru života a dalších snahách zabránit stárnutí a smrti. Transhumanistická filosofie je však zakořeněná v renezančním racionálním humanismu a osvícenství. Například Giovanni Pico della Mirandola volal na lidi, ať „si vytesají vlastní sochu“; Marquis de Condorcet spekuloval o využití lékařství k prodloužení lidského života a Benjamin Franklin snil o hibernaci. Po Darwinovi „se stalo mnohem pravděpodobnější vidění současné verze lidskosti ne jako konce evoluce, ale spíše jako jejího počátku.“[2] Ačkoli vliv Friedricha Nietzsche je například považován za minoritní, i přes jeho vyvyšování „nadčlověka“, kvůli upřednostňování seberealizace před technologickou transformací.[2]

Ruský filosof 19. století Nikolaj Fjodorovič Fjodorov obhajoval radikální prodloužení života, fyzickou nesmrtelnost a dokonce vzkříšení pomocí vědeckých metod. [6] Ve 20. století se stala přímým předchůdcem transhumanistických konceptů esej genetika J. B. S. Haldana z roku 1923 Daedalus: Science and the Future, která předpovídala pozitivní přínos aplikace genetiky a dalších pokročilých věd na biologii člověka, a že každý pokrok v této oblasti bude nejprve některými odsuzován jako rouhání a perverze či označován za „obscénní a nepřirozený“. J. D. Bernal spekuloval o kolonizaci vesmíru, bionických implantátech a zlepšení vnímání, které se následně staly běžnými transhumanistickými tématy.[2] Biolog Julian Huxley, bratr spisovatele Aldouse Huxleyho (Haldanův přítel z dětství), byl podle všeho prvním člověkem, který použil termín „transhumanismus“. V roce 1957 definoval transhumanismus jako „člověk zůstává člověkem, ale přesahuje sama sebe pomocí realizace nových možností své lidské povahy“. [7] Tato definice se však značně liší od té, která se používá od 80. let 20. století.

Informatik Marvin Minsky psal o vztazích mezi člověkem a umělou inteligencí začínajících v 60. letech 20. století. [8] V průběhu dalších desetiletí tato oblast přinášela další vlivné myslitele, jako např. Hanse Moravce a Raymonda Kurzweila, kteří se pohybovali mezi oblastí techniky a transhumanisticky laděnými futuristickými spekulacemi. [9][10] Utváření identifikovatelného transhumanistického hnutí však začalo až v posledních desetiletích 20. století. Roku 1966 FM-2030 (dříve známý jako F. M. Esfandiary) – futurista, který učil „novým konceptům Člověka“ na The New School v New York City, začal označovat lidi, kteří přijímají technologie, životní styl a pohled na svět přecházející v posthumanismus jako translidi (zkratka pro „přechodný člověk“, z anglického „transitory human“ a „transhuman“). [11] V roce 1972 přispěl Robert Ettinger k vytvoření konceptu „translidskosti“ ve své knize Man into Superman. [12] FM-2030 založil hnutí UpWingers a ke stimulaci transhumanisticky uvědomělého aktivismu vydal v roce 1973 Upwingers Manifesto. [13]

První samozvaní transhumanisté se formálně sešli na začátku 80. let na University of California v Los Angeles, která se později stala jejich centrem. Zde FM-2030 vyučoval svou třetí cestu futuristické ideologie. Na EZTV, často používané transhumanisty a futuristy, uvedla Natasha Vita-More v roce 1980 svůj experimentální film Breaking Away, jehož hlavním tématem byli lidé zbavující se svých biologických limitů a omezení zemské gravitace při cestě do vesmíru. [14] FM-2030 a Vita-More brzo poté začali s pořádáním setkání transhumanistů v Los Angeles, mezi které patřili i studenti kurzů FM-2030 a diváci uměleckých produkcí Vita-More. Roku 1982 Vita-More napsala Transhumanist Arts Statement, [15] a o šest let později produkovala show na kabelové TV TransCentury Update, která se zabývala transhumanismem a měla přes 100 tisíc diváků.

Roku 1986 publikoval Eric Drexler knihu Stroje tvoření: Nastupující éra nanotechnologie,[16] která se zabývala vyhlídkami nanotechnologie a molekulárních továren, a založil Foresight Institute. Dalším významným centrem futuristů se staly prostory Alcor Life Extension Foundation, první neziskové organizace zkoumající, obhajující a praktikující kryoniku. V roce 1988 vyšlo díky Maxovi Moreovi a Tomovi Morrowovi první číslo časopisu Extropy Magazine. Roku 1990 filosof More vytvořil svou vlastní konkretizovanou nauku o transhumanismu ve formě manifestu Principles of Extropy[17] a položil tak základy moderního transhumanismu pomocí nové definice:[18]

Transhumanismus je třída filosofií, které se snaží vést nás vstříc posthumánnímu stavu. Transhumanismus sdílí mnoho částí s humanismem, včetně úcty k rozumu a vědě, nutnosti pokroku a zhodnocování lidské (či transhumánní) existence v tomto životě. […] Transhumanismus se odlišuje od humanismu rozpoznáním a očekáváním radikálních změn povahy a možností našich životů pramenících z rozličných věd a technologií […].

