Pyrop

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pyrop
Krystal pyropu z Madagaskaru
Krystal pyropu z Madagaskaru
Obecné
Kategorie Minerál
Chemický vzorec Mg3Al2[SiO4]3
Identifikace
Barva temné odstíny červené
Vzhled krystalu rombické dodekaedry
Soustava krychlová
Tvrdost 7–7,5
Lesk skelný, hedvábný
Štěpnost velmi nedokonalá
Index lomu n = 1,714
Vryp bílý
Hustota 3,65 – 3,84 g/cm³
Rozpustnost v kyselinách nerozpustný

Pyrop (Werner, 1803), chemický vzorec Mg3Al2[SiO4]3 (křemičitan hořečnato-hlinitý), je krychlový minerál ze skupiny granátu.
Název pochází z řeckého pyropos – podobný ohni a odkazuje na barvu nerostu.
Pyropy z nalezišť v Čechách se nazývají český granát.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Pyropy jsou typickým minerálem bazických až ultrabazických magmatických hornin, jako jsou peridotity (olivínovce) nebo dunity. Dále se pyropy nacházejí v hadcích vzniklých přeměnou peridotitů. Jako všechny granáty i pyropy vzdorují větrání, proto je většinou nacházíme v náplavech.

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Dobře vyvinuté krystaly

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 7–7,5, křehký, hustota 3,65 – 3,84 g/cm³, štěpnost velmi nedokonalá podle (110), lom lasturnatý.
  • Optické vlastnosti: Barva: tmavé odstíny červené (fialovočervená, purpurová, černočervená). Lesk skelný až hedvábný, průhlednost: průhledný až průsvitný, vryp bílý.
  • Chemické vlastnosti: Složení: Mg 18,09 %, Al 13,39 %, Si 20,90 %, O 47,63 %, příměsi Fe, Mn, Ca.

Podobné minerály[editovat | editovat zdroj]

Parageneze[editovat | editovat zdroj]

Získávání[editovat | editovat zdroj]

Z rozsypů a náplavů, při těžbě jiných minerálů (diamanty).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pyrop byl od starověku v Evropě nejoblíbenější ze skupiny červeně zabarvených granátů. Od raného středověku (asi od 5. století n. l.) se sbíral v Českém středohoří a vyvážel se pro klenotnictví. Užíval se v oděvním šperku, k výzdobě záštity a pochvy bodných i sečných zbraní v celé Evropě. Archeologickými nálezy byl zjištěn u Visigótů na území dnešního Španělska, v četných památkách dynastie Merovejců, například v pokladu franského krále Childerika I. (+481/482) z Tournai, přes germánské dílny v Podunají, (např. pohřebiště Apahída v Rumunsku) až po turko-tatarské kočovné národy na Kavkazu a v západním Íránu. K nejvýznamnějším archeologickým nálezům tohoto období patří poklad germánského velmože z Blučiny - Cézav u Brna z 5. století (Moravské zemské muzeum v Brně). České šperky doby gotické s pyropy, pocházející ze 13.-15. století, jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze a v pokladu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. O výskytu pyropů v Čechách a o mineralogické sbírce císaře Rudolfa II. na Pražském hradě napsal císařův dvorní lékař a mineralog Anselmus Boëtius de Boot kapitolu ve spisu Gemmarum et lapidum historia, poprvé vydaném roku 1608. Rudolfínští zlatníci a klenotníci z rodin Miseroniů, Castrucciů, ale také mnozí další mistři období manýrismu a baroka v Praze, Norimberku či Augsburgu si pyropy velmi oblíbili jako rámující kaménky. Největší Boëtiem zmíněný granát o velikosti holubího vejce je však podle posledního gemologického průzkumu almandin. Je zasazen mezi dva pyropy do Řádu zlatého rouna, klenotnické práce pražského mistra Františka Kryštofa Diesbacha z roku 1746, a vystaven v pokladu saských kurfiřtů v Neues Grünes Gewölbe v Drážďanech. Roku 1742 císařovna Marie Terezie zakázala vývoz surových pyropů z Čech, a tím umožnila monopol zpracovávání tohoto granátu klenotníky z českých zemích. Většina dochovaných šperků s českými granáty pochází z 19. až 1. poloviny 20. století a je vytvořena nýtkovou technikou v pavé. Jsou to shodně vybroušené granátové routy či tabulky, dlaždicovitě poskládané v kovovém rámečku a připevněné pomocí nýtků. Z kovů se v historii nejčastěji užívalo tzv. granátové zlato o nízké ryzosti 250/1000, které je slitinou zlata a mědi. Na nádobí a klenoty větších rozměrů, stejně jako na šperky, bylo časté také stříbro, stříbrný filigrán nebo obecné kovy.

