Kenyapithecus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Kenyapithecus

Zuby druhu Kenyapithecus wickeri
Zuby druhu Kenyapithecus wickeri
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: primáti (Primates)
Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)
Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)
Rod: Kenyapithecus
L. S. B. Leakey, 1962
Druhy

Kenyapithecus wickeri
Kenyapithecus kizili ?

Kenyapithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijících ve středním miocénu (asi před 14 miliony let) na území dnešní Keni.

Jeho pozůstatky poprvé objevil v roce 1961 paleoantropolog Louis Leakey na lokalitě Fort Ternan u Viktoriina jezera a popsal je pod druhovým jménem Kenyapithecus wickeri.[1] V roce 1967 pak týž autor vyčlenil podle nových objevů z ostrova Maboko další druh Kenyapithecus africanus.[2][3]

Odborníci si od počátku uvědomovali určitou odlišnost obou nálezů, ale nedostatek fosilií neumožňoval podrobnější srovnání. Až po nálezu dobře zachovaného jedince na lokalitě Kipsaramon v letech 1993 - 1994 bylo zjištěno, že se jeho kostra shoduje s dosud málo kompletními ostatky druhu Kenyapithecus africanus. Proto bylo v roce 1999 navrženo zrušení tohoto druhu a jeho přesunutí do nového rodu Equatorius pod názvem Equatorius africanus.[4] Jediným druhem rodu Kenyapithecus tudíž zůstal jen Kenyapithecus wickeri. Ačkoliv někteří odborníci rody Kenyapithecus a Equatorius považují za synonyma, většina je rozlišuje a pokládá rod Kenyapithecus za mírně pokročilejší.[5]

V roce 1977 byly na lokalitě Paşalar v Turecku nalezeny čelisti a zuby, téměř identické s nálezy druhu Kenyapithecus wickeri.[6] V roce 2008 byly popsány pod novým druhovým jménem Kenyapithecus kizili. Toto rozdělení ovšem dosud není všeobecně přijato, problémem je kromě značné fragmentárnosti nálezů také velká časová i zeměpisná vzdálenost obou druhů.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kenyapithecus byl středně velký primát, dosahující průměrné váhy kolem 30 kg. Jeho podoba je dosud velmi málo známá a o celkové stavbě těla nelze říci téměř nic. Doloženy jsou jen fragmenty čelistí a zubů a pravděpodobně k nim patří i distální část pažní kosti.[8]

Zachycené kosterní ostatky již nesou několik pokročilých znaků. Kenyapithecus měl oproti starším, časně miocénním primátům široké ploché stoličky se silnější sklovinou i robustnější spodní čelist, velké třenové zuby a horní řezáky. Tyto adaptace mu patrně umožnily pojídat tužší stravu - mimo měkkého ovoce také plody s tužší slupkou, semena, hlízy či oddenky.[9]

Většina odborníků předpokládá, že se stále jednalo o čtyřnohého stromového tvora, podobného časně miocénním Proconsulidům,[5] který se ovšem podle morfologie pažní kosti mohl pohybovat nejen v korunách stromů, ale částečně také na zemi.[8]

Předpoklad plně pozemní chůze, je odvozován z kostí končetin, zachycených na ostrově Maboko a přilehlých lokalitách. Jedná se však o materiál, který je většinou badatelů přisuzován druhu Equatorius africanus (původně Kenyapithecus africanus).[10]

Přizpůsobení chrupu a čelistí i částečná pozemní lokomoce souvisí se změnami přírodních podmínek a s vysušováním klimatu během miocénu. Kenyapithecus již pravděpodobně nežil v hustém tropickém lese jako jeho předchůdci, ale v otevřenějších lesních porostech.[11]

Fylogeneze[editovat | editovat zdroj]

Fylogeneze a taxonomie rodu Kenyapithecus je dosud extrémně nejasná i vzhledem k nedostatku fosilního materiálu. Rod Kenyapithecus byl od svého objevu vždy hojně diskutován a stále zůstává kontroverzním, obtížně zařaditelným taxonem. Spojován bývá s různými jinými rody miocénních hominoidů (Dryopithecus, Ramapithecus, Sivapithecus, Griphopithecus).

Podle původní Leakeyho teorie patřil Kenyapithecus již mezi hominidy a byl předkem všech velkých lidoopů, včetně orangutanů, goril, šimpanzů i člověka.[12] Až v 90. letech 20. století se badatelé povětšinou přiklonili k primitivnějšímu původu tohoto rodu.[13]

Kenyapithecus tvoří společně s rody Afropithecus, Equatorius a Griphopithecus jakýsi přechod mezi časně miocénními zástupci čeledi Proconsulidae a velkými lidoopy mladšího miocénu (Dryopithecus, Sivapithecus, aj.). Přesné vztahy složité mozaiky je ovšem velmi nesnadné zachytit a ke konkrétnímu taxonomickému zařazení bude potřeba získat kvalitnější srovnávací materiál. V každém případě tito primáti ukazují na utváření modernější skupiny hominoidů na přelomu staršího a středního miocénu, adaptované na nové podmínky suššího podnebí.[14] Kenyapithecus tudíž mohl být předkem čeledi Hominidae, ale mohl být také slepou vývojovou větví. Ze současného stavu poznání o tom zatím nelze rozhodnout.[5]

Kenyapithecus je významný i tím, že se jedná o jednoho z mála hominioidů, kteří žili ve středním a svrchním miocénu na africkém kontinentu, zatímco v Eurasii probíhal bouřlivý rozvoj této nadčeledi. V současné době nelze spolehlivě rozhodnout, zda se hominoidé vyvíjeli v Africe stejně jako v Evropě, ale v podmínkách, které nebyly vhodné pro vznik a dochování fosilií a nebo zda afričtí hominoidé ve středním miocénu téměř nebo zcela vyhynuli a později byli nahrazeni evropskými formami.[15]

V případě uznání druhu Kenyapithecus kizili z Turecka by byl Kenyapithecus jediným rodem fosilních hominoidů, zachyceným v Africe i v Eurasii a přímo by tak dokládal pohyb mezi kontinenty.[16] Ani to ovšem nepomáhá problematiku jeho fylogeneze objasnit. Turecké nálezy jsou asi o dva miliony let starší než ty africké (z doby před 16 - 16,5 miliony let).[8] Znamená to, že Kenyapithecus může být jedním z afrických hominoidů, kteří přibližně před 17 - 18 miliony lety vycestovali na sever a prostřednictvím svých potomků se hojně rozšířili po Evropě a Asii. Podle některých autorů se však naopak může jednat o druh, vzniklý v Evropě, který se později přesunul zpět do Afriky.[17]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  1. LEAKEY, L. S. B. A new Lower Pliocene fossil primate from Kenya. The Annals & Magazine of Natural History. 1961, roč. 4, s. 689 - 696.  
  2. LEAKEY, L. S. B. An early Miocene member of Hominidae. Nature. 1967, roč. 213, s. 155 - 163.  
  3. Nově objevené fosilie Louis Leakey lokalizoval na ostrov Rusinga, ovšem pravděpodobně se jedná o chybu. V současnosti se obecně předpokládá, že pochází z ostrova Maboko.
  4. WARD, S., Brown, B., Hill, A., Kelley, J., Downs, W. Equatorius: a new hominoid genus from the Middle Miocene of Kenya. Science. 1999, roč. 285, s. 1382 - 1386.  
  5. a b c BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín : Springer, 2007. S. 921 - 977.
  6. ANDREWS, P.; TOBIEN, H. New Miocene locality in Turkey with evidence on the origin of Ramapithecus and Sivapithecus. Nature. 1977, roč. 268, s. 699 - 701.  
  7. KELLEY, J., Andrews, P., Alpagut, B. A new hominoid species from the middle Miocene site of Paşalar, Turkey. Journal of Human Evolution. 2008, roč. 54, s. 455 - 479.  
  8. a b c HARRISON, T. Dendropithecoidea, Proconsuloidea and Hominoidea. In WERDELIN, L.; SANDERS, W. J. Cenozoic Mammals of Africa. Berkeley : University of California Press, 2010. S. 429 - 469.
  9. KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín : Springer, 2007. S. 1347 - 1377.
  10. ARNEY, I. D., McCrossin, M. L., Benefit, B. R. Kenyapithecus is the earliest plantigrade hominoid. American Journal of Physical Anthropology. 2013, roč. 150, s. 69.  
  11. KAPPELMAN, J. The paleoenvironment of Kenyapithecus at Fort Ternan. Journal of Human Evolution. 1991, roč. 20, s. 95 - 129.  
  12. MAZÁK, V. Jak vznikl člověk (Sága rodu Homo). Praha : Práce, 1986. 424 s.  
  13. ZIMMER, C. Kenyan Skeleton Shakes Ape Family Tree. Science. 1999, roč. 285, s. 1335 - 1337.  
  14. HARRISON, T. A reassessment of the taxonomic and phylogenetic affinities of the fossil catarrhines from Fort Ternan, Kenya. Primates. 1992, roč. 33, s. 501 - 522.  
  15. BEGUN, D. R. Planet of the apes. Scientific American. 2003, roč. 289, s. 74 - 83.  
  16. FLEAGLE, J. G. Primate Adaptation and Evolution. [s.l.] : Academic Press, 2013. 464 s.  
  17. BEGUN, D. R., Güleç, E., Geraads, D. Dispersal patterns of Eurasian hominoids: implications from Turkey. Deinsea. 2003, roč. 10, s. 23 - 29.