– Max More, Principles of Extropy

Roku 1992 More a Morrow založili Extropy Institute, katalyzátor propojování futuristů a brainstorming nových memeplexů pomocí řady konferencí a poskytování mailing listu, který mnohé lidi poprvé vystavil transhumanistickým názorům právě během příchodu kyberkultury a kyber-psychedelické kultury. V roce 1998 filosofové Nick Bostrom a David Pearce založili Světovou asociaci transhumanistů (WTA), mezinárodní nevládní organizaci, usilující o uznání transhumanismu jako legitimního vědeckého výzkumu a veřejné politiky.[19] Roku 1999 WTA sepsala a přijala Transhumanistickou deklaraci.[20] WTA také připravila Často kladené otázky o transhumanismu, kde uvedla dvě formální definice transhumanismu:[21]

  1. Intelektuální a kulturní hnutí přijímající možnost a vhodnost principiálního zlepšení lidského života aplikovanými poznatky, obzvláště vyvíjením a širokým rozšířením technologií odstraňujících stárnutí a navýšení lidských intelektuálních, fyzických i psychických schopností.
  2. Věda o možnostech, příslibech a potencionálních nebezpečích technologií, které nám umožní překonat základní lidská omezení a související studium etických záležitostí spojených s vývojem a použitím takových technologií.

– Světová asociace transhumanistů, Často kladené otázky o transhumanismu

Množství dalších podobných definic shromáždil vědec a známý transhumanista Anders Sandberg.[22]

Na rozdíl od jiných transhumanistických organizací představitelé WTA uvažovali i o možnosti podemletí svých futuristických vizí společenskými silami, které musí být tudíž také osloveny.[23] Zvláštní důraz je kladen na rovnocenný přístup k vylepšení lidských možností napříč společenskými třídami i hranicemi států.[24] Roku 2006 proběhla politická rozepře uvnitř transhumanistického hnutí mezi libertariánskou pravicí a liberální levicí, což vedlo ke změně na více středo-levicové vedení WTA pod dřívějším výkonným ředitelem Jamesem Hughesem.[24][25] V roce 2006 rada Extropy Institute ukončila činnost organizace s tím, že její cíl byl splněn.[26] Díky tomu získala Světová organizace transhumanistů vůdčí postavení mezi jinými organizacemi. Roku 2008 se WTA jako součást marketingových snah přejmenovala na „Humanity Plus“, nový název má působit více lidštěji.[27] Humanity Plus začala vydávat H+ Magazine, periodikum redigované R. U. Siriusem, šířící transhumanistické myšlenky a novinky.[28][29]

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Je věcí debaty, zda je transhumanismus odnoží posthumanismu, či jak by měl být posthumanismus koncipován ve vztahu k transhumanismu. Dle kritiků z řad konzervativců[4], křesťanů[30] a progresivistů[31][32] se jedná o aktivistickou podobu posthumanismu. Stejného názoru jsou však i někteří zastánci transhumanismu, kteří jej charakterizují například jako podmnožinu „filosofického posthumanismu“.[3] Společným rysem transhumanismu a filosofického posthumanismu je vize budoucí inteligentní rasy, ve kterou se lidstvo vyvine, a nahradí a překoná tak současný rozměr lidství. Transhumanismus zdůrazňuje především evoluční perspektivu a připouští i vytvoření vysoce inteligentních zvířecích druhů díky vylepšení jejich kognitivních schopností,[23] ale tíhne především k „budoucnosti po člověku“ jako konečnému cíli lidmi vedené evoluce.[33]

Nicméně transhumanismus ovlivnily i snahy o vytvoření inteligentních umělých bytostí navrhovaných například robotikem Hansem Moravcem.[9] Moravcovy myšlenky a transhumanismus byly také označovány za „blahosklonné“ či „apokalyptické“ varianty posthumanismu a opak kritického posthumanismu na poli humanitních věd a umění.[34] Zatímco takový „kritický posthumanismus“ by nabízel zdroje přehodnocení vztahu lidí a stále sofistikovanějších strojů, transhumanismus a jemu podobné druhy posthumanismu na druhé straně neopouštějí starý koncept „samostatných svobodných objektů“, ale rozšiřují jeho rysy do světa postčlověka.[35] Transhumanistický pohled sama na sebe jako na pokračovatele humanismu a osvíceneckého myšlení tomu odpovídá.