Sbírky historického šperku, galanterie a nádobí zdobeného českými granáty má několik českých muzeí:

  • Největší umělecká sbírka o více než 600 příkladech z období od středověku do poloviny 20. století je v Národním muzeu v Praze, v tamější mineralogické sbírce je také největší kolekce nebroušených granátů.
  • Další významné kolekce:
  • Muzeum českého granátu v Třebenicích, poblíž městečka se pyropy těží.
  • Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.
  • Moravská galerie v Brně, (Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14).
  • Muzeum Českého ráje v Turnově.
  • Okresní muzeum v Mostě, (souprava šperků Ulriky von Lewetzov)
  • Vzorkovna družstva umělecké výroby Granát,Turnov.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Ze všech pyropů jsou nejvíce ceněné granáty z Čech, které mají jen malé rozměry. Průměr 5 milimetrů se již považuje za výjimečný a 8 milimetrů je raritní. Jihoafrické pyropy, tzv. Kapské rubíny, americké tzv. Arizonské rubíny, a českými klenotníky oblíbené pyropy z Tanzánie jsou větší. Pyropy se brousí do podoby fasetovaných brusů, především briliantů a rout, méně do čočkovců nebo kulovitých korálků. V minulosti byly oblíbené granátové šňůry a růžence, sestavené z provrtaných, pouze přibroušených surových zrn. Pyropy se pro svou tvrdost používají též do ložisek jemných přístrojů. Zvláště výhodné jsou jako kotvové kameny pro velmi přesné hodiny. Pyrop má ze všech granátů nejvýhodnější fyzikální vlastnosti, hlavně tepelnou vodivost a elasticitu. Lze ho též použít jako vynikající brusný a lešticí materiál.

Naleziště[editovat | editovat zdroj]

Hojný minerál.

  • Česko – Nejznámějším nalezištěm jsou jižní svahy Českého středohoří, podél geologického zlomu mezi Bílinou a Litoměčicemi, zejména (70 km2 v okolí Třebívlic, Třebenic, Podsedic, Dlažkovic a Měrunic). Ložiska se nalézají v náplavech (pyropové štěrky). Primárních výskytů je málo (vrch Linhorka). Jiná česká naleziště: Jičín a Stará Paka v Podkrkonoší, Mohelno, okolí Kolína nad Labem.
  • Další výskyty pyropů jsou na nalezištích diamantů u Kimberley v Jihoafrické republice, v Tanzánii, v Arizoně v USA a v kimberlitech na nalezištích diamantů v Jakutsku v Rusku. Podle jednotlivých nalezišť bývá pyrop označován nejen jako český granát, ale i obchodními názvy jako "kapský rubín" nebo "arizonský rubín". Švýcarské a jihoafrické pyropy jsou hůře probarvené než kameny z Čech (české granáty). Méně významná naleziště jsou v Mongolsku, Barmě, Austrálii, v Makonde v Tanzanii a v Minas Gerais v Brazílii. Růžovočervené až nafialovělé směsi pyropu a almandinu, tzv.pyralmandin a (rhodolity) se nacházejí v Kalifornii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUĎA, Rudolf; REJL, Luboš. Minerály. Fotografie Dušan Slivka. 1., české vyd. Praha : AVENTINUM, 1997. 520 s. (Velký průvodce)  
  • GÖTZ Bohuslav, TURNOVEC Ivan, URBANEC, Jaroslav: Granáty Českého středohoří. Teplice 1979.
  • HOLÁSEK, Jiří - KLEČÁK,Oldřich: Český granát. Ústí nad Labem 1972.
  • HYRŠL, Jaroslav, Nový gemologický výzkum údajných největších českých granátů; in: Minerál č. 5, 2000, s. 415 - 418.
  • KOUŘIMSKÝ, Jiří: Katalog drahých kamenů, mineralogická sbírka Národního muzea v Praze. NM Praha 1968.
  • Kouřimský, Jiří: Das Feuerauge aus böhmischen Vulkanen, In: Granat, die Mineralien der Granat-Gruppe. Extra LAPIS No 9, ed. WEISE Christian (německy), München 1997.
  • STEHLÍKOVÁ, Dana. Carbunculus, granatus, zrnakoč. Katalog výstavy.. 1.., české vyd. Praha : Národní muzeum, 2002. 56 s.  .
  • STEHLÍKOVÁ, Dana. The Bohemian Garnet. 2.., anglické vyd. Praha : Národní muzeum, 2003. 36 s.  .
  • VOKÁČOVÁ, Věra: Český granát, katalog výstavy UPM Praha 1985.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu