Pavel Tigrid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox Politik Pavel Tigrid, dr. h. c.[1] (rozený Pavel Schönfeld; 27. října 1917 Praha[2] – 31. srpna 2003 Héricy, Seine-et-Marne, Francie) byl významný český spisovatel, publicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Svůj pseudonym „Tigrid“ odvodil od řeky Tigridu, jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a dějepisu na základní škole v Semilech.

Profesní dráha

Pavel Tigrid emigroval už v roce 1939, přes Německo a Francii do Anglie. Za druhé světové války působil v Londýně. Podílel se na exilovém vysílání v rádiu BBC a úzce spolupracoval s předsedou exilové vlády Msgre. Janem Šrámkem, pod jehož vlivem konvertoval ke katolické víře.

Bezprostředně po válce v červnu 1945 se z Londýna vrací na vyžádání komunistického ministra informací Kopeckého, který ho chtěl umístit do vysílání Československého rozhlasu, z čehož následně sešlo a Pavel Tigrid se dále neživil slovem, ale textem. Po návratu do ČSR se také poznává se svou ženou Ivanou rozenou Myškovou, jejíž babičkou byla Terezie Brzková, známá filmová babička. S Ivanou se v roce 1947 oženil, a pokračoval ve spolupráci s Československou stranou lidovou. Byl šéfredaktorem časopisu Obzory, který byl známý svými kritickými, ostře protikomunistickými postoji a v němž se jako jeden z prvních ostře postavil proti krutému zacházení s Němci. Díky možnosti zřídit pro lidovce druhé periodikum, zakládá časopis Vývoj.

Dne 20. února roku 1948 jede na pozvání britského atašé do britské zóny v Berlíně, kde podle pomluvných zpráv bylo nehumánně zacházeno s lidmi. Tigrid vycestoval na diplomatický pas, který neodevzdal na ministerstvu, za což je na něj vydán zatykač, který dorazí na hranice hodinu po tom co jí v autě přejel. O únorovém převratu se dozvěděl v Mnichově, kde ani nemohl podat novináři žádané prohlášení k vývoji v ČSR jelikož jeho žena byla komunisty na tři měsíce uvězněna v pankrácké věznici. Po propuštění se ji podařilo přes Šumavu převést přes hranice. Po odchodu do mnichovské emigrace byl v roce 1951 pověřen vedením rozhlasu Svobodná Evropa, financovaným CIA skrze New Yorskou centrálu. Podle některých byl přímo agentem CIA.[3][4] Rozhlas měl vysílat pro všechny komunistické země, avšak Československé vysílání bylo první, jakožto zkušební. Roku 1952 emigroval s manželkou do USA, kde se živil jako číšník, stejně jako za války v Londýně. V roce 1956 v reakci na maďarské údálosti začne vydávat čtvrtletník Svědectví, s jehož redakcí ženou i dětmi přesídlí roku 1960 do Paříže. V Paříži se stýká s s člověkem z prostředí KSČ, který do Paříže vyváží důležité interní informace. V Paříži se také poprvé setkává s Václavem Havlem. Až do konce svého života byl spolupracovníkem SE, odkud ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu s typickým vtipem a sarkasmem. Od roku 1956[5] magazín Svědectví – nejproslulejší české exilové periodikum, které bylo založeno v USA, ale později se jeho sídlo přesunulo do Paříže a po Sametové revoluci do ČR. Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.

Po listopadu 1989 působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání se vrátil do Československa 28. prosince,[5] a od roku 1992[5] jako ministr kultury první Klausovy vlády, jmenovaný za KDU-ČSL.

V roce 2003 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát léky.

Knihy

  • Politická emigrace v atomovém věku, Paříž 1968; Kolín nad Rýnem: INDEX, 1974 (doplněné vydání); Praha: Prostor, 1990
  • Why Dubcek fell, London: MacDonald, 1971
  • Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1988 – mladé dívce z Československa odhaluje ve 13 večerech na Jadranu svůj pohled na historii národa a odkrývá zvrácenost režimu
  • Dnešek je váš, zítřek je náš : dělnické revolty v komunistických zemích, Praha: Vokno, 1990
  • Glosy o české politice 1996–1999, Praha: Radioservis, 1999
  • Marx na Hradčanech, Brno: Barrister & Principal, 2001
  • Poslední den pana T, Petr Bednář -1978- MAGNET Praha

Pocty

Je po něm pojmenováno Jazykové gymnázium Pavla Tigrida v Ostravě.

Rodina

Šlo o příbuzného spisovatele Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamil Zeman), který byl bratrancem jeho otce, neboť pocházel ze židovské rodiny Schönfeldů. Olbrachtova matka Kamila Zemanová, rozená Schönfeldová, ke katolické víře konvertovala před sňatkem s Antonínem Zemanem (občanské jméno spisovatele Antala Staška).[7][8]

Odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel Tigrid na Wikimedia Commons

Reference

  1. ↑ a b Čestné doktoráty Univerzity Karlovy od roku 1990
  2. ↑ TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 352. 
  3. ↑ http://www.socialismtoday.org/42/czechlands.html - Velvet Revolution wears thin
  4. ↑ http://www.reformy.cz/zpravy/svedectvi-spiona-ucinit-havla-znameho-a-pak-prezidentem-tuto-operaci-ridil-dustojnik-cia-pavel-tigrid/ - Svědectví špióna: Učinit Havla známého a pak prezidentem. Tuto operaci řídil důstojník CIA Pavel Tigrid
  5. ↑ a b c MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 284. 
  6. ↑ Řád Tomáše Garrigua Masaryka – seznam vyznamenaných
  7. ↑ Miloš Plachta: Antal Stašek (JUDr. Antonín Zeman) in: Semilské noviny č. 3/2009, str. 13 – dostupné on-line, formát PDF
  8. ↑ Významné osobnosti Semil

Literatura

  • DRÁPALA, Milan, a kol. Na ztracené vartě Západu : antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945-1948. Praha: Prostor, 2000. 682 s. ISBN 80-7260-046-X. 
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 

Externí odkazy

Ministři kultury ČR
Předchůdce:
 1994–1996
Pavel Tigrid 		Nástupce:
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
První vláda Václava Klause
Předseda vlády
Václav Klaus (jmenován 2. července 1992, ODS)
Členové v den jmenování vlády
2. července 1992
Jan Kalvoda (místopředseda vlády, ODA) • Ivan Kočárník (místopředseda vlády, finance, ODS) • Josef Lux (místopředseda vlády, zemědělství, KDU-ČSL) • Stanislav Bělehrádek (hospodářská soutěž, KDU-ČSL) • František Benda (životní prostředí, KDS) • Vladimír Dlouhý (průmysl a obchod, ODA) • Karel Dyba (hospodářská politika a rozvoj, ODS) • Jindřich Kabát (kultura – demise 17. ledna 1994, KDU-ČSL) • Petr Lom (zdravotnictví – demise 22. června 1993, ODS) • Igor Němec (státní kontrola, ODS) • Jiří Novák (spravedlnost, ODS) • Petr Piťha (školství, mládež a tělovýchova – demise 27. dubna 1994, nestraník za KDS) • Jan Ruml (vnitro, ODS) • Jiří Skalický (správa národního majetku a privatizace, ODA) • Jindřich Vodička (práce a sociální věci, ODS) • Josef Zieleniec (zahraničí, ODS)
Členové jmenovaní později
30. prosince 1992
Antonín Baudyš (obrana – demise 21. září 1994, KDU-ČSL) • Jan Stráský (doprava a spoje – odvolán 10. října 1995, zdravotnictví – pověřen 10. října 1995, ODS)
23. června 1993
Luděk Rubáš (zdravotnictví – demise 10. října 1995, ODS)
19. ledna 1994
Pavel Tigrid (kultura, nestraník za KDU-ČSL)
2. května 1994
Ivan Pilip (školství, mládež a tělovýchova, KDS)
22. září 1994
10. října 1995
Vladimír Budinský (doprava a spoje, ODS)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_Tigrid&oldid=11292435“