Někteří sekulární humanisté chápou transhumanismus jako odnož humanistického volnomyšlenkářského hnutí a argumentují tím, že se liší od humanistického proudu pouze tím, že se při řešení lidských problémů a smrtelnosti spoléhají na technologie.[36] Na druhou stranu progresivisté jsou toho názoru, že posthumanismus (ať už jeho filosofická či aktivistická forma) se snaží oprostit zájmů o společenskou spravedlnost, reformy lidských institucí a osvícenecká předsevzetí a místo toho se blíží narcistické tužbě po překročení omezení lidského těla v honbě za úžasnějším bytím.[37] Dle tohoto pohledu transhumanismus naopak opouští cíle humanismu, osvícenství a progresivní politiky.

Cíle[editovat | editovat zdroj]

Teoretici a obhájci transhumanismu chtějí použít rozum, vědu a technologie k snížení chudoby, odstranění chorob, handicapů i podvýživy na celém světě. Transhumanismus se však vyznačuje svým zaměřením na aplikaci technologií k vylepšení lidského těla na úrovni jednotlivců. Mnoho příznivců vidí velký potenciál v budoucích technologiích a inovativních společenských systémech pro zlepšení kvality všeho života. Zároveň hledají způsob naplnění materiálních podmínek lidského života a právní i politické rovnoprávnosti odstraněním vývojových vad, které vznikají ve fázi plodu.

Filosofové transhumanismu argumentují nejen existencí perfekcionistické etické povinnosti lidstva toužit po pokroku a zlepšení lidského bytí, ale také že pro lidství je možné a přínosné vstoupit do stavu transčlověka, kdy by lidé kontrolovali svoji vlastní evoluci. V takové fázi by byla přírodní evoluce nahrazena úmyslnou změnou.

Někteří teoretici, jako například Raymond Kurzweil, si myslí, že tempo technologických vylepšení se zrychluje a že v příštích 50 letech mohou nastat nejen velmi radikální technologické pokroky, ale dokonce technologická singularita, které by mohly způsobit velmi fundamentální změny pro lidské bytosti.[38] Transhumanisté, kteří předpovídají masivní technologické změny, si obecně myslí, že jsou potřebné, ačkoli někteří z nich se také obávají možných rizik spojených s extrémně rychlým pokrokem a snaží se navrhnout, jak zaručit, aby byly vznikající technologie použity rozumně. Například Bostrom napsal rozsáhlý rozbor týkající se existenciálních rizik lidské prosperity v budoucnosti, včetně nebezpečí, která by mohla vzniknout kvůli novým technologiím.[39]

Etické hledisko[editovat | editovat zdroj]

Transhumanisté se zabývají otázkou pochopení a zhodnocení možností překračování biologických omezení s pomocí mnoha oborů lidského poznání. Spoléhají přitom na futurologii a širokou řadu etických oborů, jako např. bioetiku, infoetiku, nanoetiku, neuroetiku, roboetiku a technoetiku. Většinou zastávají hledisko filosofického utilitarismu, společenského progresivismu a politického i ekonomického liberalismu. Na rozdíl od mnoha filosofů, sociálních kritiků a aktivistů, kteří považují za morální zachování přírodních systémů, transhumanisté považují již samotný koncept „přírodnosti“ za přinejlepším problematický a v nejhorším případě za překážku pokroku.[40] Ruku v ruce s tímto názorem označují obhájci transhumanismu své kritiky, jak na straně politické pravice, tak i levice, jako biokonzervativce či bioluddity. Druhý zmíněný termín je odvozen od proti-industrializačního hnutí z Velké Británie 19. století, které protestovalo proti nahrazení lidské práce stroji.[41]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Transhumanism na anglické Wikipedii.

  1. SANDBERG, Anders. Transhumanistické stránky Anderse Sandberga: Akronymy [online]. [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f BOSTROM, Nick. A history of transhumanist thought [online]. 2005, [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b MIAH, Andy. Posthumanismus: Kritická historie [online]. 2007, [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b FUKUYAMA, Francis. Nejnebezpečnější ideologie na světě: transhumanismus [online]. [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. BAILEY, Ronald. 2004, [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. BERĎAJEV, Nikolaj. The Religion of Resusciative Resurrection: The Philosophy of the Common Task of N. F. Fedorov [online]. 1915, [cit. 2008-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. HUXLEY, Julian. Transhumanism [online]. Londýn: Chatto & Windus, 1957, [cit. 2008-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. MINSKY, Marvin. Steps toward artificial intelligence [online]. 1960, [cit. 2008-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b MORAVEC, Hans. When will computer hardware match the human brain? [online]. Journal of Evolution and Technology, 1998, [cit. 2008-10-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. KURZWEIL, Raymond. The Age of Spiritual Machines. [s.l.] : Viking Adult, 1999. ISBN 0-670-88217-8. (anglicky) 
  11. FM-2030. Are You a Transhuman?: Monitoring and Stimulating Your Personal Rate of Growth in a Rapidly Changing World. [s.l.] : Viking Adult, 1989. ISBN 0-446-38806-8. (anglicky) 
  12. ETTINGER, Robert. Man into Superman [online]. Avon, 1974, [cit. 2008-10-14]. Dostupné online. ISBN 0-380-00047-4. (anglicky) 
  13. FM-2030. UpWingers: A Futurist Manifesto. New York : John Day Co., 1973. ISBN 0-381-98243-2; dostupné jako eKniha: FW00007527. (anglicky) 
  14. REGIS, Ed. Great Mambo Chicken and the Transhuman Condition: Science Slightly Over the Edge. [s.l.] : Perseus Books, 1990. (anglicky) 
  15. VITA-MORE, Natasha. Tranhumanist arts statement [online]. 1982; revidováno 2003, [cit. 2008-10-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Drexler 1986
  17. MORE, Max. Principles of extropy [online]. 1990 – 2003, [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. MORE, Max. Transhumanism: a futurist philosophy [online]. 1990 – 1996, [cit. 2008-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. HUGHES, James. Report on the 2005 interests and beliefs survey of the members of the World Transhumanist Association [online]. 2005, [cit. 2008-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. SVĚTOVÁ ASOCIACE TRANSHUMANISTŮ. The transhumanist declaration [online]. 2002, [cit. 2008-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. SVĚTOVÁ ASOCIACE TRANSHUMANISTŮ. Často kladené otázky o transhumanismu [online]. 2002–2005, [cit. 2008-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. SANDBERG, Anders. Definice transhumanismu [online]. [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. a b HUGHES, James. Občan kyborg: Proč demokratické společnosti musí odpovědět na změněného člověka budoucnosti. [s.l.] : Westview Press, 2004. ISBN 0-8133-4198-1. (anglicky) 
  24. a b FORD, Alyssa. Humanity: The Remix [online]. [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. SALETAN, William. Mezi transhumanisty [online]. [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. EXTROPY INSTITUTE. Další kroky [online]. 2006, [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. BLACKFORD, Russell. WTA mění svůj image [online]. 2008, [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. H+ Magazine [online]. 2008, [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. NEWITZ, Annalee. Dokáže futurismus opustit 90. léta? [online]. 2008, [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. HOOK, Christopher. Encyclopedia of Bioethics. Příprava vydání Stephen G. Post. 3.. vyd. New York : Macmillan, 2004. ISBN 0-0286-5774-8. Kapitola Transhumanism and Posthumanism, s. 2517–2520. (anglicky) 
  31. WINNER, Langdon. The Hedgehog Review: Are Humans Obsolete? [online]. podzim 2002, [cit. 2008-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. COENEN, Christopher. Assessing Societal Implications of Converging Technological Development. Příprava vydání Gerhard Banse et al.. 1.. vyd. Berlin : edition sigma, 2007. ISBN 978-3-89404-941-6. Kapitola Utopian Aspects of the Debate on Converging Technologies, s. 141–172. (anglicky) 
  33. BOSTROM, Nick. Why I Want to be a Posthuman When I Grow Up [online]. [cit. 2008-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. BADMINGTON, Neil. Cultural Critique: Theorizing Posthumanism [online]. zima 2003, [cit. 2008-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. HAYLES, N. Katherine. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics. [s.l.] : University Of Chicago Press, 1999. ISBN 0-2263-2146-0. (anglicky) 
  36. INNISS, Patrick. Transhumanism: The Next Step? [online]. 13. února 2004, [cit. 2009-02-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. WINNER, Langdon. The Future of Human Nature. Příprava vydání Harold Bailie, Timothy Casey. Massachusetts Institute of Technology : M.I.T. Press, 1999. ISBN 0-262-524287-7. S. 385–411. (anglicky) 
  38. Kurzweil, Raymond(2005). The Singularity Is Near: When Humans Transcend Biology. Viking Adult. ISBN 0-670-03384-7. OCLC 224517172. 
  39. BOSTROM, Nick. Existential risks: analyzing human extinction scenarios [online]. [cit. 2009-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. BOSTROM, Nick; SANDBERG, Anders. The Wisdom of Nature: An Evolutionary Heuristic for Human Enhancement [online]. 2007, [cit. 2007-09-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. HUGHES, James. The politics of transhumanism. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]